Setrvání v přítomném okamžiku je přesně to, co mi v životě chybí, říká kytarista a vyznavač blues Štěpán Gruchala

Jak aktuálně vypadá tvůj hudební život? Přece jenom album Sychravé ráno od Bluesquare vyšlo v roce 2014…

Kdyby měl den alespoň 68 hodin, bylo by to vydatnější. S Bluesquare jsme trochu zvolnili, koncerty nás baví snad nejvíce v historii, jenom jich není tolik. Nový materiál vzniká, ale taktéž pomalejším tempem. Síto na věci, které projdou a které ne, má stále užší oka. Hlavně u textů je ta přísnost už i trochu kontraproduktivní. Nové skladby máme, ale na desku to ještě není. Pustil jsem se taky do dobrodružství sólového vystupování. Zpočátku to byl docela stres, když jsi sám s akustikou a nemáš za sebou stroj, který vše drží. Nutí tě to hledat nové přístupy. V osobním životě už delší dobu prožívám hezké období, takže živnou půdu pro blues musím nakupovat v zahradnických potřebách. (smích)

Další tvou kapelou je Chráněná dílna. Můžeš prozradit více o této skupině?

Chráněná dílna je takové druhé, neplánované dítko Terky a Lukeho Horákových. V období Terčina těhotenství jsme s kluky z Nice Too Meet You sedávali po putykách možná až příliš často. Všechny muzikanty jsme už pomluvili třikrát, zkrátka nebylo do čeho píchnout. Bylo na čase přesunout štamgasty „divadla Mirror“ do zkušebny a podniku tím výrazně zkrouhnout tržby. Původně byla v plánu jednorázová taškařice na Metylpárty Igora Vašuta. Následně jsme však nemohli tohle svérázné dítko jen tak pohřbít. S Lukem v zádech si dost užívám i to, že se občas o kytaru můžu jen tak opřít. Je velkým dobrodružstvím zpívat kusy, na které evidentně nemám rozsah ani techniku. Zatím jsou to tedy covery a pěkně divoké večírky.

Základním prvkem Bluesquare je blues. Máš pocit, že vaše pojetí blues může být pro Američana tíhnoucího k tomuto žánru něčím obohacující?

Tady mne napadá otázka: Proč by měla bluesová polívčička z naší malé země zajímat někoho za mořem? Ani já sám naše bluesmany příliš nectím. Blues miluju, ale tuzemské kapely mě mnohdy k smrti nudí. Nebudeme B. B. King, ani Freddie a Albert Kingové…  Jaký má přínos mlátit stále dokola standardy? Největší bluesoví mistři často nebývají oslnivě virtuózní, ale jsou rozpoznatelní po prvním tónu. Je třeba mít ksicht. Myslím si, že ten Bluesquare mají. Abych se dostal i k odpovědi na tvou otázku. Bylo by statistickým překvapením, kdybychom některého z 330 milionů Američanů nepobavili. (smích)

Je podle tebe vůbec možné přijít v blues, abychom zachovali mantinely daného žánru, s něčím novým či netradičním? Snažíte se o to?

Snahou bych to určitě nenazval. Znáš to, na člověka působí hromada vlivů, spousta muziky. Nějaké principy se v tobě často podvědomě ukotví a když pak něco vyplivneš, býváš sám tím tvarem překvapen. Velký záměr v tom ovšem nebývá. Metoda, kdy vezmeš bluesovou podnož a snažíš se na ni něco květnatého naroubovat, by ale dala vznik jistě jakémusi GMO (geneticky modifikovaný organismus – pozn. red.) monstru.

Podobná otázka, ale opačný úhel pohledu. V hudbě Bluesquare najdeme i prvky jiných žánrů, jako například southern rock, hard rock, psychedelic a podobně. Máš určitou hranici, jak do nějakého žánru zakomponovat prvky jiných hudebních stylů, aby konečný výsledek nebyl jen pověstným dortem pejska a kočičky, ale furt jsme se v daném žánru pohybovali? Co je ještě vhodné a co už ne?

Ano, ta hranice tady je. Pokud motivy prostě přicházejí a vlivy spontánně prosakují, žádný kočkopes se nekoná. Když se ale snažíš píseň násilně kořenit, bývá to cítit. Jako rána Kiliána Nedoryho: Co jsem si to včera dal? Chlupy, léky, jedy a tak dál…

Jednou ze skladeb Bluesquare je Šlápnutí do prázdna… Co pro tebe bylo v životě takové nejhorší šlápnutí do prázdna a jak se z podobných situací snažíš poučit?

Největším rozčarováním bylo zjištění, že některé životní pravdy a principy, podle kterých jsem se striktně řídil, nepřinášejí kromě „onoho pocitu pravdy a nekompromisnosti“ o mnoho více. Že vůbec nevedou k tomu, co bychom nazvali třeba štěstím.

Loni ses zúčastnil také Healing festivalu… Patříš tedy k příznivcům rituálů a vyznavačům spirituality?

