Kultovní ostravský Absintový klub Les po téměř sedmi letech končí. Nikoliv kvůli koronaviru

V klubu Les bylo vždycky všechno živelné. „Zveme Vás na otevření Absintového klubu Les a vernisáž výstavy Prales Marka Pražáka. Nějaká živá hudba a program bude, skvělé točené pivo a nejlepší absint podávaný tak, jak jej pila francouzská bohéma. Za všechny přátele Přemek,“ právě tak zněla pozvánka, kterou na počátku června roku 2013 dostali herci, výtvarníci, básníci a další ostravští umělci, kteří se v té době scházeli v nejrůznějších hospodských a kavárenských azylech. Od Divadelního klubu přes Křižánka, Zrzavou Mary, Šatlavu, Hudební bazar, páteční Rubrum či proslulé Dílo na Kuřím rynku. Les se otvíral 14. června.

Josef Streichl a Přemysl Bureš 14. června 2013. (Foto: archiv Lesa)

Po necelých sedmi letech existence Lesa se bude muset bohéma opět rozptýlit do nejrůznějších podniků. I když samozřejmě neplatí, že tento prostor byl domovským přístavem pro většinu z místních divadelníků, literátů či výtvarníků a muzikantů. Každý z těchto umělců (a mnohých hostů z celé republiky i všech kontinentů) ale za těch sedm let Lesem alespoň jednou prošel a ochutnal z jeho lesních plodů. A ty často dozrávaly do překvapivých a v Ostravě nebývalých kvalit.

Tento text ale nemá být historickým shrnutím všeho, co se v Lese sklidilo, na to bude na stránkách kulturního deníku Ostravan.cz (i jinde) ještě dost prostoru. Stejně tak zatím nepřinášíme zásadní rozhovor s majitelem klubu Přemyslem Burešem, který se k zániku „živé legendy“ chce napřed obsáhle vyjádřit na facebookovém profilu Lesa. A to až po oficiálním „vykácení“ Lesa, které bylo stanoveno na poslední březnový den. Osud navíc chtěl, že klub musel být uzavřen předčasně už s vyhlášením nouzového stavu v rámci koronavirové pandemie.

Přemysl Bureš a Zuzana Truplová v Bezručovi. (Foto: archiv Lesa)

Principál Bureš zatím deníku Ostravan.cz pouze potvrdil, co zaznělo v jednom facebookovém dialogu, ale na bližší komentář si je třeba opravdu počkat. Lenka Baselová: Pane Hajny, to jako fakt? Fakt jako koniec? A co jit o chalupu dal? Kuva fix, jak me toto sere! Přemysl Bureš: Je to fakt. Majitel domu M. Šimek mi dal výpověď bez důvodů. (…) Škoda mluvit. Prostory pro další klub jsem nesehnal. Budu dělat restauraci, i když v tomto čase to je trochu nejisté. Jsem sice na dně, ale nějak to musím zvládnout.“

Právě v těchto dnech měly v Lese probíhat derniéry špílů vzniklých na lesní divadelní scéně, které získaly zásadní ohlas i mezi českou divadelní kritikou. Naposled se tak mělo tleskat třeba dvěma hrám jednoho z nejlepších současných českých dramatiků Tomáše Vůjtka, který pro Les napsal černé grotesky na hraně muzikálu Slávek Novák aneb Příběh opravdového herce, který se opravdu stal a Po sametu aneb Tahle země není pro blbý. Už dříve pak Vůjtek pro Les stvořil drama Spolu a komedii dell´arte Arlecchino Magnifico aneb Šťastná Isabella.

Kristýna Leichtová ve hře Po sametu. (Foto: archiv Lesa)

Derniéru mělo mít v těchto dnech i drama Jana Balábána Bezruč?!, v jehož scénické podobě excelovala Zuzana Truplová a právě principál Přemysl Bureš. A neodehrají se už ani Vůjtkovy Pašije, tradiční velikonoční hra s účastí ostravských mániček od šestnácti do osmdesáti let. „Je mi dvojnásob smutno, že musím klub zavřít zrovna teď v době koronaviru,“ lituje majitel. Pandemie totiž plánovanému rozloučení s klubem učinila ráznou přítrž. Na tuhle několikadenní spontánní férii, která by se určitě neobešla bez bujného veselí i pláče, se přitom chystaly stovky lidí, hlavně letitých ctitelů Lesa.

