Sebezdokonalování je smyslem lidského života, říká bubenický šampion Patrik Sas

Naposled ses na stránkách Ostravanu objevil v červenci v roce 2014. Od té doby se stalo ve tvém hudebním životě mnoho věcí. Začít můžeme tím, že aktuálně jsi členem kapely Kamila Střihavky. Proč jsi kývl zrovna na toto angažmá?

Když se nad tím zamyslím, tak členem Leaders! jsem již pátým rokem. V době, kdy jsem do kapely přicházel, bylo to pro mě lákavé z hudební perspektivy, neboť skupina je složena z výborných muzikantů. Na začátku tohoto angažmá mi bylo čerstvých 26 let a již tehdy jsem měl za sebou několik let profesionálního hudebního života jako člen známé kapely, takže bych neřekl, že by mě něco na tomto stylu života překvapilo.

Co ses tedy během této pětiletky naučil?

Člověk se hlavně na osobní rovině učí každý den a je to nikdy nekončící proces. Intelektuální zvídavost mě provází celým mým životem a já bych si tuto vlastnost rád udržel až do konce mých dní. Je tolik oborů, které mě zajímají, kterým se věnuji a do kterých bych rád ještě hlouběji proniknul. Také je mnoho informací, které bych se chtěl dozvědět a porozumět jim, a nepřestává mě fascinovat ta nikdy nekončící touha po vědění v kontrastu s omezeným časem, jenž byl každému z nás individuálně osudem vyměřen.

Tvá touha po vědění je samozřejmě příkladná, ale zkusme se vrátit k původní otázce…

Určitě bych řekl, že jsem jako osobnost i muzikant během let vyzrál. Lépe jsem poznal sám sebe a ještě více než kdy dříve naslouchám svému vnitřnímu hlasu. Uvědomuji si, jak klíčové je pro mou duši, aby pro to, aby byla v pohodě, jsem měl nutně zvládnutou otázku mezilidských vztahů a jak nezbytný je pečlivý výběr lidí, jimž potenciálně věnuji tu nejdražší komoditu, tedy svůj čas. Myšleno také i v rámci různých uměleckých spoluprací. Je totiž logické, že osobní život se vždy zrcadlí do toho uměleckého, a proto je opatrnost na místě.

Asi ne všichni by si to přiznali, ale máš pravdu, že osobní život ovlivňuje ten umělecký. A naopak to samozřejmě platí také…

Možná tak nepůsobím, ale málokdo ví, jak velký introvert ve skutečnosti jsem a že do svého nitra pouštím absolutní minimum časem a situacemi prověřených lidí. Velmi si nyní užívám etapu třicátníka, ve které už má člověk rozum a přitom stále dostatek elánu k tomu, aby se pokoušel naplnit svůj potenciál. Vždy jsem se snažil o charakterovou pevnost, o konstantní žebříček životních hodnot a postojů i přesto, že si uvědomuji, že ne vždy je jednoduché odolávat lákadlům moderního kapitalistického systému.

Zmínil jsi téma spoluprací, přičemž na české scéně jsi hrál třeba s Ewou Farnou, Čechomorem či Michalem Pavlíčkem, ale spolupracoval jsi také se zahraničními umělci, jako například Suzanne Vega, Thomasem Langem (ex-Robbie Williams, Tina Turner), Billy Wardem (B.B. King, Ace Frehley, Yoko Ono), Gerry Leonardem (David Bowie) a dalšími. V čem tedy vidíš hlavní rozdíly mezi českým hudebním byznysem a tím, jak věci fungují v zahraničí?

Nejvýraznější problém tkví v tom, že český hudební byznys nemá přesah do zahraničí. Můžeme se tady sice snažit zpívat anglicky, ale venku to popravdě nikoho nezajímá. Pevně věřím, že by se i tohle mohlo v budoucnu změnit. Je to o jedné výjimečné kapele, která by tam venku upozornila, že nějaká česká hudební scéna vůbec existuje a otevřela tím dveře do zahraničí ostatním. Když to vezmu v rámci našich sousedů, tak si myslím, že třeba pro takové Německo bylo velmi důležité, že se jim prosadili ve světě v sedmdesátkách Scorpions, že si svět uvědomil, aha, tak oni v těch alpských zemích nenosí pouze kožené kraťasy, bílé podkolenky a jenom nejódlují. Na tento úspěch mohli pak navázat další. Teprve pak se dostává hudební scéně nějaké země na globálním trhu pozornosti a respektu.

