Magnesia Litera: Hornické vdovy a Přibližování dřeva jsou nominovány na nejlepší české knihy 

Nejprestižnější tuzemské literární klání má dvě želízka v ohni i v Moravskoslezském kraji, byť jde v obou případech o autory, kteří v tomto kraji nežijí. Prvním nominovaným dílem je knižní dokument Hornické vdovy autorky Kamily Hladké, což je mimořádný počin pro celý Ostravsko-karvinský revír. Dokumentaristka totiž v terénu posbírala příběhy vdov po zdejších havířích a kulturní deník Ostravan.cz už s autorkou přinesl obsáhlý rozhovor. (odkaz ZDE)

Kniha Hornické vdovy tento týden získala nominaci na cenu Magnesia Litera v kategorii „Publicistika“. Zda i zvítězí, to se rozhodne příští měsíc. Vyhlášení se uskuteční v úterý 7. dubna od 20.20 a živě jej bude vysílat kanál ČT Art. „Autorčin přístup je nadán velkou vnímavostí. Hlavně díky ní se Kamila Hladká, která žije nedaleko Brna, vciťuje do každodennosti běžných lidí, pod níž často objevuje skrytá dramata, trýzně i radosti. Jde rovněž o nepřímý a velmi civilní portrét hornické profese v proměnách času – a nadto ženskou perspektivou,“ ocenila knihu porota. Kamile Hladké jsme položili několik otázek.

Minerální voda a černé uhlí, v obou případech jsou to „dary země“, byť uhlí se těží obtížněji. Napadla už vás tato souvislost? A jak jste reagovala na oznámení nominace?

Samozřejmě. Uhlí hřeje, voda chladí. Magnesia a Hornické vdovy se k sobě hodí skvěle. (Smích.) Z nominace mám obrovskou radost. Literatuře se věnuju celý život, deset let pracuju jako knižní editorka a každý rok tu cenu přeju svým autorům. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem o ní tentokrát nesnila i pro Hornické vdovy. Už nominace je velké vítězství. Hned po zveřejnění nominací jsem se všemi, kteří na knize spolupracovali, a s vdovami telefonovala. A všichni jsme nadšení. Některé vdovy do telefonu dokonce výskaly.

Jak se vůbec nyní daří knize Hornické vdovy?

Knížce se daří, myslím, výborně. Dostalo se jí a stále dostává velkého zájmu ze strany médií i širší veřejnosti, a to nejen v regionu, ale i po celé republice. Naplnilo se tak několik mých přání a ambicí, které jsem v souvislosti s publikací měla.

Kamila Hladká během návštěvy dolu na Karvinsku. (Foto: archiv)

V rozhovoru pro Ostravan.cz jste odmítla, že byste napsala další díl „vdov“. Bude to však platit, když dostanete Magnesiu Literu? Držitel Magnesie Aleš Palán také napřed tvrdil, že už se na šumavské samoty nebude vracet v další knize, nyní už ale vydal třetí svazek.

Do Slezska a za vdovami se vracím pořád. Se dvěma se brzy chystáme na Lysou horu. Tak nějak neumím úplně odejít, cítím se tu doma. Jen už to nebude generovat knižní pokračování. Snad z jakési pýchy matky jedináčka. Myslím, že takhle je knížka úplná a pěkná a že bychom jen vykrádali sami sebe. Chystáme ale s ostravským historikem Martinem Jemelkou jiné zajímavé projekty, které se týkají regionu. Rovněž se začínám připravovat na rozhovory s řeholními sestrami, pro někoho hanlivě jeptiškami. Já mám pořád tolik nápadů, které nebudu moc z kapacitních a taky finanční důvodů nikdy realizovat, že by byla škoda kopírovat. Příslovečné „Nikdy neříkej nikdy.“ by se ale přeci jen mohlo hodit. To kdyby mě to celé jednou třeba napadlo z úplně jiného konce, a kdybych v to věřila.

*

Za druhou nominací na Magnesiu Literu musíme do Opavy. Tamní nakladatel Dan Jedlička loni vydal sbírku Daniela Hradeckého s názvem Přibližování dřeva. A právě tento svazek získal nominaci na cenu Magnesia Litera v oboru „Poezie“. V této kategorii se očekával i úspěch ostravského básníka Petra Hrušky za jeho loňskou sbírku Nikde není řečeno, porota ji ale mezi nominované knihy nezařadila.

