Přidali jsme na délce a dokumentárním charakteru filmů, říká Monika Horsáková, režisérka třetí série Voices of Meltingpot

V čem bylo oproti předchozím letům natáčení jiné anebo stejné?

Vznik je podobný jako u dvou předchozích sérií. V areálu, kde se odehrává diskusní fórum Meltingpot, jsme vybudovali studio, do kterého chodily osobnosti vybrané týmem Meltingpotu. Stejně tak s vedením rozhovorů pomáhali externí partneři a spolupracovníci Meltingpotu, konkrétně Tomáš Etzler, Veronika Poláčková, Tereza Ghose, Marta Pilařová, Petr Dorůžka, hispanista Petr Šlechta, Petra Hniková Charmite a Tim Benčík. S každou osobností jsme natočili hodinový rozhovor, z něhož následně vznikl krátkometrážní portrét. Jiné bylo to, že jsme přidali další kameru. Nepracovali jsme tedy jen s jednou direct eye kamerou, ale také s kamerou snímající profil zpovídané osobnosti.

Jak hodnotíš samotný výběr zpovídaných osobností, na festivalu jich přece jen bylo kolem dvou stovek.

Jako nadmíru zajímavý. Celková skladba dvaceti zpovídaných osobností byla z hlediska oblastí, kterým se věnují, velmi pestrá. Jsou mezi nimi umělci, vědci, novináři, odborníci na osobní rozvoj, lékař, cestovatelé… A stejné je to s národnostním obsazením. Jsou mezi nimi Američani, Britové, Poláci, samozřejmě Češi, Brazilec, náčelník amazonského kmene Sápara z území Ekvádoru, Číňanka, Izraelec…

Co je jiné na videoformátu jednotlivých příspěvků?

Stopáž jednotlivých příspěvků je o něco delší, protože jsme chtěli, aby v příspěvcích zazněly souvislejší informace. Aby to nebyl pouze vzkaz vytržený z kontextu, ale vzkaz zasazený do životního příběhu. Každý díl tak má na začátku nějakou tezi, pak životní příběh, který s ní souvisí, a následuje aktuální vzkaz, který vychází ze zkušenosti z tohoto příběhu.

Změnil se nějak i styl filmů?

Letošní videa mají více dokumentaristický charakter. Je to dáno nejen delší stopáží, ale i provedením. Jak už jsem říkala, přidali jsme kameru, která zachycuje daného hosta z profilu, zprostředkovává tak vlastně observační pohled. Zatímco direct eye kamera zachycuje přímý pohled respondenta do objektivu, tato kamera ho pozoruje. Myslím, že se nám díky tomu podařilo dosáhnout syrovějšího, dokumentaristického rázu, na rozdíl od spíše artistního charakteru předchozích sérií. Ty sice byly z uměleckého hlediska krásné, ale my jsme chtěli být přece jen trochu jiní, a tak jsme přidali větší míru autenticity a víc osobního příběhu zpovídaných osobností.

Jaké bylo složení štábu, kdo se na čem podílel a jak jste to snášeli být zavření ve sklepě?

Za kamerou byl Ondřej Smékal, absolvent našeho oboru a aktuálně také kolega na Slezské univerzitě, dále Ondrej Zelenec, v té době student našeho oboru, nyní také už absolvent. Zvuk měl na starost další absolvent opavské Audiovizuální tvorby Petr Janoš společně s mým pedagogickým kolegou Jaroslavem Zajíčkem. Na maskéřinu jsme si pozvali aktuálně nejzkušenější maskérku ostravského studia České televize Janu Debreczenyiovou Koňušík. Na mě byla režie a posléze také scénář a střih. Hodně mě potěšila soustředěná práce celého týmu. Pět dnů jsme byli dvanáct až třináct hodin zavření ve sklepě. Čekala jsem, co to s „mlaďochy“, které jsem měla ve štábu, udělá. A mám velkou radost z toho, že jsme se nakonec všichni shodli na tom, že to byla radost. Přes všechnu únavu to pro nás všechny byl neopakovatelný zážitek. A ještě víc se raduji z toho, že celý štáb beze zbytku souhlasil s dalším natáčením i na letošním ročníku Meltingpotu.