Patrik Sas. (Foto: Adam Michna)

Kde bychom se tedy mohli inspirovat?

Líbí se mi, jak kulturu dělají v sousedním Polsku, kde je hudební scéna napříč žánry na vysoké úrovni, kulturní pořady mají moderní šmrnc a i v pořádání společenských událostí jsou dál než v Česku. Navíc můžou být hrdí na tamní kapely typu Riverside, Decapitated nebo Behemoth, které si vydobyly právem celosvětový věhlas a nyní jsou vlastně v pozici vývozního artiklu dané země. Kultura je holt v každé zemi ukazatelem vyspělosti společnosti a bylo by krásné se v tomto směru časem přiblížit úrovni Švédska. Tam sice pracují s plus minus podobným počtem obyvatel, ale když tyto skupiny uspějí, tak jejich význam výrazně přesáhne hranice rodného státu.

Nicméně mnohým tahle tuzemská kulturní lacinost vyhovuje…

Svět by byl lepším místem, kdyby některé nesmyslné a povrchní celebrity, které jsou mediálně dávány do popředí jako vzor úspěchu a rozumu, nahradili lidi, kteří opravdu něco umí, něco vědí, a jsou tak prospěšní nejen sobě, nýbrž celé společnosti. Mladým lidem zoufale chybí vzory a morální autority a jelikož je mnohdy bohužel nenajdou ani v rodičích, tak v bizarních Topstar televizních pořadech, kde prim hraje pozlátko, tím tuplem ne. Navíc nechápu, o jaké hvězdnosti tu vlastně v případě českých celebrit mluvíme, když se částice hvězdného prachu dotyčné star téměř vždy teritoriálně rozplynou již na trase z Bohumína do Aše.

Stoprocentně podepisuji.

V naší krásné zemi je přitom mnoho talentovaných, inteligentních, charakterních lidí, kteří by si zasloužili, aby se jim dostalo pozornosti. Svými každodenními skutky vytvářejí hodnoty a jsou tudíž jakýmisi moderními šlechetnými rytíři, a to nejen v současné době koronavirové. Mnohdy přitom zůstávají zcela mimo světla reflektorů.

Jaký máš recept na to, když se snažíš aplikovat své poznatky ze zahraničí, to znamená, že víš, že to funguje, ale v Česku ti lidé tvrdí, že to nejde? Máš takové zkušenosti? Jakou strategii volíš posléze? 

V mém případě záleží hodně na okolnostech. Rozdělil bych to na dvě roviny. V té první rovině, ve které působím jako iniciátor uměleckých činností, se ve svých projektech s ostatními lidmi vždy snažím o vnitřní demokracii, zároveň však s přirozenou přítomností lehce vyhraněné autoritářské roviny. Vždy mám totiž představu, kam bych chtěl, aby to či ono směřovalo, a jen těžko se spokojím s kompromisem na úkor mého přesvědčení. V té druhé funguji více jako výkonný umělec, kdy za finanční odměnu pracuji pro zadavatele a mým cílem musí být hlavně jeho spokojenost. V případě úplného happy endu jsou spokojeny s výsledkem spolupráce všechny strany, včetně mě. V tomto modelu se přirozeně stavím méně „na zadní“, za předpokladu odlišných názorů tak v rámci profesionality odvedu práci pro klienta přesně dle jeho přání.

S Leošem Janáčkem. (Foto: Adam Michna)

V roce 2014 jsi získal hlavní cenu v celosvětové hudební soutěži v kategorii Best Solo Performance, kde porotu tvořili například Billy Sheehan (Mr. Big, Winery Dogs), Ron „Bumblefoot“ Thal (Guns N‘Roses) či producent Backstreet Boys Drew Lane. Co konkrétně jsi chtěl daným sólem vyjádřit? Na co ses zaměřil?

