Američané nakupují zbraně, Češi kvasnice, píše režisér a dramatik Martin Františák ve Chvilce poezie

Martina Františáka si Ostrava pamatuje jako úspěšného šéfa uměleckého souboru Divadla Patra Bezruče, přičemž stejnou funkci má nyní v pražském Švandově divadle. O realitě těchto dnů si zatím dělá jen jakési poetické poznámky, do nichž teď nechává nahlédnout i čtenáře kulturního deníku Ostravan.cz. Vznikající cyklus, z něhož přinášíme vybrané ukázky, nese pracovní název Obrazy dní.

I.

Začalo to žertem důchodkyně zavalené rýží a těstovinami
Přestože slabá chřipka přiletěla do Itálie
Myjeme si ruce déle a lépe
Lyžaři se opírají o hole a fotí v nostalgickém slunci
Máma dorazila s kufrem do Prahy
Opíráme se žertem jeden o druhého

Každý má talent jiného druhu. Nechť dramatici či básníci symbolicky ušijí nějakou tu roušku, ale poté ať se raději věnují své práci. Obraz pohnuté doby je třeba zaznamenat i jinak než jen prostřednictvím televizního zpravodajství. Obdobně jako si třeba spisovatel Richard Weiner všímal všedních okamžiků v nevšední době kolem 28. října 1918, když vznikalo Československo. „V tramvaji kdosi řekl, že prý Rakousko kapitulovalo. No, pomalu, pomalu! To je trochu silný tabák! V dejvických ulicích klidno. Vidíte, povídačky! Historický den takhle nevyhlíží. Lidé chodí příliš pomalu,“ poznačil si Weiner v cyklu, jemuž dal název Třásničky dějinných dnů. A tohle jsou Třásničky dějinných dnů podle Martina Františáka, o sto dva let později v čase koronaviru.

V.

Náš kocourek se jmenuje Fanoušek
Ve zprávách smutný muž mluví
O zklamání fanoušků
Dítě smutně pozoruje vrnící zvíře
„Je mi to líto“ – říká
Fanoušek.
Okolo nás přibývá počet zklamaných fanoušků 

Valašský rodák, z něhož vyrostl jeden z nejlepších českých dramatiků, navíc s básnickou duší, si vždycky všímal, že velké příběhy se odehrávají hned vedle nás: „I Na Valašsku se rodily příběhy rovnou pro Shakespeara, příběhy k neuvěření. Tam jsem vyrůstal v krajině bílých koní, kde tu a tam někdo zmizel, někoho zavraždili, někde u Zlína bouchlo s někým auto, a do toho všeho klub HC Petra Vsetín vyhrával jeden titul mistrů republiky v ledním hokeji za druhým. Já jsem pak tyhle události jen shrnul do dramatického příběhu.“

VII.

výzva k dobrovolnému nošení roušky
starý pán v supermarketu
na obličeji roušku má
na rukou rukavice z papírových pytlíků na chleba
žert
straší nevinné prodavačky
pohyby upíra, možná godzily
smíchu je více než droždí v regálu
sůl klouže pod nohama
něco praská

Režisér a dramatik se nyní snaží vybudit k literárním reakcím na žhavou současnost i české a moravské spisovatele, konkrétně již oslovil třeba Arnošta Goldflama, Bohdana Chlíbce i mnohé další. A samozřejmě myslí i na ostravské autory. „Herci ze Švandova divadla pak jejich texty načtou a natočí na mobil, a poté to takzvaně pověsíme na web divadla,“ plánuje. Jinými slovy, Martin Františák se těší na nejrůznější umělecké „otisky těchto dní“.

VIII.

karanténa –
v divadlech šijí ochranné roušky –
telefonuji s Marií a Natálií
ozývají se další pozdravy od šicího stroje
mám pocit, že Čechy leží u moře
Ostrava u Baltu
a lidé mají srdce jako plachty
lodě Santa Maria
Stříhají z nich látku
a občas se v odvaze píchnou jehlou do prstu 

Cibulková Klára natočila krátký film o roušce
a Hess také a Bob též –
Čechy leží u moře a srdce jsou plachty

XII.

Američané nakupují zbraně
Češi kvasnice
Pražáci jsou zlo
„Prosím Vás, nikam nám nejezděte,
abyste nám tady něco nezavlekli“
Telefonuji s vrchním orgánem obce
„Nikam nejezdíme“
Orgán organizuje.
„Lidem to vadí.“
Netelefonuji s orgánem obce.
Vnímám křehkost vlastních vnitřních hranic

 Češi kvasnice
Američani zbraně
A co naopak?
„Prosím Vás, nikam nám nejezděte,
abyste nám tady něco nezavlekli“
„Američani kvasnice
Češi zbraně…?“