Nejdéle ostravská divadla nehrála na sklonku okupace, říká historik a učitel Vladimír Kovář

Zažilo už někdy tuzemské divadlo tak dlouhou pauzu uprostřed sezony?

Zatím se nejdéle nehrálo za druhé světové války. Od 1. září 1944 do května 1945. Konkrétně v Ostravě byl divadelní život obnoven 19. května 1945.

Proč se nehrálo?

Nacisté si vyžádali začlenění divadelního personálu do válečného průmyslu, jinými slovy i herce zahrnuli do totálního nasazení. Sezona 1944/1945 se přitom pečlivě připravovala až do konce srpna a uzavření divadel přišlo nečekaně. Vlastně se o něm divadelníci dozvěděli až z denního tisku, když 31. srpna 1944 vyšla na titulních stranách všech novin zpráva ČTK s tímto titulkem: „Provedení totálního válečného nasazení v autonomní kulturní oblasti.“

Co to v praxi znamenalo?

Budu dál citovat: „Počínajíc 1. zářím, bezvýjimečně až do odvolání, budou zavřena všechna divadla, varieté a kabarety. Také ochotnická představení jsou zakázána. Takto uvolněný technický personál a největší část umělců budou včleněny do zbrojení.“  Výjimky ale existovaly a existují za každého režimu. Do fabrik nemusely filmové hvězdy, neboť filmový průmysl nebyl zrušen. Lid měl i nadále dostávat alespoň nějakou dávku zábavy a prostřednictvím filmového týdeníku i porci propagandy. To se samozřejmě netýkalo Ostravy, odkud bylo na Barrandov hodně daleko. Někteří starší ostravští herci však byli předčasně penzionováni anebo v továrnách dostávali jen lehkou práci. Záleželo na kontaktech, povaze i peněžence. Tak jako vždycky v českých zemích.

Ostravská divadla tehdy dostala zákaz činnosti ze velmi specifických podmínek, které byly nesrovnatelné s jinými velkými městy.

Ano, Ostrava pouhé tři dny před zastavením divadelní činnosti zažila obrovský spojenecký nálet, který měl vážně poničit ostravský zbrojní průmysl, ale poškodil hlavně střed města. Operaci z 29. srpna provedlo na čtyři sta bombardérů Liberator americké 15. letecké armády, přičemž při náletu v Ostravě zahynulo na 500 civilistů a pumami bylo vážně poškozeno i dnešní Divadlo Antonína Dvořáka.

Divadlo Antonína Dvořáka v éře socialismu. (Foto: archiv)

Takže by sezona stejně nemohla začít…

Pozor, v dnešním Divadle Antonína Dvořáka tehdy hrál německý divadelní soubor – Městské divadlo. Ale protože Hitlerovi už opravdu vážně teklo do bot, úřady zakázaly i všechny německé soubory v protektorátu, včetně toho ostravského. Němečtí divadelníci by ale ve vybombardovaném městském divadle stejně nemohli hrát, takže už se začali poohlížet po nějakém jiném sále. A kdyby nepřišel zákaz divadelní činnosti, dost možná by z Národního domu (dnes Divadla Jiřího Myrona) vypudili tamní českou scénu, která tehdy nesla název České divadlo moravskoostravské. Národní dům nálet téměř nepoškodil.

Co mělo tehdy německé Městské divadlo v Ostravě třeba na repertoáru?

Německé divadlo mělo vcelku slušnou úroveň, i když bylo neustále oslabováno odchody herců, kteří byli povoláni k wehrmachtu. V sezoně 1943/1944 měl v divadle velký úspěch třeba balet českého skladatele Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky.

Nálet nezabil žádného z herců německé ani české scény?

