Další kapky vláhy v hudebně vyprahlých dnech. Nouzovský a Sekera zahráli on-line v Divadle Jiřího Myrona

Osobně mám velice rád, když umělci s diváky a posluchači komunikují i slovem, nejen hudbou. Každé průvodní slovo totiž odhalí i něco z osobnosti člověka, jeho rozhledu a způsobu myšlení. Koncert Miroslava Sekery a Petra Nouzovského byl dramaturgicky osnován z kratších, zato velmi pestrých skladeb autorů počínaje hudebním barokem a žijícím Markem Kopelentem konče. Každou kompozici střídavě oba umělci uvedli motivačním komentářem.

Koncert zahájil Petr Nouzovský Suitou pro sólové violoncello č. 1 Johanna Sebastiana Bacha. Nouzovský je hráč velkého formátu. Jeho hra vyniká velkou muzikalitou, která místy doslova zajiskřila. Bachovu Suitu zahrál velkoryse, potěšil sametovým tónem, rozezpívaností hudebních frází i určitou muzikantskou dravostí.

V následující skladbě umělci ještě zůstali v hudebním baroku. Henry Eccles byl anglický houslista a skladatel o 10 starší než Bach. Působil ve službách krále Ludvíka XIV. v Paříži. Ecclesova Sonáta g moll pro violoncello a klavír je melancholická, posluchačsky vděčná a nenáročná skladba s obligátními stylovými idiomy barokní hudby. Větné členění „pomalá, rychlá, pomalá“ odkazuje k francouzské ouvertuře, výrazově se hudba Ecclesovy sonáty přimyká spíše stylizované taneční suitě. V prostřední svižnější větě dostal klavír rovnocennou příležitost v melodických sekvencích, které Miroslav Sekera hrál s pružností a výrazovou hravostí.

Přívětivá krajina Bedřicha Smetany patří do klavírního cyklu Črty. Smetana ji napsal ve svých 20 letech. Je to meditativní, lahodnými klavírními barvami malovaná juvenilie, která sice nezastírá vliv Roberta Schumanna, ale také obrovský hudební talent. Sekera dovedně procítil agogickou stránku formálně jednoduché skladbičky a senzitivně rozehrál její jemné, pastorální kouzlo.

Giovanni Battista Sammartini se narodil v 18. století a už během svého života se honosil přídomkem „molto celebre“ jako vůdčí skladatelská osobnost církevní hudby. Z jeho bohatého instrumentálního odkazu zazněla oblíbená Sonáta G dur pro violoncello a klavír, která je do dnešních časů považována za jednu z nejkrásnějších skladeb violoncellové literatury. Umělci si vychutnali tečkovaný rytmus a synkopy první věty, položili se do snivé atmosféry a rozmáchlé kantability středního Grave a efektně vystřihli i třetí větu s ohnivým tempovým předpisem Vivace.

Z díla Fryderyka Chopina vybral Miroslav Sekera slavné posthumní Nocturno cis moll. Musím vyjádřit pianistovi svůj obdiv, protože klavír, na který koncert odehrál, mne rozhodně svou „kondicí“ nijak neuchvátil. Naštěstí Sekerova poutavá hra měla dostatek atributů, které dokázaly zaujmout.

Současnou hudbu reprezentoval Marek Kopelent skladbou Prosebný zpěv pro violoncello solo. Dílo vyrůstá z ponurých spodních tónů, otevírá se postupně z ticha a expanduje pomocí různorodé škály výrazových prostředků (glissanda, čtvrttóny a expresivní prvky v závěru…). V Kopelentově kompozici nejde o klasickou motivicko-tematickou práci. Rozvíjí se podvědomě jako svébytná hudebně-filozofická reflexe. Podání Nouzovského bylo velmi sugestivní a přesvědčivé.

Závěr patřil Bohuslavu Martinů a jeho Variacím na slovenskou lidovou píseň Keby ja vedela. Dílo je koncipováno s typickou originalitou svého autora: stylizuje zvuk cimbálu, zadrhávaný rytmus slovenských lidovek, divokou roztančenost i rozbolavělou tesknotu. Bylo zjevné, že oba hráči mají hudbu Martinů v krvi. Jejich podání bylo nespoutaně energické, nádherně osobní a zpěvné.

Petr Nouzovský a Miroslav Sekera zvolili velmi pestré portfolio skladeb, v nichž sice převažovalo baroko, ale po jedné skladbě byly zastoupeny i díla hudebního romantismu, první a druhé půle 20. století. Mně osobně taková dramaturgie vyhovovala. Zvolený stylový rámec i subtilnější časový rozsah kompozic měly dobrý spád a žánrovou pestrost. Oba interpreti ukázali své zkušenosti, bezproblémovou souhru a představili stylové, precizní a muzikantsky živelné pojetí. Škoda jen, že klavír, který byl k dispozici, rozhodně nepatří k reprezentativním nástrojům Ostravy. I tak ovšem přinesl komorní koncert osvěžení hudebně i obecně vyprahlého jara. Každý live stream může v těchto smutných dnech zapůsobit jako doušek živé vody.