Nevím, jestli je svět otevřen PLATO, ale PLATO je otevřené světu, říká ředitel městské galerie Marek Pokorný

Proč je název výstavy tak zakuklený? Skɪz(ə)m.

To se prosím zeptejte kurátorek… Já ho čtu zároveň jako grafém i jako slovo. Schizma je přece vždycky problém…

Jak je pro vás, společně s kurátorkami výstavy Danielou a Lindou Dostálkovými, podstatné, aby umělci vystavující v PLATO už měli výrazný mezinárodní respekt?

To je otázka. S některými umělkyněmi a umělci pracujeme ve chvíli, kdy předpokládáme, že se takový úspěch teprve chystá – jako tomu bylo v případě Zuzy Golinské a Dominiky Olszowy, které se podílely na budování dočasných struktur, tedy konkrétně našeho kina a bistra. Klára Hosnedlová, jejímž dílem je šatna, byla například vzápětí přizvána na velkou výstavu současného evropského umění v pařížské Fondation Cartiere. Další jsou již mezinárodně etablovaní či etablované, ale my si je vybíráme, protože reprezentují určitý přístup k médiu či prostoru, jako tomu bylo u Than Hussein-Clarka, Američana žijícího mezi Londýnem a Berlínem, který nám vybudoval monumentální stage.

Mezinárodní respekt je jen součást naší širší strategie. Je samozřejmě důležitý pro budování značky, ale také umístění Ostravy jako silného hráče v oblasti současného umění na mapu Evropy, respektive jako šance zdejšího publika setkat se na domácí půdě s tím, co má váhu v zahraničí. Zároveň v tomto kontextu ukazujeme umělkyně a umělce na začátku jejich kariéry, spojené s městem a krajem, anebo tvůrce málo známé a zdánlivě okrajové jako v případě Barbory Přidalové. Nicméně nejde ani tak o cíl – být mezinárodně in – jako spíše o individuální volby umělců a umělkyň zabývajících se tím, co zrovna řešíme jako instituce, anebo co se nám zdá důležité. Současné umění je z definice mezinárodní a globální, byť lokální idiomy v něm hrají důležitou roli. Na druhou stranu nemám pocit, že by z toho někdo v Ostravě sedal na zadek, a ani my, jak je patrné z našeho stylu komunikace, neoslňujeme naše návštěvníky, byť i potenciální, tím, že jsme „světoví“.

Z aktuální výstavy fotografií. (Foto: PLATO)

Jak se vůbec pětatřicetiletá fotografka z Polska dokázala prosadit se samostatnou výstavou v Tate Britain v Londýně? Kromě toho se zúčastnila i kolektivních výstav v Kunsthalle ve Vídni či prestižní galerii MoMA v New Yorku.

Polsko má dlouhodobě specifickou váhu na globální scéně. Je to země velká jako Německo, decentralizovaná, od šedesátých let průběžně komunikující se „Západem“, s řadou silných uměleckých osobností, kurátorů a historiků, kteří i řídili důležité instituce v zahraničí. A samozřejmě s intenzivními společenskými konflikty, které umění vždy reflektovalo.

A pozval jste ji do Ostravy také proto, abyste motivoval ostravské studenty výtvarných škol, že svět je před nimi otevřen dokořán? Mají šanci?

Motivovat u nás potřebují do jisté míry studenti všech uměleckých škol. Na rozdíl od zmiňovaného Polska totiž v Česku vládne určitý typ zvláštního sebeuspokojení, anebo naopak frustrace, že nás nikdo neobjevil. Poláci jsou zvědavější, ale zároveň sebevědomější a strategicky pracují s tím, co je na jejich společnosti, dějinách a konfliktech jedinečné. Svět není před nikým otevřen dokořán, to je iluze. Ale pokud chcete, aby se otevřel, nezbývá než na tom pracovat. Ať už jste odkudkoli. A samozřejmě si dobře rozmyslet, jestli to za to stojí. Nevím, jestli je svět otevřen PLATO, ale ono je otevřené světu.

Z díla Joanny Piotrowské. (Foto: Ivan Mottýl)

Zůstaňme ještě u fotografií Joanny Piotrowské. „Schizma“ v těch snímcích mě fascinuje, protože ukazuje lidskou potřebu hledat si i v luxusních bytech jakési úkryty. A zároveň jsou to pro mě citlivé reakce na uprchlickou krizi. Jak působí na vás?

Cyklus Joanny Piotrowské je přesně o tom. Dočasné úkryty, chatrná přístřeší – nejen fyzická, ale také kulturní – jsou něčím, co občas všichni potřebujeme. Jsou ovšem nejistá a vratká. A pro velké množství lidí jsou také dnes tím jediným, co jim z domovů zbylo. Na poměrně velké výstavě Duch přírody a jiné bajky, která se nyní koná ve Slezském muzeu v Katovicích a kterou jsem jako kurátor připravil, přičemž její vizuální identitu vytvořila rovněž Daniela a Linda Dostálkovy, jsem fotografie Joanny Piotrowské interpretoval ve vztahu přírodě jako etologickou analogii stavění hnízd.

Snímky Lukáše Jasanského a Martina Poláka, kteří na první pohled pouze zdokumentovali „Muzeum sochy Alfons Karny“ v polském Bialystoku, chápu i jako cílený příspěvek k současné diskusi, zda do výstavních síní současného umění patří klasické výstavy. Je tomu tak? Ta diskuse se přece díky PLATO intenzivně vede i v Ostravě.

