Herci v novele Alberta Čuby chlastají jak hrdinové Tarantinova filmu Tenkrát v Hollywoodu

Po přečtení prvních deseti stran útlé novely Herec k nepřežití se mi vybavuje román proslulého surrealistického spisovatele Pavla Řezníčka (1942–2018) Hvězdy kvelbu, cože je nemilosrdně kousavý obraz literárního života v Brně. Řezníček se nebál vylíčit básníky a prozaiky (včetně své maličkosti) jako panoptikum opilců, sexuálních predátorů a ješitů zákeřně likvidujících literární konkurenci.

Někdejší herec Komorní scény Aréna a nynější principál Divadla Mír Albert Čuba se obdobně rozhodl napsat satirickou sondu ze zákulisí oblastního divadla. Na rozdíl od Řezníčkova románu, v němž vystupují známé literární veličiny schované jen za průhledné pseudonymy, Čuba je opatrnější. Proč také riskovat nařčení z urážek na cti a soudní pře, když lze do jedné postavy včlenit vlastnosti třeba hned čtyř herců, které autor potkal během své dosavadní a již patnáct let trvající pouti po ostravských tyátrech. Nikdo se úplně nepozná, a zároveň v jednotlivých hrdinech bezpečně rozpozná nejhorší vlastnosti svých kolegů.

„Ani si nesundal bundu a už otevíral pleskačku vodky, kterou si cestou koupil v nonstopu. Sedl si k televizi a pustil ji. Hráli Odplatu s Melem Gibsonem, Milan se dlouze napil a s kolegiálním porozuměním začal studovat jeho techniku.“ To je ironicky skvostná scéna jak z Tarantinova opusu Tenkrát v Hollywoodu, v němž věčně zneuznaní a druhořadí herci řeší své komplexy rovněž alkoholem. V Čubově knize Herec k nepřežití divadelníci nasávají opravdu hodně, takto je třeba vykreslena regionální divadelní celebrita Miluna: „Stojí tady – opuchlá z chlastu, hlas má z třiceti cigaret denně poněkud vychrchlaný – a začíná tušit, že jí ujel vlak.“

Čtenář se nejen baví, ale též s údivem pozoruje, jaký kříž je býti právě divadelníkem. Třeba když kumštýř dostane nějakou cenu a musí na pódiu říci něco ohromně moudrého. „Když někdo ohodnotí schopnost člověka a navíc, když toto učiní samotní diváci, pak je úplně jedno, za co to člověk dostal,“ plácá do mikrofonu hrdina Milan po přebrání jedné z cen. „Co na to říct? Snad jen, že talent se nezapře,“ pokračuje pyšně. Albert Čuba líčí divadelní komunitu téměř se sebevražednou upřímností a nic mu není svaté. Podobně jako v kabaretních výstupech seskupení Tři tygři.

V literárním textu ovšem Čuba nemusí improvizovat, což dílu pomáhá. Slovního odpadu, který vzniká při talk show na jevišti, se totiž lze při psaní románu lehce zbavit klapkou „delete“. Nejvíce autor zřejmě škrtal v první třetině novely, která působí nejsvižněji. A také nejméně otřeleji, neboť se odehrává hlavně „na oblasti“, přičemž takto jedovatý pohled do zákulisí regionálních divadel je v české literatuře neobvyklý. Četl jsem sice nedávno satiru Jaroslava Kovandy Divadlo prchajících z prostředí zlínské divadelní scény, ta však za jazykovou břitkostí Alberta Čuby hodně pokulhává. Zato Herec k nepřežití má některé styčné plochy s filmovým seriálem Zkáza Dejvického divadla.

Čuba není stylistický ekvilibrista, někdy ale dokáže na pár řádcích vykouzlit vpravdě autentickou atmosféru. Třeba ve chvíli, kdy uražený herec Milan naštvaně třískne dveřmi herecké šatny: „Chvíli bylo ticho. Poté si všichni jako na signál zapálili cigarety. A usrkli ze svých alkoholů. Tohle už zažili mnohokrát, takže je to nijak nepřekvapilo. Teď jen všichni čekali, až někoho napadne nové téma hovoru. Ticho však trvalo hodně dlouho, až jim nakonec nezbylo než se bavit tak, jak to hercům jde nejlépe. – On se fakt někdy chová jako šulin, začal Jenda. – Ne někdy, on se pořád chová jako šulin, přidala se Milunka.“

Dějová zápletka je prostá, herec Milan Nikl dostane z Prahy nabídku k natáčení televizního seriálu a později si v hlavním městě zahraje i v divadle. Byť v zájezdovém, které zajíždí do regionů. A bývalí kolegové z oblasti jen špatně skrývají, že mu závidí. Když pak jednoho dne tento pražský zájezd hostuje v místním kulturáku, začnou se dít věci. Albert Čuba v Herci k nepřežití vlastně znova zhmotňuje problém, nad nímž přemítá drahný čas. A kvůli kterému založil vítkovické Divadlo Mír. Aby totiž konkurovalo zájezdovým představením pražských scén v kulturních domech v Ostravě a okolí.

Čuba si totiž všiml, že zájezdové produkce jsou vyprodány, jejich úroveň je ale prachmizerná, neboť Praha vozí do Ostravy „cochcárny“, které kazí vkus regionálních diváků. „Jejich kvalita je, mírně řečeno, velmi diskutabilní, jde to dělat lépe,“ řekl Čuba, když v březnu 2017 otevřel divadlo Mír. A tohle předsevzetí se mu daří plnit už tři roky. I činohra vstřícná k nenáročnému publiku se dá dělat kultivovaně a bez pokleslých zájezdových „opičáren“. A hlavně s hereckým nadšením.

Podobná je i kniha Herec k nepřežití. Neklade si velké literární cíle, není to ale ani opičárna, jakých v Praze vycházejí kvanta. Na mysli mám všechny ty herecké zpovědi, interview a srdceryvná líčení kariér vycházejících a zhasínajících hereckých hvězdiček. Novelu Herec k nepřežití v sympatické grafické podobě Matěje Doležela vydalo jako svou první publikaci nové ostravské nakladatelství Bílý Vigvam, za nímž stojí básník Vasilios Chaleplis a dramaturg Jan Dvořák. Chaleplis s nadhledem říká, že vydal  takzvaný „šestákový román“ a případný zisk chce použít na vydávání poezie i prózy mladých a nezavedených autorů. Čuba pak o knížečce mluví jako o „vlakovce“,  tedy zábavném čtení třeba na cestu z Ostravy do Prahy. Dle mého názoru to ale není jen čtení do vlaku. Je to upřímný pokus o další „divadelní román“, který o životě oblastního divadla možná poodhaluje více, než by chtěli vědět jeho věrní návštěvníci.