Nevím o tom, ale mohu se mýlit. Smůlu měla mladičká ostravská operní pěvkyně Zdeňka Rudolfová, která někdy na jaře 1943 hostovala v Hubičce v českém divadle v Brně a natolik tam zaujala, že se od září 1944 stala členkou brněnského souboru. Nejen, že už si tam po zákazu divadel nezahrála, ale zahynula při bombardování Brna 20. listopadu 1944.

A jiné oběti z řad ostravských divadelníků, třeba díky kontaktům s odbojem?

Bylo jich více, ale připomenul bych hlavně bývalého ostravského divadelního ředitele Václava Jiřikovského, podle něhož se jmenuje i jedna z ulici na ostravském sídlišti Dubina. Vynikající manažer i režisér, který z Ostravy odešel do Brna, aby postavil na nohy tamní Zemské divadlo. Nebyl to však žádný velký odbojář, spíš opravdový umělec s moderními divadelními názory, který proto po okupaci vadil mnohým českým příznivcům nových pořádků. A ti ho doslova uštvali svými udáními. Když bylo Zemské divadlo v Brně v září 1941 uzavřeno, tedy v době stanného práva, které vyhlásil Reinhard Heydrich, štvanice vyvrcholila a Jiřikovský skončil na gestapu. A v květnu 1942 byl popraven v Osvětimi.

Jak dlouho po válce trvala obnova ostravského divadelního života?

Ostrava byla osvobozena 30. dubna 1945, válka skončila 8. května a už 19. května se konalo první české poválečné představení v Národním domě. Byla to Smetanova Libuše. Městské divadlo, tedy dnešní Divadlo Antonína Dvořáka, čekala oprava po náletech. Poprvé se tam hrálo až 11. května 1946 a opět to byla Libuše. Němečtí herci museli do odsunu, někteří předtím prošli i nechvalnými lágry. Zrovna ve slušnosti se s nimi Ostrava nerozloučila.

Historik a učitel Vladimír Kovář.

Teatrologií žijete už nejméně dvacet let, živíte se ale jako učitel dějepisu a českého jazyka. Teď vám volám do Rumunska, abychom se bavili o dějinách českého divadla. Není to trochu bláznivé?

To si nemyslím, maximálně je to trochu dada. A jak známo, umělecký směr dadaismus založil v roce 1916 ve švýcarském Curychu rumunský básník Tristan Tzara. A sekundoval mu malíř Marcel Janco, také Rumun. „Da“ znamená v rumunštině „ano“.

Myslel jsem, že „da“ se používá jen v ruštině.

Rumunština je románský jazyk, až dvacet procent slovní zásoby má ale slovanský původ, do 18. století totiž Rumuni používali jako liturgický jazyk staroslověnštinu.

Omlouvám se za přerušení, nedalo mi to.

Nevadí. Chtěl jsem jen říci, že v současném koronavirovém chaosu rumunští umělci často připomínají právě dadaismus. A divadelníci zase v médiích více než dříve mluví o absurdním dramatu, jehož duchovní otec a geniální autor absurdních dramat měl také rumunský původ. Eugène Ionesco.

Než se od Ionesca dostaneme opět k ostravskému divadlu, rád bych se zeptal, zda jste v Rumunsku nějak nechtěně uvízl. Proč nejste doma ve Studénce?

Stejně jako učitelé v České republice jsem toho času v práci, takže přece nemohu odjet domů. V obci Eibenthal na Banátu učím české žáky. Škola je sice zavřená, snažím se ale s dětmi komunikovat pomocí moderních technologií. A také je potkávám na ulici, takže je mohu různě úkolovat.

Kdy se česká škola znova otevře?

Netuším, ale není to česká škola. Je to rumunská státní škola, kde se děti učí v rumunštině, i když v Eibenthalu stále převažuje česká menšina, která sem přišla za prací a k hájení hranice s Tureckem. Eibenthal založili Češi v první třetině devatenáctého století. A já tady učím český jazyk jen několik hodin v týdnu, ale zaplaťpánbůh i za to.

