Galerie Ostravan: Sochařka Gabriela Maňáková odlévá bonboniéry a zkoumá „sladký život“ v éře pandemie
20.4.2020 06:10 Ivan Mottýl Obraz & Slovo Galerie Ostravan
Čas pandemie si žádá nejrůznější formy odříkání, k nimž nejsme vždy ochotni. Ostravská sochařka Gabriela Maňáková (1976) tohle dilema symbolicky zpracovala v cyklu „zkamenělých bonboniér“. Její objekty vyvolávají až smyslnou chuť na sladkosti, kdo však tyto bonbony vloží do úst, vyláme si zuby. A podobné je to i s nemocí Covid-19. Pokud bychom si nyní nedokázali odepřít fotbal, hudební festivaly, lukulské hody v restauracích a třeba i divadlo, kostel či filozofické konference, mohli bychom se ještě pořád dočkat šeredného nárazu.
Gabriela Maňáková: Z cyklu Sladký golden život.
Foto: archiv G. Maňákové
V jednoduchosti je síla. A sedmá vystavující v prozatímní koronavirové Galerii Ostravan tuhle lapidární zkušenost jistě slýchávala i od slavného učitele, který ji kdysi vedl k sochařskému řemeslu. Gabriela Maňáková vystudovala sochařství v ateliéru mistra Maria Kotrby (1959-2011) na Ostravské univerzitě a o citované krédo se pak v uměleckém provozu opřela již mnohokrát. A vsadila na něho i při tvorbě cyklu s názvem Sladký golden život.
„Život je jako bonboniéra,“ říká umělkyně o odlitcích vnitřních prostor bonboniér. „Dělám je vždy ve dvou variantách, pozitiv i negativ,“ vysvětluje. V důsledku přitom obě polohy personifikují obdobné lidské touhy po rozkoši, jen v různých intenzitách. Naplněné bonboniéry představují snadno dostupný luxus, který už dávno považujeme za běžný standard. Třeba pravé belgické pralinky dosud byly samozřejmostí i v Česku a k narozeninám je běžně dostávali i dvouletí caparti. Jak ale ukazuje současná ničivá pandemie, nic není zaručeno na věky. A i ta nejlepší pralinka se může stát zcela nepoživatelnou, o čemž symbolicky vyprávějí jinotajné odlitky Gabriely Maňáková.
Proměnou předmětů denní potřeby ve výtvarná díla se sochařka zabývá již léta, a to s obdobným nadšením jako kdysi francouzský výtvarník Marcel Duchamp (1887-1967). Někdy zataví kus zrezivělé motyky nebo sekeru do pryskyřice a jindy dá zase druhý život uhláku nebo právě spotřebovaným konzervám. Vzniklým objektům ale pokaždé vdechne něco z příznačné české grotesknosti, směšnost tedy namíchá s hrůzností. A zdánlivé „hračičkaření“ se pak stává znepokojujícím dílem, jak se tomu stalo i v případě keramických bonboniér.
V Belgii žije 11 milionů obyvatel, tedy skoro jako v České republice, koronavirus ale už v tomto vyspělém státě zabil 5683 lidí (údaj z 18. dubna). Země prožívá kolaps a na čokoládu tam teď myslí jen málokdo z naprosto vysíleného lékařského personálu. Zdravotnictví je na kolenou a země se dostala na první místo na světě v počtu obětí nemoci Covid-19 v přepočtu na obyvatele. V České republice jsme na tom lépe, ale i tady zakousnutí do zakázaného ovoce může z prozatímního ráje pořád učinit peklo.
Prázdné bonboniéry Gabriely Maňákové poukazují na pokušení všeho druhu a současný nedostatek občas vyvolává až panickou touhu po náhle odepřeném. Ať už jde o potraviny, spotřební zboží, zábavu anebo o duchovní realizací. A náhle skončila i slast svobodného cestování do zahraničí či práva shromažďovacího, takže občas se někdo proti centrálním direktivám i vzbouří. Třeba zavřené kostely podněcují k pořádání tajných mší svatých a nejedna garáž či přímo zadní sál venkovské hospody se nyní mění v nelegální krčmy.
Zkamenělé bonboniéry tak lze chápat i jako podnět k přemítání. Kdo si vlastně v dnešní pohnuté době zaslouží potlesk? Takzvaně „odvážní partyzáni“, kteří porušují epidemiologická opatření, anebo všichni ti ostatní, kteří se se skřípěním zubů dokážou ve svých touhách omezit? S jasným cílem, aby třeba předčasně nepohřbili své staré rodiče či prarodiče. Na tohle dilema si ale musí odpovědět každý sám. Prezidentův muž Vratislav Mynář už třeba odpověděl s obvyklou hradní pýchou a arogancí a ve své hospodě uspořádal domácí zabíjačku.
A jak nouzový stav prožívá pedagožka Střední umělecké školy v Ostravě Gabriela Maňáková (mimochodem také jedna z porotkyň výtvarné části uměleckých Cen Jantar)? „V době koronavirové obdivuji všechny, kteří neví, jak naložit s časem. A přemýšlejí, co vůbec dělat,“ podotýká ironicky. „Sama spíš pořád zvažuji, kde teď vzít čas na všechny svoje plány,“ povzdechne si. Pokud jde o umělecké projekty, pustila se do reliéfu, kterým se loučí se svým otcem. „Loni náhle zemřel, a od té doby mi tohle dílo leží v hlavě. Řeším v něm téma kořenů v přeneseném slova smyslu, ale i kořenů jako takových. Hlavními náměty jsou les, horizonty, dřevo, ač reliéf tvořím z porcelánové hmoty a kovu. Takže si vlastně hraji s materiálem, kombinuji třeba staré pláty pilek nalezené na dvoře mého otce, až vznikne čtyřmetrový horizont lesa.“
Rozpracované dílo pochopitelně návštěvníkům prozatímní Galerie Ostravan ukazovat nechce, nabízí ale další dvě aktuální práce. „Název pro ně zatím nemám, snad jen pracovní. Život. Jsou to jakési shluky mikroorganismů, které jsem začala tvořit možná s jakousi vnitřní předtuchou koronaviru.“ Jsou to nové životy volně se pnoucí po kvádrech, kostkách a dalších útvarech. „V rámci kontrastu křehkosti organismů a hutnosti hmoty kombinuji plast s kameninou a betonem,“ vysvětluje sochařka.
Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.