Pamatuji si, že když jsem si sólo tenkrát před soutěží připravoval, měl jsem na paměti a opakoval si hlavně jedno: Buď za nástrojem ty. Promítni tam svou osobnost, své kořeny, zni jako kluk ze střední Evropy, z České republiky. Nehraj si na Američana. Nepodléhej zbytečně svodům znít během celého hracího času pouze dle aktuálních trendů, samé gospel chops tam a tady. Protože jsi nevyrostl v kostele v Harlemu, nýbrž v Ostravě-Porubě poblíž restaurace Zuzana. Tudíž dotkni se toho hráčského stylu, ale pamatuj, je to jejich „folklor“, a jestli tak zvolíš, ničím zajímavým to pro porotce nebude. Podařilo se mi spojit zajímavě několik hráčských světů dohromady a také mi naštěstí sednul den i přes to, že jsem byl nervózní.

V čem konkrétně ti tato soutěž pomohla? A mimochodem jsi v kontaktu s některými z porotců? 

Velkou odměnou bylo již zmíněné ocenění, které mi otevřelo cestu k různým spolupracím a sponzoringům v zahraničí, a tak můžu v dnešní době hrdě prohlásit, že mě sponzorují top japonské značky Roland a Tama nebo švýcarská firma činelů Paiste, za což jsem jim neskonale vděčný. Vzpomínám na to období okolo soutěže moc rád. Tenkrát jsem byl i kvůli neustálému usilovnému dennímu cvičení na vrcholu svých technických dispozic. I dnes cvičím každý den, ale minimálně osmihodinové denní dávky si již, přiznám se, neordinuji. Přirozeně se tvořící kolagen v organismu tak časem nahradila moudrost. S porotci si příležitostně napíšeme. Jsou to moc milí lidé a mě těší, že zůstáváme v občasném kontaktu.

Jednou z kapel, na jejímž albu ses podílel, je Silegrail. Jaké jsou novinky v souvislosti s touto skupinou?

Silegrail je aktuálně neaktivní. Nevím, kolika dalším kapelám se podařilo vydat album, aby se následně hned nato rozpadly. Nám se to „podařilo“ a minimálně tento neortodoxní přístup k věci má myslím svůj půvab. Každý ze členů má momentálně jiné priority a nacházíme se v různých životních etapách, ale kdoví, třeba se naše cesty znovu setkají a v budoucnu nahrajeme další materiál.

Dále musíme zmínit skupinu Moiety…

Moiety je zatím stále ještě projekt, který jsme založili spolu s mým kamarádem z konzervatoře, kytaristou Jakubem Jalůvkou. Později se k nám přidal další kamarád ze starých, dobrých konzervatoristických časů, a to zpěvák Lukáš Baran. Máme za sebou vydání tří videoklipů. Plán je pracovat na dalších písních a třeba i jednou vydat plnohodnotné album s kvalitním materiálem, který bychom potom podpořili v rámci turné. Odmala sním o tom jednou hudebně vystoupit na posvátných místech, jakými jsou například Royal Albert Hall v Londýně, Budokan v Tokiu nebo Madison Square Garden v New Yorku. Kdyby se mi to mělo navíc podařit s partou kámošů, bylo by to nádherné. Věřím, že nebe je limit.

Jedním z posledních projektů, do kterých ses zapojil, je Ravenoir. Čím tě Alesh AD nalákal, že jsi kývl na tuto spolupráci?

Aleshe registruji od doby jeho velmi povedeného projektu The Squirm. Dále je veřejnosti samozřejmě znám z působení v brněnské blackmetalové legendě Root. Ne nadarmo se mu mnohdy přezdívá český Trent Reznor. Já jakožto obdivovatel Nine Inch Nails přirozeně inklinuji také k Aleshově hudebnímu cítění. Jeho hudební kvality jsou neoddiskutovatelné, a tak když mě oslovil s nabídkou spolupráce, šel jsem do toho. V rámci Ravenoir se jedná o velmi interesantní materiál a pro mě bylo zajímavé opět zabrouzdat do temnějších hudebních vod, neboť není světlo bez tmy.