Zpět k teatrologii. Co první světová válka? Prý úřady rakousko-uherské monarchie zakázaly celou první válečnou divadelní sezonu 1914/1915?

To je omyl, který se v médiích často objevuje. Úřady divadlo nijak neomezovaly, ale když 28. července vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku a hned poté Německo Rusku, byl to šok. Začaly odvody branců i záložníků a vůbec všeobecný zmatek, kdy na divadlo nebylo ani pomyšlení. Postup armád na frontách byl navíc pro lidi mnohem zajímavějším představením, než jaké by mohli vidět na jevištích. Všude v českých zemích tehdy ředitelé rušili dramaturgické plány a někteří nechali zavřít i celé divadlo. A dokonce i aktéři Národního divadla museli v září 1914 vyrazit na turné po hospodských sálech, třeba do restaurace U Raka v Brně.

A v Ostravě?

Česká scéna v Národním domě měla jen sezonní charakter a v tak rušné atmosféře se v září 1914 divadelníci nedokázali dát znova dohromady. Až v prosinci téhož roku se do Národního domu načas nastěhovala ochotnická společnost Jana Hodra a sehrála cyklus deseti představení. Pravidelná divadelní představení obnovila až v říjnu 1915 divadelní společnost kolem zkušeného divadelního principála Antoše J. Frýdy.

Kdy byla ještě zavírána divadla?

Krátkodobě třeba ve dnech státního smutku, například během série úmrtí sovětských vůdců na počátku osmdesátých let. Nehrálo se tak v den pohřbu Leonida Iljiče Brežněva (+1982), Jurije Vladimiroviče Andropova (+1984) a Konstantina Ustinoviče Černěnka (+1985).

A uhelné prázdniny?

Především herci menších lokálních scén zažili tři týdny nečekané dovolené v době od 8. ledna 1979, kdy komunistický režim vyhlásil kvůli arktickým mrazům uhelné prázdniny. Provoz pražského Národního divadla, dalších velkých pražských i krajských scén však nesměl být přerušen, zaměstnanci si jen kapku přispali. Z nařízení vlády nesměli chodit do práce dříve než v osm hodin ráno, a to z důvodů „zmírnění nároků na spotřebu elektrické energie“. Pokud vím, tak Národní divadlo v Praze i Státní divadlo v Ostravě zrušilo jen několik málo představení na samém začátku uhelných prázdnin. Pro školy samozřejmě nehrálo ostravské Divadlo loutek, omezen byl i provoz Divadla Petra Bezruče.

A co listopad 1989?

Přerušení divadelní sezony po brutálním zásahu policie na Národní třídě 17. listopadu 1989 pro mě zůstává jednoznačně nejkrásnější kapitolou z dějin českého divadla dvacátého století. Herci v protestní stávce totiž společně se studenty rozhýbali sametovou revoluci, která zlomila vaz více než čtyřicetiletému diktátu komunistické strany. V Ostravě se divadelníci připojili ke stávce v úterý 21. listopadu, ale nutno dodat, že v pondělí se nehrálo. Bylo to velmi důležité gesto, protože strana byla přesvědčena, že kovaní straníci v tehdejším Státní divadle Ostrava udrží staré pořádky a bude se hrát dál. Stávka divadel trvala až do 10. prosince, kdy byla ustavena první svobodná československá vláda. Mám tady jeden zajímavý citát, kterým bychom mohli rozhovor ukončit.

Sem s ním!

Tohle si někdy na počátku roku 1990 zapsal do deníku dramaturg ostravského divadla Ladislav Slíva, v devadesátých letech také ředitel Těšínského divadla: „Byly to krásné dny, ale nebyly bez obětí. V sobotu 2. prosince k ránu těsně před Prahou při návratu z Ostravy havarovalo auto s režisérem Janem Kačerem a mladým vinohradským hercem Janem Potměšilem. Následky nebyly smrtelné, ale ve druhém případě patrně už nenapravitelné.“