Výjimečná výstava Lublinská škola na Dole Michal evokuje časy undergroundu a informelu

Co asi ví průměrný vysokoškolsky vzdělaný obyvatel Ostravy o Lublinu? Někdo si asi vzpomene, že jde o polské město. A jiný přidá, že leží nedaleko ukrajinských a běloruských hranic. Další si možná vybaví, že nobelista Isaac Bashevis Singer napsal knihu Kejklíř z Lublinu, která se částečně odehrává právě v tomto městě. Toť zhruba vše. Vysokoškolák z Lublinu zase téměř nic neví o Ostravě, moravskoslezská metropole navíc nemá žádného nositele Nobelovy ceny.

Kurátoři ostravských galerií Jáma 10, GAFU a Galerie Dolu Michal (Tomáš Koudela, Jiří Kuděla, Ivo Sumec, František Kowolowski, Jiří Surůvka a další) teď tuhle oboustrannou nevědomost alespoň trochu změnili, když do Ostravy pozvali takzvanou Lublinskou školu. Třicet polských umělců z okruhu kolem Institutu výtvarných umění Univerzity Maria Curie Skłodowské v Lublinu. Jmenovaní kurátoři si totiž dali podobný úkol jako dramaturgové ostravského literárního festivalu Měsíc autorského čtení (MAČ). Aby periferie nevzhlížely jen k centrům, ale také se vzájemně poznávaly.

Z vernisáže na Dole Michal. (Foto: GMO)

Na minulém ročníku přehlídky MAČ se takto Ostrava seznamovala třeba s literární scénou z Kluže, Temešváru či Sibiu. Z z rumunských měst, která jsou vzhledem k Bukurešti provinčními sídly. Kurátor Koudela a jeho společníci již ostravskému uměnímilovnému publiku obdobně představili třeba výtvarnou scénu Košic (výstava Pořád spolu, 2018) anebo polského Slezska (Situation Silesia, 2019). A teď přišel na řadu polský Lublin, třistapadesátitisícové město „kdesi“ na Haliči.

Umělci z Lublinu na Dole Michal. (Foto: Ivan Mottýl)

Výstava je rozdělena na tři části (v GAFU, Jámě 10 a na Dole Michal), vzhledem k rozměrům celé kolekce však v tomto referátu nahlédneme jen na michálkovickou šachtu. I když tam Lublinská škola vystavuje díla vzniklá v posledním desetiletí, celý soubor působí jako zpráva z československých osmdesátých let. Nejde naštěstí o pozdrav z oficiální normalizační tvorby, nýbrž z výtvarného undergroundu. A protože socialistický realismus sedmdesátých a osmdesátých let nepřinášel téměř žádné nové impulsy, nezávislé vizuální umění vězelo až do roku 1989 ve „zlatých šedesátkách“.

Jako by mě na Dole Michal za jednu nohu tahali klasici informelu šedesátých let Vladimír Boudník, Aleš Veselý či Jan Koblasa a za druhou bardi z ostravského undergroundu osmdesátek, například Zdeněk Janošec Benda, Tomáš Haleš, Jiří Bednář, Eduard Ovčáček, Daniel Balabán a další. Výstava v mé paměti vyvolala zpětný chod, takových pětatřicet až pětapadesát let nazad. V tomto smyslu je pro mě Lublinská škola zjevením, které opravdu evokuje časy undergroundu a informelu. V dobrém slova smyslu, vůbec tím nemyslím, že výtvarný Lublin ustrnul v minulosti. Nikoli, Lublinské škole jen vyhovují osvědčené existenciální formy zrozené právě v šedesátkách. Brutální abstrakce, strukturální malba či aktivní grafika, monochronní barevnost či preparované obrazy a koláže. Ale i lyrické kouzlo nechtěného na pomezí s pozdním surrealismem.

Upřímně řečeno, coby milovník informálního umění (informelu) a jeho přesahů jsem zjihl hned na počátku výstavy. U ocelových „boudníkovských“ obrazů, jejichž autory jsou Robert Kuśmirowski a Maciej Kusy. „Vladimír se nikdy nemohl dosyta vynadívat na odhalenou krásu,“ napsal kdysi o Vladimíru Boudníkovi jeho souputník a spisovatel Bohumil Hrabal. Tou nádherou byla rozlámaná cihla, kus potrubí či zrezivělý plát železa. A odhalenou krásu spatřuji i v sérii Nalezené objekty Roberta Kuśmirowského. Třeba v jeho „železném plátně“.