Společně se Zuzanou Osako jsi také vytvořil audiovizuální projekt Music Illustrated, kde se propojoval svět výtvarného umění a hudby. Plánujete pokračování, případně plánuješ další podobný projekt?

Zuzana je mou srdeční záležitostí. Je ženou mnoha talentů, nesmírné inteligence, vnímavosti a sofistikovanosti. Určitá část její osobnosti se mnou rezonuje stylem, jenž nenachází na tomto světě srovnání. Jistě k tomu dopomáhá i fakt, že jsme oba narozeni ve znamení Vodnáře, a tak se pod vládou živlu vzduchu o to více chápeme. Náš audiovizuální projekt Music Illustrated jsme vytvořili pro značku Roland, abychom jej poté následně poslali ke schválení do Japonska, kde nám vedení firmy sdělilo, že jsou z výsledku nadšeni, ocenili nás za originalitu a provedení a v rámci jejich kampaně zaštítili projekt celosvětově. Videoklip se tudíž vysílal na všech kontinentech a snad ve všech civilizovaných zemích. Byla to nádherná spolupráce, na kterou mám jen ty nejkrásnější vzpomínky. Ještě více mi to napomohlo k uvědomění, jak moc jsou spolu jednotlivá umění schopna za určitých podmínek souznít a doplňovat se. Druhý díl momentálně naplánován není.

Jak vidno, neuzavíráš se žádným hudebním žánrům. Dokážeš spolupracovat s popovými interprety či třeba na blackmetalových projektech s Per Vallou, který je členem extrémních metalových part, jako například Vredehammer, Valla, Allfader a další. Dá se tedy říci, že ve tvém případě platí, že nezáleží na nějakých žánrových škatulkách, ale je to výhradně o kvalitě hudby, která je buď dobrá, nebo ne, a také o schopnostech hudebníka?

Souhlasím. Vím, že je to ohraná fráze, ale hudba je opravdu buď dobrá, nebo špatná. Na žánrech mi s přibývajícími léty záleží čím dál tím míň. Samozřejmě rocková muzika mi je a bude navždy nejblíž. Každý žánr má však tolik subžánrů, že ani v rámci třeba mnou zmíněného nemám rád všechny odnože daného stylu. Mnoho lidí je třeba překvapeno, když ke mně sedne do auta, já mám zrovna puštěné rádio a tam naladěnou klasickou hudbu na Vltavě nebo Oldies, jenž se specializuje pro změnu na období, které miluji v zásadě nejvíc, a tou je hudba šedesátých a sedmdesátých let.

Dá se předpokládat, že tato tvá hudební otevřenost je tvou velkou předností…

Z profesního pohledu jsem schopen obsáhnout velké množství žánrů a má univerzálnost je mou velkou výhodou. V zásadě se dá říct, že jsem pro jakoukoliv emoci v hudbě, kterou jsem schopen obsáhnout srdcem a hlavou a rezonuje se mnou. Proto například nikdy nebudu chtít hrát dobrovolně reggae, protože nejsem povahou bezstarostný zhulený rastafarián, kterému je všechno jedno a vlastně je pořád rádoby šťastný. Emoce, které já vyhledávám a kterým rozumím, se nejčastěji nesou převážně na vlnách melancholie, odosobnění, zranění, smutku, tvrdosti v kontrastu s nadějí, romantikou, emocionální energií, vírou a jemností. V podstatě by mi stačilo do konce života poslouchat pouze tvorbu Fryderika Chopina, Opeth, Stevena Wilsona a Black Sabbath a byl bych naprosto emočně uspokojen.

Patrik Sas. (Foto: Adam Michna)

Co je tvým hnacím motorem? Proč si myslíš, že máš v sobě nějakou touhu jít stále dál či zlepšovat se? Mnozí totiž ve chvíli, kdy dosáhnou nějakého cíle, a ten může být jakkoliv významný, ustrnou. Ty však stále hledáš nové výzvy… Kde tedy hledat původ této odhodlanosti? 

