Mým snem vždycky bylo hrát před vyprodaným stadionem, říká Matěj Lienert, bubeník kapely Čechomor

Jak aktuálně tráví volný čas bubeník oblíbené české skupiny? Přece jenom současnou situaci lze využít hodně kreativně…

Samozřejmě! Situace přímo nabízí obrovskou příležitost ke kreativitě, takže já se vždycky na onu kreativitu pořádně vyspím. Koneckonců i František (Černý; kytarista a zpěvák Čechomoru – poznámka autora) vždycky říká, že spánek je důležitý. No a pak po dlouhém startovacím procesu je čas i na tu kreativitu. Takže nějaké klípky, experimenty s bicíma i livestream už s Čechomorem máme za sebou.

Členem Čechomoru ses stal v lednu v roce 2018. Jak zatím hodnotíš tvé působení v této kapele?

Hodnocení bych asi nechal na zbytku kapely. Ale myslím si, že jsme si opravdu skvěle sedli a je z nás parádní parta. Vždycky si máme co říct, vždycky se rádi vidíme a těšíme se na pódia. Jsem opravdu šťastný, že jsem obklopen tak skvělými lidmi.

Každopádně když jsi do kapely přišel, zapojil ses hned do nahrávání posledního alba Čechomoru. Jak konkrétně jsi tedy na nahrávku přispěl?

Kluci zrovna nahrávali desku Nadechnutí. Vzhledem k tomu, že bicí už nahrál Lukáš Pavlík před svým odchodem do Chinaski, já se těšil na nahrávání vokálů a perkusí. Nahrávky jsem nikdy předtím neslyšel, takže jsem byl moc zvědavý, jak vše bude probíhat. S písničkami jsem se s malou pomocí ostatních rychle sžil. Obrovskou oporou mi byl Karel (Holas, houslista a zpěvák Čechomoru – poznámka autora). Byl přítomný u celého procesu nahrávání a přesně věděl, co od které skladby chce. Mlátili jsme do skleniček, páskou lepili k sobě všemožné nástroje. Nahrávání mě opravdu bavilo.

Na hudební scéně působíš de facto od svého dětství, protože jsi také členem kapely Nevím, se kterou jste začali vystupovat na velkých festivalech ještě jako žáci základní školy. Jak vůbec tato kapela vznikla?

S Tondou (Berger, baskytarista a zpěvák Nevím) jsme kamarádi prakticky od školky. Hrál s Michalem (Berger, kytarista a zpěvák) v garáži, v té době Tonda na bicí a Michal na kytaru. No a já ho jednou ukecal, aby mě na ty bicí nechal zahrát. V okamžiku, kdy jsem za bicí sedl, nás načapal Tondův táta. A pak už to šlo ráz na ráz. Tondovi vrazili do rukou basu a já se sám začal učit, jak špatně držet paličky. (smích)

Je třeba si přiznat, že podobných „dětských projektů“ bývá mnohem více, ale po čase se rozpadnou. Nicméně vy stále hrajete. Co vás tedy stále drží při sobě?

Měli jsme štěstí, že tátové nás vedli opravdu pevnou rukou. Takže v dobách, kdy ostatní spolužáci chodili za školu, my chodili do zkušebny a cvičili. I když Michal prý stíhal obojí (smích)… Myslím si, že i díky tomu jsme si z hudby vytvořili jakýsi koníček, který pro nás měl větší váhu. A i když Tonda například hraje fotbal a Michal házenou, hudba se pro nás stala závazkem, bez kterého jsme se nikdy nedokázali obejít.

S Nevím jste také koncertovali se skupinou Kabát. Co ti nejvíce utkvělo v paměti z těchto koncertů?

Zrovna před měsícem jsme dávali s Nevím na náš facebookový profil fotku z jednoho z koncertů s kapelou Kabát. Vzpomínal jsem, že mi tam vlastně bylo 11 let. Připadal jsem si jako ve filmu o rockové hvězdě. Stadiony, vlastní karavany, obrovská publika, spousta techniků, neuvěřitelný zvuk a hlavně – všechno bylo oproti mně hrozně velké!

Vystupovali jste také jako předkapela Nazareth. Jaké historky se ti vybaví jako první z tohoto koncertu?