Natáčením ale samozřejmě celá práce nekončila. Bylo potřeba pak filmy sestříhat do kýženého tvaru, nabarvit, vybrat k nim hudbu, zmixovat. Musím tedy zmínit i další spolupracovníky, bez nichž by se tato postprodukce neobešla. U střihu asistovala Kamila Návratová. S pracovními překlady mi pomáhali Tereza Ghose, Ondřej Horsák, Petr Šlechta, Šárka Zelinská a Petra Hniková Charmite. S překladovými titulky k filmům pak ještě i Tomáš Staněk. Výběr hudby jsem konzultovala s Terezou Ghose, dcerou Zlaty Holušové, která po mamince zdědila mimořádný hudební cit. Barvení měl na starost Ivan Hryhorjuk a mix mistr zvuku Petr Janoš. Všem bych jim ráda touto cestou ještě jednou poděkovala.

Pět dnů během Colours of Ostrava, intenzivní tříměsíční postprodukce, je mezi tím nějaký díl, který bys vyzdvihla nejvíce?

Těžko se mi to hodnotí, protože ještě nemám potřebný odstup. Ale myslím, že se divákům primárně budou líbit ty filmy, ke kterým mají svým zájmem blízko. Já si třeba velice užívám díl s Joem Davisem, který hovoří o vztahu vědy a umění. Velmi se mi líbí díl s Jimem Clancym, což je bývalý korespondent CNN, nebo s Wojciechem Jagielským, polským zahraničním reportérem, který mimo jiné napsal úchvatnou knihu o Afghánistánu s názvem Modlitba za déšť. Jako dokumentaristku, která léta natáčela snímky s tématem moderních dějin, mě velmi dojal příběh Yan Mei, která vzpomíná na perzekuci své rodiny během Maovy kulturní revoluce – její rodiče skončili ve vězení a pracovních táborech, ona s bratrem na venkově, kde ji vychovávali cizí lidé – a také na události na náměstí Nebeského klidu v roce 1989, které osobně zažila. Kdyby ale na tvou otázku měla odpovědět Zlata Holušová, ředitelka Colours of Ostrava, určitě by vyzdvihla všechny filmy, které se zabývají osobním rozvojem – rozhovory s Manarim Ushiguou, Devakantem, Donnou De Lory, Milanem Calábkem. Jak už jsem říkala, skladba celé této série je pestrá, takže si každý může najít film, který ho zaujme.

Jak náročné bylo vybírat z vedených rozhovorů jednotlivé pasáže?

Hodně náročné. Když máte natočený hodinový rozhovor se zajímavým člověkem a téměř každá věta obsahuje zajímavé informace, je to vždy těžké. Je problém vzdát se nějaké zajímavé myšlenky, zajímavé výpovědi ve prospěch celku. Na druhou stranu, když se musíte s krvácejícím srdcem vzdávat zajímavých pasáží ve prospěch ještě zajímavějších, máte jistotu, že jste natočili opravdu dobrý materiál. A ten my jsme opravdu měli.

Co se stane s nepoužitým materiálem?

Nepoužitý materiál zůstává v našem archivu a uvažujeme, že bychom jej mohli ještě použít pro další filmy. Ty by už nebyly postaveny na jednom mluvčím, ale na jednom tématu. Stala se totiž zajímavá věc, že osobnosti z různých oblastí se v některých momentech či názorech shodovaly nebo se dotkly jiným způsobem stejného tématu, byť to nebylo téma přímo související s jejich odborností. Choreograf a tanečník Yemi A. D. se třeba takto myšlenkově setkal s novinářem a spisovatelem Tuviou Tenenbomem. Podobné myšlenky zazněly z úst neurologa Martina Stránského a vojenského experta Cedrica Leightona či Číňanky Yan Mei. Oba posledně jmenovaní spolu s Jimem Clancym zase osobně zažili pád Berlínské zdi a další události, které přinesly v roce 1989 ve střední Evropě pád totalitních režimů v zemích bývalého východního bloku. Máme tedy k dispozici materiál, který spojuje zdánlivě nespojitelné lidi. A byla by škoda toho nevyužít.

