O Máchově Máji, konci války i vykořeněných Sudetech v prvomájovém rozhovoru s básníkem Ondřejem Hložkem

Láska a válka. Zkusím na chvíli zapomenout na koronavirus a zaměřit se na dvě témata těchto dnů. Začnu Máchou, jehož Máj je tradičně spojován s prvním májovým dnem. Jak Máj velkého českého literáta 19. století prožívá básník z počátku 21. století?

Vlastně jsem tu skladbu nikdy moc dobře nestudoval. To se stalo až v posledních letech, až minuly veškeré školy a učení, rozborky, sborky v literárních seminářích. Je to každopádně základní dílo moderní české poezie, o tom se snad přít nebudeme.

Kdo ho ale četl? Kdybych se zeptal v ulicích, leckdo by mi řekl, že Máj je prostě „básnička o lásce“. Tečka. Ano, to je pravda, ale tahle skladba je především o tragédiích lásky, je to vlastně i velký případ pro vyšetřovatele kriminální policie. Najdeme v ní vraždu soka v lásce, která se promění v otcovraždu. A k tomu jednu prvomájovou sebevraždu skokem do jezera a jako bonus mrtvolu popraveného mordýře. Na jednu báseň docela hodně obětí.

Ona tragičnost celého textu je něco, co rezonuje v básnících současnosti. Podívejme se třeba do současných inspiračních luhů a hájů básníka Radka Fridricha. Tam mordy a podobné děsné skutečnosti nalezneme také. A jak se o tom dá krásně psát! Každopádně Máj ve mně vězí jako učebnicový text, ale s tím, že jsem si k němu cestu našel, takže to mohu brát třeba jako vítězství.

Už spisovatele Jana Nerudu ono romantické spojení Máchova Máje s naplněnou láskou nesmírně otravovalo. „Rok co rok se těch Máchových slov užívá kolem 1. máje, tisíců a tisícůkráte po Čechách,“ napsal ve fejetonu Máj 1890, v němž blahořečil dělnictvo, které konečně narušilo romantické ctění prvního máje, když poprvé vyšlo oslavit Svátek práce. Mé generaci ovšem komunisté prvomájové průvody opět zprotivili. Vy jste ročník 1986, co pro vás tedy znamená volno 1. května?

V prvé řadě líbám svou ženu pod rozkvetlým stromem, zbyl-li nějaký ještě ve vyprahlé republice, neb všecko, od sakur po šácholan, pomrzlo už počátkem dubna. Ale většinou ten den trávíme prozaicky, prací na chatě v Podhradí u Vítkova. Tentokrát ale budeme v exilu Vysočiny. Asi zajdu na hrob Jana Zrzavého, bohužel nebudu moci ani na jedno točené do mé oblíbené hospůdky U Fetrů ve Ždírci nad Doubravou. Nějak divné to letos bude. Bez doteků, bez veselosti.

Třeba U Fetrů alespoň otevřou výdejní okénko. Tohle si Mácha poznamenal v roce 1833: „Já miluju květinu, že uvadne, zvíře – poněvadž pojde; člověka, že zemře a nebude, poněvadž cítí, že zhyne navždy; já miluju – víc než miluju – já se kořím Bohu, poněvadž – není.“ Ta slova dle mého sedí i na vaši poetiku, tedy až na tu část o Bohu.

Jistá tragičnost v těch textech je, ale snad nevytvářím nějaký mýtus tragické vlasti slezské. Spíš se zaobírám vnitřkem člověka takovým, jaký vyjde na povrch právě vždy ve chvílích jakési nepohody. A nemusí jít nutně jen o válečný stav, ale o jakoukoliv lidskou tragédii. A Bůh? Ten je mi v každém kroku… Jako křesťanské holátko, kterým jsem, ještě všechny ty kroky Pána poznávám. A jistě, kořím se. Před Bohem, ne před lidmi.