Celý projekt Schizm, přestože se zdánlivě věnuje jednomu médiu a vypadá víceméně tradičně, je vlastně polemikou s formátem klasické výstavy. Přesto jsme nikdy netvrdili, že nemá smysl výstavy dělat. Jen je dobré si uvědomovat, že to není nějaká ahistorická, věčná forma setkávání s uměním. A že „za“ každou výstavou běží na plné obrátky obrovská mašinérie, která neodpouští, když se jí někdo snaží zastavit nebo na ni ukázat. Jasanský s Polákem ve své nové monumentální sérii na jeden z aspektů této mašinérie poukazují, a to prostřednictvím fotografických obrazů, metaforicky, ironicky a s dechberoucím estetickým výsledkem.

Snímky Lukáše Jasanského a Martina Poláka.

Ještě k dalším snímkům. Roger Ballen a Asger Carlsen vystavují něčím odpuzující, a zároveň i něčím přitahující akty, prostě další „skɪz(ə)m“. Ve společnosti však začíná přituhovat, leckdo hlásá návrat k prudérnosti, neměl některý z návštěvníků s těmito snímky problém?

Jak si v recenzi na serveru Artalk velmi dobře povšimla Tereza Hrušková, celá výstava vlastně nějak tematizuje absenci postavy, člověka. Akty Ballena a Carlsena vlastně nezobrazují nahé tělo, sex či erotiku, ale určité dehumanizované konfigurace, ve kterých tělo jako erotizovaná fýzis chybí. Celkový výraz jejich fotografií je zaměřen na popření toho, jak se na tělo obvykle či s předsudky díváme. Je to způsob zobrazení, který je vlastně velmi diskrétní, ale zároveň hodně kritický. Mě naopak hluboce urážejí sexistické reklamy na pánské deodoranty, silikonová lepidla a instalatérské služby.

Snímky Rogera Ballena a Asgera Carlsena. (Foto Ivan Mottýl)

A které snímky na aktuálně výstavě v PLATO jsou vám nejbližší?

Už dlouho mám slabost pro tvorbu izraelské umělkyně Ilit Azoulay.

Den předtím, než byla expozice otevřena, město konečně vybralo stavební firmu, která začne rekonstruovat protější jatka pro potřeby PLATO, a stavět se má začít co nevidět. Jak jste uvítal tuhle zprávu? A věříte, že na sklonku roku 2021 bude hotovo?

Co se týče projektu rekonstrukce bývalých městských jatek, jsem pořád tak trochu jako v Jiříkově vidění… Město akceptovalo naši představu o budoucnosti PLATO, koupilo objekty, vypsalo architektonickou soutěž, podařilo se dokončit projekt v dobrém termínu, soutěž na dodavatele se uskutečnila o několik měsíců dříve, než jsem předpokládal, tak už začínám věřit, že i ten termín pro kolaudaci je víceméně reálný. V každém případě si nechme čas na zkušební provoz objektu a stěhování. Takže stále držíme minimálně český rekord.

Také jsem nadšen. Ředitel Domu umění Jiří Jůza už má jasnou představu, jak bude vypadat expozice v přístavbě galerie, které se pracovně říká Bílý stín. K realizaci Bílého stínu je ale mnohem dále, než máte vy k nastěhování do jatek. Máte už také představu, co se bude dít třeba první rok v rekonstruovaných jatkách?

S novou kurátorkou Edith Jeřábkovou, která posílila tým PLATO minulý měsíc, začínáme pracovat na dlouhodobé dramaturgii pro jatka. Jsem moc rád, že naši nabídku přijala, protože si jí velmi vážím a věřím jí. Já osobně potřebuji svoje představy o transformaci velmi neobvyklého přístupu k prezentaci umění v novém, asi už definitivním sídle PLATO konfrontovat s jiným pohledem, jinou zkušeností, nezatíženou našimi předchozími úkoly. Něco nového, něco starého, něco modrého…

A jak se posunula jednání, že by galerie mohla i nadále užívat i prostory bývalého supermarketu Bauhaus, v němž teď dočasně sídlí galerie současného umění, což je světové unikum?

Ptám se ptám, ale odpověď zatím nemám. Dočasná možnost konfrontovat víceméně klasický galerijní provoz s projektovým prostorem by byl dvojnásobný unikát. A asi by to ani nestálo tolik peněz. Je to ještě otevřené. Doufám.

A nakonec dvě otázky na odlehčení. PLATO dnes funguje jako živé komunitní centrum a přednášky o umění se střídají s lecčíms překvapivým, nedávno u vás dokonce módní redaktorka Cindy Kerberová představovala současné trendy v péči o pleť. A protože se hodně věnujete i gastronomii, dočkám se v PLATO i přednášky o domácí výrobě biopiva, což by mě jako ostravského pijáka Ostravaru mohlo někam posunout?

Biopivo bylo k mání v rámci gastronomického týdne, za nímž stojí kurátorka Zuzana Blochová a umělec David Fesl.

Škoda.

Ale chystá se už další. Spíše se však zabýváme tím, jak důležité jsou suroviny a příprava pro intenzitu gastronomické zkušenosti. Jako abstinenta mě trápí jiné věci.

Rozumím, ostravské důchodce také. Potkal jsem tuhle na Nádražní třídě jednoho penzistu, který hledal cestu do Bauhausu, aby si tam koupil nějaké šroubky. Neměl jsem to srdce, abych mu zalhal, že už tam hobby market nesídlí, ale hrozně rád bych viděl jeho reakci, kdyby vstoupil do PLATO. Stává se, že k vám někdo přijde a podiví se, proč už tam není prodejna nářadí, umyvadel či fošen? A dokážete ho v galerii udržet a nabídnout mu alternativu namísto vrtaček a šroubků?

Nevzpomínám si, že by někdo po nás chtěl šroubky. Ale spousta návštěvníků si dobře pamatuje, kolik radosti už u nás kdysi zažili. Vlastně nabízíme určitou alternativu, ale nikoho k ničemu nutit nehodláme.