„Daniel Hradecký dávkuje existenciální tázání, ironii, záznam paměti, hledání kořenů i pointované aforistické odpovědi. Autorovy verše leckdy vznikají jako fragmenty situací, které mají univerzální platnost. Jeden z nejprokletějších českých básníků nám i sobě spílá, bouří se proti světu, aby vždycky našel partnera k rozhovoru a zachytil svůdné volání nejen slov, ale i situací,“ oceňuje porota sbírku z produkce opavského nakladatelství Perplex. Vydavateli knihy Danu Jedličkovi jsme položili několik otázek.

Očekával jste, že by Daniel Hradecký mohl dostat nominaci?

Nominace na Magnesii Literu je pro malé nakladatelství z regionu vždycky velká věc, takže když mi volali z produkce, měl jsem z té zprávy samozřejmě obrovskou radost. Pokud jde o očekávání: věřil jsem, že by to mohlo reálně klapnout, protože loni podle mě nevyšlo moc básnických knížek, které by byly výraznější než ta Danielova. Ale básnické soutěže jsou obecně velká loterie, takže tady jeden nikdy neví.

S Hradeckým už spolupracujete dlouho. Můžete připomenout, jak jste k sobě našli cestu? A jaká byla vaše dosavadní spolupráce?

Seznámili jsme se v roce 2008 v Děčíně na Literární ceně Vladimíra Vokolka, kterou jsem tehdy v kategorii 25-35 let vyhrál a Daniel skončil třetí. Hned po vyhlášení si mě zatáhl do místní hospody U Boty, dnes už neexistující, kde uprostřed hlučící dělnické vřavy hrozně pil a pořád chtěl recitovat nějaké verše. Pak jsme se pár let neviděli, ale o nějakých pět roků později jsme na sebe narazili opět v Děčíně, tentokrát na festivalu Zarafest. Kupodivu si mě pamatoval a následně mi poslal rukopis, z nějž později vznikla sbírka „64“. Jako každý bohem obdařený básník je Daniel poměrně komplikovaný člověk, ale našli jsme časem způsob spolupráce, který nám oběma vyhovuje. Koneckonců jsme k nominaci společně dotáhli už jeho druhou knížku, takže to asi funguje.

Dan Jedlička. (Foto: archiv)

Odcitujte, prosím, pár veršů, které vás v nominované sbírce nejvíce zaujaly. A proč?

Moc rád čtu tuhle pasáž z titulní skladby „Přibližování dřeva“:

Až tady budeš s bábama zametat ulice,
můžeš jim vyprávět, že jsi český básník,
řekla mi matka v nejlepším úmyslu
způsobit pozdvižení v kanceláři svědomí,
ale způsobila jen průvan v místnosti,
kde nikdo nebyl, a pokud ano,
nevzpomíná si na to.
Když jsem později s bábama ty ulice zametal,
nic jsem jim nevyprávěl a byl šťasten
i za matku, jíž je nesnadné odpustit,
že za nic nemůže, že jen chtěla svými dětmi
zmírnit průvan v místnosti, kde byla sama,
že chtěla být normální jako jazyk této básně.

Hradeckému se někdy vyčítá, že díky své sečtělosti zbytečně chytračí a že mu to místy šustí papírem. Pro zmíněnou pasáž nic z toho neplatí, tohle je evidentně osobní a nevyumělkované, míří to přímo na komoru bez nějakých velkých slov a gest. Tenhle větší příklon k civilnosti je, myslím, v nové sbírce znatelný (zejména v porovnání s knihou předchozí).

Škoda, že Hradecký není autorem přímo z našeho regionu, doma je totiž na severu Čech. Chystáte se vydat někoho z „místních“, kdo by mohl být také nominován?

Můžu říct jenom to, že pro autory z regionu se v našem edičním plánu vždycky najde místo, bez ohledu na to, kdo by mohl být nominován a kdo ne. Jak už jsem zmínil, literární ceny a nominace jsou nevyzpytatelné, takže v tomto ohledu je stejně složité spekulovat.

Slyšel jsem, že přemýšlíte o vydání básní ostravské autorky Kristýny Svidroňové. A jaký je vůbec ediční plán Perplexu na letošní či příští rok?

Na rukopisu Kristýniny sbírky momentálně pracuje editorka Olga Stehlíková, takže až to bude hotové a text se k nám dostane, uvidíme – zatím jsme to s kolegy nečetli. Pokud jde o letošní rok, zůstává Perplex kompletně v regionu, měly by vyjít dvě opavské knížky. Novou sbírku po dvanácti letech připravuje Honza Kunze a kromě něj dokončujeme soubor básní v próze Ivany Kašpárkové.