Z díla Roberta Kuśmirowského.

Kuśmirowski na Dole Michal zavěsil i několik vysloužilých zrcadel a také kus dveří či okenice. A kdo ví, jak staré jsou desky v těch futrech? Samozřejmě mě napadá, že víc než 75 let, což by znamenalo, že si pamatují nacistický vyhlazovací tábor Majdanek na okraji Lublinu, v němž bylo plynem cyklonem B (vyráběným v českém Kolíně) zavražděno od 100 do 400 tisíc Židů. Nikdo neví, kolik přesně, ale na místě lágru stojí mauzoleum s obrovskou hromadou popela z krematorií. S dodnes patrnými kousky lidských ostatků.

Další dvě díla Roberta Kuśmirowského. (Foto: Ivan Mottýl)

Nechci dumat nad odkazy historie, ale děsivá minulost tohoto města, které navíc celé 19. století a poté až do roku 1918 náleželo k Rusku, je možná z jedním důvodů existenciální polohy, kterou si nesou v DNA lublinští umělci. V kovové desce, kterou na Dole Michal zavěsil Maciej Kusy, jsem našel i anděla, který popisovanému peklu nedokázal zabránit. Stačí se do železného plátna zahledět jen o něco déle, než to obvykle činí vernisážové oko.

Z díla Macjeje Kusyho. (Foto: Ivan Mottýl)

Dopis Jolaně, který „napsala“ Anna Waszczuk, neobsahuje žádná slova. Ač je dopisní papír předimenzovaný, z nějakých důvodů není vůle mu dát obsah. Někdy to zkrátka nejde, jindy je na vině nějaká vyšší vůle, třeba dopisy z věznic je možno psát jen v omezené míře. Małgorzata Rybicka zvolila opačný postup a nadživotní portrét ve formě koláže naplnila desetitisíci slov. Souzvuk obou děl vytváří jakýsi třetí rozměr, skoro havlovský. Slovo o slovu. „Měli bychom všichni a společně bojovat proti pyšným slovům a vnímavě pátrat po kukaččích vejcích ve slovech zdánlivě pokorných,“ napsal Havel ve své slavné eseji.

Anna Waszczuková a Małgorzata Rybicka. (Foto: Ivan Mottýl)

A nakonec ještě citace z Hrabala, další poklona Vladimíru Boudníkovi: „Vladimíra uváděla v nadšení zednická míchačka a její útroby, kotel s tajícím dehtem, pneumatické kladivo, acetylenová bomba, jejíž hadičky a hořák tiše předou a modře svítí, pájka klempířská, letlampa, bílý led potahující chladírenský pult, malíř pokojů a cákance malbytu na novinách, zaschlé skvrny spermatu na trenýrkách, zakrvácené prostěradlo.“ A v tomhle duchu pracuje i Lublinská škola, třeba v díle Tomáše Zawadzkeho.

Dílo Tomasze Zawadzkého. (Foto: Ivan Mottýl)

Anebo v instalaci Roberta Kuśmirowského s názvem Euphonium, což je dechový žesťový nástroj. Já ale v této skrumáži vidím celou hornickou dechovku. Pohřební kutálku. Z téhle výstavy se totiž neodchází s nějakou veselou písničkou na rtech.

Robert Kuśmirowski: Euphonium. (Foto: Ivan Mottýl)

*

Galerie Dolu Michal. Lublinská škola. Vystavují Krzysztof Bartnik, Jakub Ciężki, Mariusz Drzewiński, Jan Gryka, Stanisław Kamiński, Cezary Klimaszewski, Piotr Korol, Donat Kowalski, Mikołaj Kowalski, Jarosław Koziara, Maciej Kusy, Robert Kuśmirowski, Sławomir Marzec, Irena Nawrot, Jerzy Norkowski, Małgorzata Pawlak, Robert Rabiej, Małgorzata Rybicka, Adam Skóra, Radosław Skóra, Zbyszek Stanuch, Kamil Stańczak, Sławomir Toman, Anna Waszczuk, Grzegorz Więcek, Jacek Wojciechowski, Tomasz Zawadzki a Marcin Ziółkowski.