Zmínil jste „válečný stav“. V dubnu roku 1945 se v našem regionu odehrála takzvaná Ostravská operace završená 30. dubna dobytím Ostravy. Byla to jatka srovnatelná s vřavou v Ardenách a jediná skutečná válečná bitva, která se odehrála na území dnešní České republiky. Ve více než měsíční řeži vykrvácelo až osmdesát tisíc německých a třicet tisíc sovětských vojáků. Nejvíce v úzkém, asi třicet kilometrů dlouhém pásu mezi Opavou a Ostravou. Opava byla téměř srovnána se zemí a vy s k tématu vracíte třeba v následující básni. Můžete trochu rozebrat, jak verše vznikaly?

VÁLKA

Líbala mě vydatně,
sněť jejích rtů
vrostla mi do plíce.
Po okraj tmy
tápu morovou stezkou. 

Nikdo ji nezná.
Odměřil jsem si
trochu času a vysypal
perly kurvám.
Bývalo by to bylo blízko. 

(27. 11. 2019, Opava město)

Obecně nerad interpretuji své básně, především proto, že mám pocit, jako bych tím cosi ukrádal čtenáři. Ale zkusím jen letmo načrtnout, co se mi honilo hlavou. Počátek básně – ta představa milenky války, něčeho tak uchvacujícího, jako je skon veškerých snah zachovat mír, zachovat důstojnost, zachovat řád všedního dne. A ten způsob, kterým nás pohltí, to je přece neuvěřitelný mechanismus veškerých konfliktů. Nejen válečných, ale i těch lidských, uvnitř nás. Jak se chováme na těch stezkách vlastně intuitivně, potácíme se, tápeme, ale jdeme. A pak, až je po všem, máme pocit, že se vlastně nic nestalo. To nejdražší jsme obětovali, ale vlastně nám to ani moc neschází. Jen nad tím povzdychneme, hodíme nějakým „kdyby“ a jdeme dál.

Vidím, že jsem si do básně promítl více, než v ní je. To bude asi věkem, jsem ročník 1967. I v další básni se ale podle mě válka pojí s láskou. V textu zmiňujete vaši ženu Veroniku, ale i téma „války po válce“, tedy temný osud Sudet po vyhnání Němců, což se týká velké části Opavska. Zmiňujete třeba po roce 1945 zničené poutní místo u Melče, jemuž místní Němci říkali Maria Talhof.

CESTOU

Ráno, ta
prohřátá
klobása na benzínce,
tryská tukem. 

U kandelábru polibky.
Ó, Veroniko, buď!

Z Maria Talhof díry,
pyl – rozeklaná lípa.
Koroptev v žitě:
Kirá!Kirá! 

Pájka slunce cínem
leptá mračna.
Praskot hromu.
Kaštanům ulétají listy. 

Johánek z Pomuku
přísahá na své ticho,
jazyk vyrvaný
cestou kvete. 

To je čistě báseň cestovní, jízdou z auta zaznamenaná. Počatá v Opavě, žitá u Melče a zakončená u Oder. Jsou to úsečky událostí, zvuků a chvilek, které se jednoho dne udály právě na té cestě. Žádný zvláštní převeliký význam nemají, jen se staly a jedny oči je viděly a jedna ruka zapsala.

Poválečný odsun německých starousedlíků byl hodně drsný a v poezii se k němu vracíte často. V roce 2005 jsem ještě stihl vyzpovídat jednoho z velitelů odsunu v Opavě, Jaroslava Směju Lončara (bratrance básníka Frana Směji). A ten rozhodně necítil, že by udělal něco špatně, když mi řekl: „Museli jsme co nejvíc Němců vysídlit co nejrychleji. Prostě je nalodit a odeslat! Ale napřed šli do lágru a moji kluci zatím v opavských bytech zachraňovali, co se dalo. Nasbírali třeba dva koše hodinek, a pak byty přidělovali poctivým Čechům.“ Co s vámi dělají podobné výpovědi o poválečném jaru a létu?