Narodil jsem se s vrozenou cílevědomostí společně s takzvanou germánskou pedantností. To tvoří poměrně dobré podhoubí pro neusnutí na vavřínech. Je pro mě naprosto přirozené chtít být v čemkoliv, na čem mi záleží, lepší v aktuálním dni, než jsem byl v tom předešlém. Navíc tady se bavíme o hudbě, oboru, který miluji a jenž pro mě znamená svět. Jestli se něčeho bojím, tak promarněného života. Při posledním soudu bych rád věděl, že jsem udělal maximum, aby se tak nestalo.

Každopádně onu ctižádost jsi měl už na střední škole, když jsi vstával každý den v půl šesté a cvičil jsi už před začátkem výuky, jak jsi přiznal v jednom rozhovoru. Nicméně jak se snažíš vylepšovat svou mentální stránku, aby tě při tvém nasazení a tvé zarputilosti nepotkal třeba nějaký syndrom vyhoření? 

Sebezdokonalování je pro mě smyslem života a hnacím motorem. Pravidelně prováděné sebereflexe vlastních úspěchů a neúspěchů, a zejména následující analýza jejich příčin, jsou cenným zdrojem poučení pro budoucnost. Snažím se o rovnováhu duševna a fyzična a jejího vzájemného rozvíjení. Jsem vášnivý čtenář, není den, kdy bych nedržel v ruce knihu. Velmi se v tomto ohledu těším na důchod, kdy budu mít na tento koníček pravděpodobně nejvíc času. Sám sebe pak rád za mnoho let vidím jako zvídavého, sečtělého seniora, jenž bude někde na chalupě v horách obklopen knihami, hudebními nástroji, vinyly, domácími mazlíčky a hromadou vnoučat.

To zní lákavě…

Každý den také dělám protahovací cvičení, trénuji s vlastní váhou těla a polehoučku zakomponovávám jógu do svého denního harmonogramu. Sport vůbec hraje v mém životě podstatnou roli. Rád se celkově hýbu a třeba takový běh, jízda na kole nebo každodenní dlouhá procházka v přírodě, ideálně s partnerkou a mým milovaným psím kamarádem, je pro mě i v rámci zachování duševního zdraví nutností.

Ve zmíněném předchozím rozhovoru pro Ostravan.cz máš trefnou poznámku: „Bůh musel některé negativní faktory vůči kraji něčím vykompenzovat, a tak dal Ostravě Baník, ten vůbec nejkrásnější fotbalový klub v zemi s nejlepšími a nejvěrnějšími fanoušky.“ Což nabízí související otázku. Tvé bubenické kvality jsou nezpochybnitelné, taky máš v sobě touhu vyvíjet se a víš, že žádný progres není zadarmo. Nicméně co u sebe vnímáš jako negativum, v kterých oblastech naopak strádáš? V čem by ses chtěl zlepšit?

Jako jisté negativum u sebe vnímám občasný kvartální nával asociálna, kdy jsem prostě někdy unavený z nynější konzumní společností do té míry, že potřebuji alespoň den strávit mimo civilizaci, toulat se v přírodě se svými myšlenkami, vypnout si mobil, vídat jen zvířata a celkově zregenerovat. Mou slabinou je rovněž neschopnost dotahovat kreativní záležitosti do konce bez toho, aniž bych musel mít stanoven deadline. V případech, kdy onen „nůž na krku“ nemám, jsem schopen danou věc donekonečna předělávat, až se do toho kolikrát tak zamotám, že už ani nevím, jestli se mi ta daná věc po čase ještě líbí, jestli to vůbec chci ještě vydat, a tak jsem schopen odkladů na neurčito. Vzniká pak bludný kruh nedodělků.

Ještě něco ke zlepšení by ve tvém světě bylo?

Rozhodně bych chtěl ovládat několik světových jazyků. Dále se pak zlepšovat ve hře na kytaru, neboť je to pro mě skvělý relax a moc mě to baví. Láká mě rovněž také studium ekonomie na vysoké škole. Určitě se musím zlepšit v oblasti audio inženýrství. Lákalo by mě v budoucnu desky nejenom nahrávat, ale také produkovat. Úloha producenta je specifická a vyžaduje jisté dovednosti, které se člověk musí naučit, a já jsem připraven tomu ten čas v budoucnu věnovat.