Rituály mne momentálně dost fascinují, avšak kladu si pár skeptických otázek. Čím mi bude přínosný rituál vytržený z kulturního, často kmenového kontextu? Kdo je neošaman? Jaká je jeho motivace? Pokud je tedy rituál přenesen nebo vytvořen nový, nemohou tuto roli zastat i vnímaví přátelé, o jejichž úmyslech nemám pochybnosti? Když už jsem hrál na Healing festivalu, svou skepsi jsem alespoň na chvíli odložil. Možná jsem byl ovlivněn velmi příjemnou a nenucenou atmosférou. Některých ceremonií jsem se zúčastnil a pochopil jsem, že setrvání v přítomném okamžiku je přesně to, co mi v životě dost chybí.

Z každého nového zjištění si lze odnést něco přínosného…

Chtěl bych na tom v budoucnu zapracovat, může to být účinný nástroj, jak zvládat tlak a stres adultního života. Ze srdce tedy zvu do Mariánského údolí v Brně i letos, tentokrát od 6. do 9. srpna. Spiritualita je u nás doma dost frekventované slovo. Partner píše diplomovou práci na téma spirituality v divadle a filmu. Já vyrůstal v rodině, kde pro spiritualitu nebylo místo. Vědecká výchova na studiích systematické biologie také hovořila jasně a proti. Poměrně nedávno jsem ale došel k závěru, že vznikají situace, kdy nás klasický deterministický model vesmírů přivádí do slepých uliček.

To znamená?

Pokud přináší spiritualita alespoň částečná východiska, může být v podstatě pro člověka i evoluční výhodou. Jsou to pro mne velmi komplikované a čerstvé otázky. Nemyslím si, že někdy budu stoupencem konkrétního, natož institucionalizovaného náboženství, ale vznikla jakási krize, jejíž řešení začínám spatřovat v otázkách spirituality, kvantové fyziky nebo v jejich spojení. (smích)

Věnuješ se také stavbě elektrických kytar. Co tě na této práci láká? Čím tě obohacuje? Jak se tato činnost změnila za poslední roky? Přece jenom se této práci věnuješ více než patnáct let, tak se dá předpokládat, že v současnosti je to jiné, než bylo v minulosti… 

Tady je to trochu smutné povídání. Jsem už několik let Ostravan a v naší kytarářské dílně nepřibývají vrstvy pilin. Časově je momentálně stavba nástrojů něčím naprosto nereálným. Z různých stran slýchávám touhy kytaristů po dalších kráskách. Bohužel nemohu takové přání splnit ani sám sobě. Musím si vystačit jen se sedmi kytarami. Taková nuda. Alespoň drobnou kompenzací je aktuální rozšíření arzenálu o zesilovač Sound City 50 Plus ročník 1974.

Co jsou podle tebe prvky, které dělají píseň dobrou písní? Ať už z pozice posluchače, či muzikanta… Je totiž jasné, že každý má jiný hudební vkus…

Cením si silných, výrazných, ne však nutně vtíravých motivů, riffů. Nejsem příznivcem rozplizlosti, ani pompézních konstruktů. Kvalitní texty jsou rovněž zásadním faktorem, který určuje, zda se na koncertě nebo u nahrávky zdražím.

Psal jsi také pro časopis Muzikus. K hudební novinařině máš tedy blízko. Jak bys zhodnotil úroveň hudebních publicistů v České republice? Zajímá tě, co o tvých nahrávkách píšou hudební novináři? Kde vidíš nějakou hranici, co je relevantní hodnocení a co už ne? Většinou je tomu tak, že když novinář interpreta či kapelu pochválí, tak obratem tito muzikanti chválí novináře. A když novinář kapelu kritizuje, tak kapela kritizuje novináře…

Já psal spíše techničtější příspěvky o vintage nástrojích, stavbě kytar, materiálech a podobně. K recenzím jsem se naštěstí nedostal. Úroveň české hudební publicistiky je pestrá. Pokud se chceš podle recenzí orientovat, najdi autory, kteří to cítí podobně jako ty. Recenze je samozřejmě subjektivní záležitost. Kritici by měli mít přehled a naposloucháno řádově více než čtenář. Budu optimisticky věřit, že to tak je. Samozřejmě, že mě názory na naši tvorbu zajímají. Všechny, asi dvě, recenze na desku Sychravé ráno, byly veskrze oslavné… (smích)

Věnuješ se také biologii. Máš pocit, že biologie výrazně ovlivňuje tvé hudební myšlení? Čím biologie obohacuje tvé hudební aktivity?

Pěstuji si v životě spíše izolované linie, málokdy dochází k fúzi. Samozřejmě vše, co dělám, mne nějakým způsobem formuje a ovlivňuje. Pusť si skladbu Suterénní byt, tam jakýsi metaforický potemník prolezl. Určitě to v mých textech není tak cítit jako třeba u Dana Bárty, který je nadšeným odonatologem – tedy tím, jenž je často na vážkách.

Máš nějaké speciální hudební přání pro tento rok, za kterým jdeš? 

Byl bych moc rád, kdyby přeci jen vznikly nějaké nové nahrávky, nemusí to být hned deska. Má hudební přání se samozřejmě nevztahují jen k vlastní tvorbě. Letos k nám míří hromada zajímavých jmen. Zatím jsem ulovil lupeny na Nicka Cavea, ale chtěl bych k němu přidat ještě další.