Album Sothein vychází po osmi letech od nahrání. Byla by škoda ho nesdílet, říká Martin Dytko

Co vlastně znamená název Sothein?

Martin: Význam tohoto slova je prostý, ale vyžaduje obšírnější vysvětlení než jen ono slovníkové „vyléčiti člověka“ či „zdraví“ (řečtina). Je to psychosomatický náhled na zdraví jedince a je v něm zahrnutý hlavní význam, a to chuť žít. To něco, co má každý zasazeno v trochu jiné půdě. To, co vás nutí ráno otevřít oči a začít den. Přiznám se, že můj Sothein má těžiště na mnoha půdách, ale hudba je pro nás asi půdou nejvýživnější a z toho důvodu ten název.

Album 20_12 vzniklo už před 8 lety v průběhu roku 2012. Tehdy se však objevilo pouze na vašich stránkách. Co se vlastně stalo, že jste ho nepustili do světa naplno?

William: Tušíme, že tehdy ještě neexistovalo Spotify ani Apple Music, a jestli ano, nevěděli jsme o tom. Jediná možnost tehdy byla YouTube nebo Bandzone. Na plnohodnotné vydání desky jsme neměli peníze. Mně tehdy bylo 20 a byl jsem v prvním ročníku na vysoké škole v Praze, měl jsem sotva na nájem a Martin s Ivem na tom byli podobně.

Co dělal Sothein následujících osm let? 

William: Chvíli jsme ještě ve staré sestavě koncertovali, ale potom jsme přestali mít kolektivní čas a rozhodli se, že prozatím zůstaneme pouze v duu – Martin Dytko a já. Takto jsme úspěšně odehráli další sérii koncertů. Za všechny bych zmínil koncert v pražské MeetFactory, který je celý zaznamenaný k vidění na You Tube. Součastí kapely byl také vždy multimediální umělec Jakub Jansa, který svůj post v kapele nazval Imagionating, ve videu lze krásně vidět, jak to celé vypadalo a znělo. Jednalo se především o propojení vizualizací a muziky. Všechno to byly improvizace, ke komponování stálého repertoáru, už jsme se vlastně nikdy nevrátili. Na to navazuje další etapa Sotheinu, kdy jsme se spojili s pražským bubeníkem Tomášem Knotkem a srbským baskytaristou Aleksandarem Obrenovicem. Hudba trochu přitvrdila, ale závazky v jiných sférách nás všech měly za následek, že pokračování téhle etapy nebylo dlouhé. Odehráli jsme jeden koncert v Ostravě před Domem umění v rámci Festivalu v ulicích v roce 2014. Také on byl zaznamenán. Potom už jsme se každý rok s Martinem potkali o Vánocích a v létě a odehráli pár improvizovaných setů na improvizovaných místech. Dalo by se říct, že v tom pokračujeme dodnes, ale nikdo nikdy neví, kdy to zase přijde. Rádi spolu hrajeme.

Proč jste se k nahrávce po takové době vrátili a poslali ji znovu do světa? 

William: V průběhu těch osmi let jsem se k nahrávce často vracel, pouštěl kamarádům. Všichni se divili, že o tom vlastně nikdy neslyšeli, a ti, kteří slyšeli, nejspíš zapomněli. Tak to bývá. Vždy se mi líbil ten zvuk, rituálnost a tlak, který provází celé album. Byla by škoda nesdílet nahrávku s ostatními. O vydání jsem usiloval už před dvěma lety, ale neměli jsme dostatečný vizuál. Až v poslední době nouzového stavu a zástavy světa jsme s Martinem společně vytvořili vizuál z fotky starého pomeranče a několika dalších vrstev. Původním autorem loga je Jakub Jansa. Logo, které je na obalu je úprava Aleksandara Obrenovice.

Doznala deska nějakých dalších úprav, dotáček, transformací, nebo jste ten materiál zakonzervovali? 

William: Když jsme desku natáčeli, měli jsme jasno v tom, jak to má od začátku do konce vypadat. Nebylo třeba nic přidávat a měnit.

Na 20_12 se nachází instrumentální kompozice, některé jsou poměrně rozsáhlé. Stylově nejvíc čerpáte ze sugestivní kombinace elektroniky, psychedelie a progresivního rocku. Jaké další vlivy vás kromě toho inspirovaly?

Martin: Když jsme se s Williamem potkali, tak jsme náruživě dlouhé hodiny a noci debatovali o muzice a sdíleli spolu naše oblíbené interprety. Paleta žánrů nebyla ohraničena. Zajímala nás klasická hudba, ať se jednalo o Dvořáka, Bacha či Bartóka, i jazz ve všech podobách, točící se zejména kolem jmen jako John Coltrane a Miles Davis. Začali jsme spolu kontinuálně proposlouchávat desky kapely King Crimson od první až po tu poslední. Vyhledávali jsme hodně experimentální věci jako např. Einstürzende Neubauten. Psychedelie pro mě byla značně zastoupena hlavně první čtvrtinou tvorby kapely Pink Floyd či kapelou Legendary Pink Dots. Zní to jako prázdná fráze, ale myslím, že jsme oba nad žánry nikdy moc nepřemýšleli a šli čistě po tom, co v nás rezonovalo, a nezáleželo na tom, zdali je to avantgardní elektronický žánr nebo klasický chorál.

Zajímavá je také mimohudební motivace vašich skladeb. Od působivého hudebního zachycení pocitů strachu přes Zjevení Janovo a Hrubínovu Romanci pro křídlovku až po geometrické objekty zvané Fraktály. To je široké pole podnětů! Myslíte, že se literární a vizuální inspirace dá „přetavit“ do hudebního kódu?

Martin: Myslím, že je to určitě možné. Vždy jsem to chápal tak, že umění je jen jedno a to, jakým druhem či způsobem docílíte výsledku, není již tak podstatné. Nezáleží na tom, zda ve vás vyvolá emoce Ivanovo šílení v Bratrech Karamazových, Mars z cyklu planet Gustava Holsta, Goyův Prometheus, Andrej Rublev či věta „Jde o to, že Treplev se zastřelil…“.

Jde o ten vjem a ten může proplouvat mezi prostředky jak se mu zlíbí, jen to správně uchopit. Poslední kniha Nového zákona Zjevení svatého Jana nás svou apokalyptičností uhranula a ten jasný pocit jsme chtěli zhudebnit. Romance pro křídlovku bylo jedno z prvních představení, ve kterém William hrál jako herec, a motiv, který pro to představení složil, jsme chtěli zachovat.

Jak chcete desku dále propagovat? Podpoříte ji nějakým klipem? 

William: Možná. Možná další desku?

Album 20 12 stvořilo trio William Valerian, Martin Dytko a Ivo Sedláček. Jaká je sestava Sothein v současnosti? 

William: Dobrá otázka. Martin a já jsme stále v kontaktu a začínáme znova zkoušet. Třeba na nás bude mít ohlas pozitivní vliv a vytvoříme něco nového. Nutno podotknout, že jsme se v našem hudebním zdokonalování nenudili a každý jsme dnes jinde, než když jsme desku nahrávali.