Klarinetová legenda Valter Vítek: Mám šíleně moc nahrávek a teď už mám čas je studovat

Jak se máte, pane profesore?

Je to takové smutné.

Proč myslíte, že je to smutné?

Je to jenom proto, že už je člověk tak starý. A už kolikrát ho to ani nebaví, víte?

Na vás ten věk není vidět. Ani to, že by vás život nebavil. Pořád sledujete hudební dění…

Ano, to je pravda. Hodně čtu. Už to člověku ale ani tak nemyslí. Mám takovou zkušenost. Vzal jsem za kolegu zástup asi měsíc a už jsem to neměl dělat.

První hodiny klarinetu jste bral u pana Sládka, viďte?

Ano, u pana Sládka jsem se učil. Chodil jsem k němu tak, že buď já jsem neměl čas, nebo on neměl čas (úsměv).  Ale ano, připravoval mě na konzervatoř.

V Ostravě v té době konzervatoř ještě nebyla. Takže jste nastoupil na vyšší hudebně-pedagogickou školu?

To bylo místo konzervatoře. Totiž, že jsem tady studoval a nešel hned do Brna, to bylo jen proto, že pan Rudolf Kubín tu školu založil. On chodil mezi muzikanty do Lhotky na pivo a když se dozvěděl, že chci jít studovat do Brna, řekl mi: „Co, ty chceš odcházet do Brna, my tě tady potřebujeme“.

Kubín napsal i výborný koncert pro klarinet a orchestr. Jaký byl jako člověk?

On byl vynikající a samozřejmě velmi lidový. Přesto v mládí psal i čtvrttónovou hudbu a byl velice vzdělaný. Rozhodně není jen autorem operety Děvčátko z kolonie. Na tehdejší dobu měl strašně moc známostí. Dá se říct, že jako skladatel a organizátor hudebního života byl ve své době nejvýznamnějším člověkem našeho kraje.

Vy jste potom přeci jen zamířil do Brna, kde jste studoval u profesorů Horáka a Říhy…

Ano, profesor Horák hrával v České filharmonii první klarinet a to v té době něco znamenalo. Takže on mi dal hodně. Byl už sice starší, a když něco vysvětloval, tak jednou, dvakrát maximálně a pokud jste to nepochopil, tak to přešel. Když odešel z České filharmonie, tak učil na konzervatoři v Brně. On tady prakticky zavedl francouzský systém. To byl vynikající člověk, jemu to myslelo i jinak, zajímal se velice například o vesmír.

Po JAMU jste šel do Prahy na Akademii?

Ano. Studoval jsem v Praze necelý půlrok a doma se vypsal konkurz do skupiny klarinetů. To jsem byl rád. Pan Krček tady učil a ten mě přímo bantoval: „V Praze těžko seženeš místo, tady máš jasný flek“. Takže jsem se vrátil k panu Říhovi. Já jsem měl vůbec velké štěstí na pedagogy.

V roce 1961 jste získal první místo na soutěži v Bratislavě a o rok později druhou cenu a titul laureáta soutěže na Mezinárodním hudebním festivalu mládeže v Helsinkách.

Ano. Ale to už není pravda (smích).

Ale je to pravda. Jak se soutěže za ty desítky let, kdy je sledujete, proměnily?

Myslím si, že už se hraje jinak. Dnešní studenti jsou daleko výš, jak technicky, tak i výrazově. Vysoké hudební školy máme v Praze, Brně i Ostravě, jsou větší možnosti. Studenti jsou ve všem vyspělejší, na studium se dívají úplně jinak. Je větší informovanost v podobě internetu. Oni si klidně zajedou do Paříže vybrat inštrument. To byla pro nás pohádka (smích). To neexistovalo, že.

Vy jste řadu kompozic autorů, spjatých s Ostravou, uvedl v premiéře. Jedním z nich je koncert pro klarinet Jaromíra Podešvy.

To byl vynikající člověk a obrovský muzikant. Je velká škoda, že se dnes moc nehraje, že je zapomenutý. Vždycky mi říkal: „Ty s barevným tonem“. Je zajímavé, že když jsme to jeho dílo prováděli v Praze, tak tam přišla jedna ruská sovětská hudební vědkyně, která pak tvrdila: „On asi prožil nějaké velké trauma“. A já jsem si říkal, kde ona na to přišla. Podešva totiž přišel o syna. A ona to zkrátka v té jeho muzice poznala. Je pravda, že popíjel. Své žáky posílal pravidelně pro desítku. Pravidelně měl s sebou aktovku plnou piv (smích). Ale já jsem mu to neměl za zlé. Měl takové životní zkušenosti… On byl třeba jeden z těch, co studovali v Americe.