Předskakovali jsme světové legendě v beznadějně vyprodaném sále! Byla to pro nás obrovská pocta. Pamatuji si, že ačkoliv jsme se mírně lišili hudebním žánrem, kontrast mezi hardrockovým publikem a naší poprockovou tvorbou byl zřejmý, fanoušci Nazarethu naši tvorbu přijali vřele a spousta z nich si nás i na pozdějších koncertech vybavovala právě díky tomuto předskakování. Členové Nazarethu byli neskutečně sympatičtí pánové. Během příprav na koncert si na nás udělali pár minut času a prohodili s námi pár slov, udělali jsme pár fotek… Jak jsem řekl, předskakovali jsme legendě – to se prostě nezapomíná.

Na tvém hudebním rozvoji se výrazně podílel tvůj učitel Radek Šlachta, který hrával například v kapelách Endless či The Squirm…

Radek mi byl vzorem jak po bubenické, tak po lidské stránce. Jedním z jeho největších darů bylo načapat mě na maličkostech. Obvykle to bylo tak, že jsem přišel do hodiny s (obvykle) nadrcenou látkou z minulé hodiny. Přehrál jsem mu cvičení a on pak začal: „Super! Tak a teď zkus…“ Jedinou změnou v taktu mi dokázal změnit celý pohled na cvičení a já mohl začít s cvičením znovu. Radek byl vždycky naprosto precizní bubeník a v jeho projevu zněl každý úder naprosto přesvědčivě. Pamatuju si, že občas vyplňoval mezery mezi příchody a odchody mých spolužáků svým hraním a já si rád po příchodu do třídy sedl a poslouchal ho.

Jsi součástí vícero multižánrových projektů, například to Barock s Evou Urbanovou, také vystupuješ se zpěvačkou Ellou a hraješ s AC/CZ. Proč zrovna tito interpreti? Je tato hudební multižánrovost pro tebe přínosná i v osobním životě? 

Každý projekt má něco do sebe a vždycky mě něco nového naučil. Spoustu věcí, které mi dalo hraní s AC/CZ, jsem pak využil i v Nevím nebo při spolupráci se zpěvačkou Ellou. Barock je pak šálek naprosto jiného kafe ve smyslu, že se o „dirigentský post“ dělím s Pavlem Walingerem. Ve výsledku jsou to ale všechno věci, kterými by se měl řídit každý bubeník počínaje větou „hrej pro kapelu“.

Máš v budoucnu v plánu zaměřit se více na autorské, a to především bubenické, skladby, kde by vyniklo tvé umění? Třeba ve stylu Dalibora Mráze, případně Miloše Meiera… Nebo preferuješ být členem nějaké kapely?

Mým snem bylo vždycky sedět na pódiu před vyprodaným stadionem a nechávat sebou proudit energii, která se všemi doslova mlátí. Nedovedu hrát muziku na 80 procent a baví mě, když do svých 150 procent vtáhnu všechny okolo sebe. A když publikum zpívá slova vaší písničky tak nahlas, že vás téměř přehluší a na konci písničky se ozve ohlušující jásot… ani nevím, jak ten skvělý pocit popsat.

Rozumím, že tohle se slovy asi vyjádřit nedá, dokud to člověk nezažije… Nicméně nějaké osobní skladatelské ambice by tedy byly?

Mám v šuplíku několik vlastních nápadů s čistě bubenickým podtextem, které občas vypustím na světlo světa. Někdy ke mně kluci přijdou s nápadem, že bych tu a tam mohl dát nějaké bubenické sólo. To je taky naprosto skvělá příležitost vyniknout. Takže kombinace kapelního hraní s občasnou sólovou tvorbou je pro mě ideální.

Láká tě také nějaká zahraniční štace? Třeba prosadit se v takové světově uznávané kapele jako Martin Škaroupka, který je aktuálně členem Cradle of Filth…

Zkušenosti v zahraničí bych se rozhodně nebránil. Ozývá se ve mně jakási vlastenecká hrdost, když si vzpomenu na úspěchy českých (nejen) muzikantů. A ocitnout se mezi takovými muzikanty, jako jsou právě Martin Škaroupka, Roman Lomtadze, Pavel Valdman, to by byl opravdu splněný sen.

Na tvém YouTube kanále najdeme tvé bubenické coververze od kapel Bring Me the Horizon či Muse. Proč zrovna tyto skupiny? Vnímáš tyto klipy spíše jako vlastní prezentaci, tedy toho, co umíš, nebo jde hlavně o poctu těmto kapelám?

Samozřejmě že Muse i Bring Me the Horizon mám moc rád. U obou těchto coverů u mě převládala myšlenka, že se chci podělit o tu energii, které ve mně ta muzika vzbuzuje. Nechtěl jsem v tom být prostě sám a strašně moc jsem chtěl vytřískat tu energii mezi lidi.