*

Co také zaznělo během natáčení v dokumentech z Meltingpotu

„V mnoha ohledech je umění jako kvantová fyzika. Pokud jste umělcem, musíte být připraveni popsat celý svět. Problém ale je, že nemůžete popisovat něco, o čem jste se rozhodli vůbec nic nevědět.“ (Joe Davis)

„Odpovědí na ,fake news‘ a na všechny tyto problémy je vrátit se k investigativní žurnalistice. Vrátit se ke shromažďování údajů, k rozhovorům s lidmi, k budování informačních zdrojů, k pozorování, k prezentování faktů a k editování textů řádek po řádku.“ (Jim Clancy)

„Hudba je základní lidskou potřebou. Tálibán zakázal hudbu na šest let. Jel jsem po pádu Tálibánu do Afghánistánu natáčet film a hlad a žízeň po hudbě byl neuvěřitelný. Lidé vytahovali přehrávače, pouštěli kazety, z Pákistánu přijížděly náklaďáky plné kazet a pásků, DVD s hudbou. Země byla v ruinách a chaosu a řekli bychom, že je příliš brzy na to, aby se někdo věnoval hudbě – pitomost, hned v okamžiku, kdy došlo ke změně, lidé po hudbě zatoužili! I když měli hlad, i když potřebovali jídlo, přesto potřebovali hudbu.“ (Simon Broughton)

„Po každém návratu z cesty do Afghánistánu jsem se cítil jako lepší člověk. Bylo to něco jako očistná koupel. Odpadlo ode mě vše, co bylo součástí každodenního života. Po té fyzické námaze a trpělivosti se převrátily moje priority v záležitostech naléhavých a důležitých. Ty důležité se vracely do popředí a naléhavé pozbývaly na jakémkoli významu. Ve Varšavě, nebo vůbec v Evropě, jsem vždy nejdříve řešil ty naléhavé. Na ty důležité jsem nikdy nezapomínal, ale byly tak důležité, že jsem se jimi mohl zabývat i za týden nebo za měsíc. V mém případě Afghánistán tuto hierarchii hodnot převracel.“ (Wojciech Jagielski)

„Myslím, že podstatou občanství, demokracie a také osobního naplnění je porozumění minulosti. Protože když nechápeme historický kontext, nerozumíme ani změnám, které se dějí kolem nás.“ (Cedric Leighton)

„Znalosti, které máme o rostlinách, o ayahuasce, tedy využíváme k tomu, abychom mohli vstupovat do spirituálního světa a zkoumat jej. A taky abychom viděli, odkud přicházíme a kam směřujeme.“ (Manari Ushigua)

„Kulturní revoluce, která probíhala v mém raném dětství, to bylo něco vzhůru nohama. Obracela celou společnost, rodiny, lidi. Děti proti rodičům, přátele proti sobě, sousedy jednoho proti druhému. Bylo to zlo, které dělalo z lidí zvířata… Z princezny jsem se stala nulou. Odpadkem, do kterého si mohl každý kopnout.“ (Yan Mei)

„Pokud žijete jen v jedné zemi, jen v jedné kultuře, znáte jen jeden způsob a můžete sami sebe klamat a pak, když se podíváte do jiné země, může to znamenat pravý opak. Takže čím více zemí navštívíte, tím lépe porozumíte širokým možnostem lidského vědomí a méně budete soudit lidi. A když méně budete soudit lidi, tím méně budete vidět ve světě nepřátel. A čím méně nepřátel budete mít, tím spokojenější, sebevědomější, nebojácnější budete.“ (Tuvia Tenenbom)

Všechny tři série Voices of Meltingpot můžete vidět na webu Meltingpotu.