Pašije v Lese. (Foto: archiv Lesa)

Lesní divadelníci se rekrutovali ze všech ostravských kamenných divadelních scén, z herců opavského Slezského divadla a též z řad amatérů a zároveň štamgastů klubu. A když předloni v září uvedli na prestižním pražském festivalu Příští vlna/Next wave dvě z výše uvedených představení, získal za ně Přemysl Bureš ocenění Producentský čin roku. „Byla mi vždy blízká myšlenka hledat v lidech dobré věci a uspokojit jejich tužby. Proto mě napadlo vybudovat klub, kde by se potkávali lidé, kteří mají k sobě cestu. Takový klub mi tu prostě chyběl,“ vyjádřil se principál v deníku Ostravan.cz nedlouho po udělení ceny.

Kromě vzniku osobité autorské divadelní scény byl Les nejcennější právě autentickým uměleckým společenstvím. Poprvé od revoluce v roce 1989 se třeba podařilo propojit herce s nezávislými ostravskými literáty a výtvarnými umělci, tyhle komunity se totiž do té doby moc nemusely. A žily spíš samy pro sebe, bez zájmu o vzájemnou uměleckou interakci. Potkat třeba herce v klubu Černý pavouk, to byl svátek, Les to zázračně změnil.

Diváci v podzemí Lesa. (Foto: archiv Lesa)

Les byl jiný než Černý pavouk, v mnohém otevřenější. V klubovém časopise Posed publikovali vedle literátů i „komedianti“ a muzikanti, list měl i silné výtvarné zázemí. Na literárních Pasekách básníka Petra Hrušky se představovala i ostravská nezávislá hudební scéna, aktuální literární Posedy Jakuba Chrobáka pak vsadily na spojení beletrie s hereckým uměním a vždy začínaly scénickým čtením. Naposledy se tak stalo letos 26. února, když z prózy českého klasika Antala Staška předčítala Kristýna Krajíčková a Milan Cimerák (oba z Komorní scéna Aréna) a František Strnad (Národní divadlo moravskoslezské). Hlavním literární hostem byl přední současný básník Radek Fridrich.

Jakub Chrobák při křtu časopisu Posed. (Foto: archiv Lesa)

Literární večery, divadlo, přednášky, talk-show Inventura, slam poetry, španělský a gruzínský Měsíc autorského čtení, vernisáže (od Marka Pražáka přes Katarínu Szányi po Václava Buchtelíka), tím všem byl Les odlišný od klasických hudebních klubů. Přesto se v podzemí Lesa odehrávala i skvělá hudební vystoupení, v poslední době třeba koncert Plastic People of the Universe anebo dvojkoncert Butů. A k Lesu patřil i sport, třeba „fotbálek v Bulharsku“ anebo dálkový běh z klubu do klubu: Wurst – Les. Samozřejmě spojený s pivními zastávkami.

V Lese v roce 2015. (Foto: archiv Lesa)

Všechno jednou končí, nemuselo to ale být tak brzo. „Někteří hosté teď dokonce u dveří klubu zapalují svíčky, to mě dojímá až k slzám,“ říká Bureš. „Pokud byste chtěli památku na klub v podobě trička a zároveň finančně přispět na pomoc při kácení Lesa, kterého nenapadl kůrovec, nýbrž obyčejná lidská nenávist, ale nikoli kvůli hluku či stížnosti sousedů, můžete si tričko objednat na Facebooku,“ dodává. Lesní motiv na triku pochází z dílny výtvarnice Elli Tiliu. Dodatek na zadní části trička „Oh Jesus!“ je pak výrokem z jednoho spontánního sezení u štamgastského stolu číslo tři.

Přemysl Bureš. (Foto: archiv Lesa)

Autor tohoto textu proseděl v posledních sedmi letech v Lese opravdu hodně času, zahrál si divadlo, recitoval, a především potkával skvělé lidi. Takhle to v roce 2013 všechno začínalo: „První sklenice piva v Lese. Hurikán v absintu a hodně dobrý vítr, i když místnosti neměly okna. Stůl pro všechny i stůl pro nikoho, nemluvně na ochranném uhelném pilíři a Pán Bůh nikde. Jen pan Bureš ve veřejích.“ A takto teď na Les budu vzpomínat: „Pořád slyším tu starou dobrou bouři nad první sklenicí piva v Lese. Kamarády, svobodu a umění.“