Další skladbu, kterou jste premiéroval, byla Sonáta pro klarinet a klavír Eduarda Dřízgy.

Vidíte, že znovu musím použít to nadnesené slovo: obrovský muzikant. Samozřejmě, že Dřízga také hodně pil, ale přesto byl excelentní klavírista. Mrzelo mne, že jsem s ním nehrál víc. On měl velice příkré soudy i o výborných muzikantech. Byl to velký ranař a nebral si servítky. Vždycky vzpomínám, že když jsme tady v Ostravě hráli nějakého Beethovena, po koncertě jsme se potkali a Eda říkal: „Ten Ludvík, to byla skutečně ostuda.“ (smích). Jinak Eda byl velký originál. On některé skladatele opravdu neuznával, jiným zase říkal familiárně jmény. Beethoven byl Ludvík, Stravinskému neřekl jinak než Stravinda. Jako skladatel byl však Dřízga opravdu světový! Několikrát jsem jeho sonátu doporučil svým kolegům ze zahraničí a vždy mi pak psali, jak fantastický s jeho skladbou měli úspěch.

Celý život jste se věnoval také pedagogickému povolání…

Ano, začal jsem učit na akademii v Brně, Tam byla líheň talentů z jižní Moravy. To byli obrovští muzikanti. Já si ty žáky přetahoval i na konzervatoř do Ostravy. A to mi pak říkali kolegové „Ty máš obrovské štěstí, že si ty nejlepší žáky přetáhneš“.

A že za vámi šli, to taky není dnes pravidlem.

V dnešní době už ne, ale tehdy neměli moc možností.

Hlavně jste jim měl co nabídnout.

Rád vzpomínám na Zbygniewa Kaletu nebo na Igora Františáka. Oni byli spolužáci, dělali přijímací zkoušky do Brna, a když se v Ostravě zakládala Fakulta umění, tak nenastoupili do Brna, ale tady do Ostravy. To byli vynikající žáci.

Igor Františák se etabloval také jako skvělý organizátor. Sledujete jeho festivalové aktivity?

Ano, je úžasné, co Igor dokázal. A Svatováclavský hudební festival není ledajaký festival. Jsem na něj i na Zbyška velice pyšný. Tím se vracím k té výuce. Když Igor dělal docenturu, poprosil mne, jestli bych ho nezastoupil, aby se mohl věnovat habilitaci. Pak jsem si vyčítal, že jsem to neměl brát. Studenti na vysoké škole jsou dnes úplně někde jinde. To jsou mistři.

Takže o současné generace klarinetistů se nebojíte?

Ne, kdepak. To je vidět každým rokem i na klarinetových kurzech, které Igor v Ostravě pořádá. Zvou tady evropské i světové špičky a má to obrovskou úroveň. Všichni tady rádi jezdí, jak posluchači, tak lektoři. Jsou to výborní hráči. Ten vývoj nikdo nezastaví. Víte, když si vzpomenu na má studentská léta, tak naše pedagogy vůbec nezajímalo, jestli budeme hrát ve filharmonii, nebo v divadelním orchestru. Bylo jim to jedno.

Pane profesore, před pár dny jste oslavil pětaosmdesátiny. Co vám bylo přáno a co jste si vy sám přál?

Abych měl zdraví. To je nejdůležitější. Já už mám všechno za sebou, hrál jsem ve filharmonii, hrál jsem v divadle, vypomáhal jsem tam velmi často. Když měli výpadek, zaskakoval jsem tam. Však Petr Bohuš, ten pamatuje, seděl vedle mě. Přijel jsem domů z chalupy a najednou zvonil telefon, a volá mi kolegyně: „Musíš přijít, děláme tady velkou operu, bez tebe to nejde, Petr má opar. Ale je to těžká opera“.  Mně to ale nevadilo, všechna ta orchestrální sóla a kadence jsem studoval. Po těch zkušenostech to byla pro mě legrace (úsměv).

Byla ve vašem životě někdy chvíle, kdy jste si řekl: „Mě už ta hudba nebaví, už bych šel od toho pryč?“

Ne. Mě muzika hrozně baví a rád ji poslouchám. Mám šíleně moc nahrávek a teď už mám čas je studovat. A když jsou to nahrávky z mé doby, tak si říkám: „Nemáte šanci“. Dnes už jsou v interpretaci daleko před námi. Nedá se nic dělat (úsměv).

Říkáte to velmi spokojeně…

Jistěže ano. Já nemám strach. Klarinetisté jsou vesměs vynikající muzikanti.

Pane profesore, přeji vám pevné zdraví a radost z hudby do dalších let!