Galerie Ostravan: Katarína Szanyi přejmenovala zátiší na „Tiše za“ a přemítá o přehnaném blahobytu

„Obrazy Kataríny Szanyi si formálně uchovávají rysy éteričnosti a čehosi odhmotněného a pomíjivě křehkého,“ prohlásil o díle ostravské malířky teoretik umění Pavel Hruška, když letos uváděl její výstavu v brněnském Kulturním družstvu Kafara. „Szanyiová nevytváří nové světy, spíše iluminuje okolní realitu,“ řekl už v roce 1998 spisovatel a výtvarný kritik Jan Balabán. A tak to zůstalo i dvaadvacet let poté. „Zátiší, která právě dělám, v sobě mají určitou strohost. Nejsou to žádné přeplněné barokní stoly. Naopak,“ říká Szanyi a prostřednictvím fotografie ukazuje, na čem právě pracuje ve svém ateliéru v centru Ostravy.

Je to jen fotografie, ale mohla by to být i interesantní malba. Obrazy mistrů, prostřednictvím kterých můžeme nahlédnout do jejich tvůrčích komnat, mají zvláštní kouzlo. Poodkrývají totiž něco za oponou, na co běžný návštěvník galerií nemá nárok.

Stačí si připomenout třeba dílo Jana Vermeera van Delft s názvem Ateliér z roku 1668 či stejnojmenný obraz z roku 1855, který namaloval Gustave Courbet. Kunsthistorik, sběratel či model má v ateliéru dveře otevřené, pro řadového milovníka výtvarného umění je to třináctá komnata. A tohle je komnata Kataríny Szanyi.

„Možná podvědomě navazuji na stínová zátiší, která jsem kdysi dělala a která si hrála s jakousi tvarovou nejednoznačností a tajemstvím,“ vypráví o nových plátnech. „Pracovně jsem si to pojmenovala ´Tiše za´. Jsou to zátiší, úplně běžných věcí s úhlem pohledu pod povrch. U mě asi nic nového, zajímá mě jakýsi klid a druhopohledovost,“ říká. Její novotvar „druhopohledovost“ přitom není jen slovní hříčkou, je to způsob uvažování, navíc v její tvorbě dobře patrný již od konce devadesátých let. „Namalovala jsem klid hrnku s čajem, láhev s vlastním stínem s příměsí pouštního písku či působivé kytky i bez krásy okvětních lístků,“ vypráví o obrazech, které vidíme na snímku z ateliéru. A které přinášíme i v samostatných reprodukcích.

Čaj Kataríny Szanyi.

A jak se umělkyně vyrovnává s pandemií? „Koronavirus mi uvěznil rozhlasovou redaktorku Renátu Spisarovou-Kotík v New Yorku, měly jsme v těchto dnech dělat rozhovor do pořadu Vizitka pro stanici Vltava. Tak se snad sejdeme v lepších časech.“ Nad nerealizovaným rozhovorem ale zároveň mává rukou, globální zdravotní krize přináší podstatnější výzvy.

Fľaša Kataríny Szanyi.

„Současná situace nás navádí ke zklidnění, zastavení, šetrnosti a udržení vnitřního klidu,“ medituje umělkyně narozená na východě Slovenska, kterou do Ostravy přivedl zájem vystudovat Katedru výtvarné tvorby Ostravské univerzity v ateliéru malby Daniela Balabána (stalo se v letech 1992-1997).

„Nevím, zda je to boží ruka, která si řekla: A dost! Najednou se ale neplýtvá a potřebujeme toho méně než víc. Měníme se v preppery, děláme si zásoby základních a důležitých věcí a potravin. A snažíme si navzájem pomáhat anebo alespoň na sebe vzájemně myslet. Ale i přes to se těším, až se zase sejdeme na výstavě face to face.“

Kytice Kataríny Szanyi.

Katarína Szanyi uvažuje o šetrnějším přístupu k přírodě i potravinám. „A vlastně úplně ke všemu. Přehnaný blahobyt a hmotné statky nejsou na prvním místě,“ míní. A stejná poselství vysílají i její zátiší, která se „tiše modlí za lepší svět“. Tiše za lepší budoucnost, když i našincům bude ke štěstí stačit hrnek s čajem, láhev (fľaša) na kvašené zelí a květiny natrhané někde v pangejtu, třeba svazek kopretin vratič nebo invazních slunečnic topinambur. A skutečné bohatství najdeme právě v běžných předmětech denní potřeby, stačí se ně jen nově (a jinak) podívat.