Pokaždé na hraně dějin se děly prasáckosti, až běda. Najednou se objevovali ti velicí hrdinové, kteří za bojů prděli strachy za komínem, ale jakmile bylo po ostré střelbě, vylévali si zlost na těch nejslabších. Dost se mě to dotýká, i proto, že teď docela podrobně sleduji práci své ženy na otevření expozice štáblovického zámku, jehož poslední majitel „s modrou krví“, Viktorin svobodný pán Sobek, má podobný osud jako většina Němců v této části Slezska. Skončil v internačním táboře a byl odsunut. A to i přesto, že Štáblovicím starostoval, lidé na něj pěli chválu a spoustu z nich zachránil před totálním nasazením. Ale po konci války za něj nikdo neztratil ani slovo.

Dovolím si teď do rozhovoru přidat vaši báseň z cyklu Slezský nonstop.

SUDETSKÁ KAPLE (Michaele Mainx)

Krovem prostřelila větev
lípy
Srdce rozšlapaná
u vrzavé branky
Kraj to vše zapsal
Do smrti
a poházeného neklidu 

Z té básně je mi smutno. Pohraničí se pořád z oné dějinné výměny obyvatel nemůže vzpamatovat a Češi se v někdejších německých vesnicích ještě necítí doma. Problém líčí i vaše báseň o zdevastovaných Jánských Koupelích (Johannisbrunn) na Opavsku. Jak verše vznikaly?

JOHANNISBRUNN

Vylámaný asfalt,
dráty slunka lehce se
procpou vyvrženou střechou. 

Už umřeli:
masér s knírkem a cigaretovou špičkou,
doktor s mokrou pleší, co ordinuje přejídání
a rezavé hřebíky v jablku na chudokrevnost. 

Kov rozměkl a ztratil se
Pod rukama.
Jen deště tu cosi vytváří;
na porážku kape.
Dřevo šlape v kilech mlází,
ticho uřvané.  

Ostatně i má rodina je z jedné části doosídlenecká. Její jedna větev pochází z Kroměříže, druhá z Frýdlantu nad Ostravicí, další pak z Veřovic, posléze ze Starých Těchanovic. A báseň o Jánských je jen jakousi mou vlastní tečkou za tímhle místem. Co se napovídalo a veřejně nalhalo o tom, kolik milionů se chystá do investic, které nikdy neproběhly. Darmo mluvit. Takhle zůstávají jen bývalé příběhy, rozpadající se zdi a porážka na maso, která v bývalém hlavním lázeňském domu donedávna stávala ve vykachličkované kuchyni. Jinak je vše pryč, od vybavení po poklopy kanálů, vše sebrali „magneti“.

Pořád tady ve Slezsku vedeme jakýsi druh boje s vlastní minulostí, s vlastními kořeny. Nejsme si jisti! Já jsem po jednom dědečkovi Prajzák a zároveň potomek sudetského dědy z Prášil na Šumavě, přičemž oba dědečci bojovali ve wehrmachtu. Museli, ale není to věc, se kterou bych se úplně vyrovnal. Děda Erich přišel na ruské frontě o ruku, ale co já vím, kolik Rusů sám zastřelil? Kdy tahle bitva s vlastní minulostí a pohnutou historií Slezska vlastně skončí? Až budou z Jánských Koupelí opět krásné lázně?

Jednou to poznáme. Až nebude potřeba vyprávět žádné příběhy naší generace, objeví se příběhy jiné. Jako se to děje teď autorům, kteří začali publikovat v devadesátých letech. Najednou jsou vyhořelí, jejich knihy stojí za pendrek, ale oni to pořád zkoušejí. Mám pocit, že dokud ta nejistota toho, že jsme skutečně na konci všeho, nepomine, že pořád budou příběhy k vyprávění. Ale už jiní budou vypravěči. Vše to přebereme od našich prababiček, babiček, dědů, rodičů, črty, zkazky, úryvky, hesla, záznamy, budeme je posílat dál. Našim dětem, jejich dětem. Nesrozumitelně, možná zkratkovitě, ale přece. Snad nás nebudou mít za blázny. I když, vyměnil byl každého jednoho reynkovského obecního blázna za tucet magistrátních úředníků.