Herec Jakub Burýšek: Tu smršť nominací jsme v divadle nijak zvlášť neoslavovali

Už jste v divadle oslavili tu smršť nominací?

Ne, nijak zvlášť jsme to neoslavovali.

Tak to snad ne! Ani nějaký přípitek na to, aby to nezůstalo jen u nominací?

A tak to zase ano. Hodně nás to potěšilo a překvapilo. Přiťukli jsme si, že máme radost a že uvidíme, co bude dál.

Existují Ceny Thálie a Ceny divadelní kritiky. Rozlišujte mezi nimi, případně má pro vás některá větší význam než ta druhá?

Myslím si, že mi úplně nepřísluší posuzovat, co je víc a co je méně. Už jsem slyšel různé názory. Já osobně jsem velmi rád, že jsme jako Divadlo Petra Bezruče dostali tolik nominací, určitě si jich vážíme. A co se týče mých dvou nominací na Ceny divadelní kritiky a na Cenu Jantar, je to pro mě milé překvapení a zároveň potvrzení toho, o co se snažím. Nenapadlo mě, že bych nějakou cenu měl dostat.

Škoda, že vás teď u vaší odpovědi čtenáři nevidí a neslyší. Ta odpověď je taková patřičně zdvořilá, ale i to, jak se tváříte, a to, jak o věci mluvíte, je naprosto upřímné. Komu a čemu podle vás za tyhle nominace vděčíte?

Toho je spousta! Určitě jsem vděčný své rodině, protože mě všichni podporovali na cestě za tímhle mým snem. Upřímně při mně stáli a vytvářeli maximální podmínky pro to, jít si za tím, co jsem chtěl a po čem toužím.

O tom už jsme mluvili v našem posledním rozhovoru, když jste vzpomínal na svého dědečka …

Ano, je to tak, třeba když rodiče neměli čas, protože byli v práci, tak mě děda s babičkou vozili do přípravného kurzu na konzervatoř. Z Kopřivnice se mnou jeli do Ostravy a pak čekali v autě hodinu a půl, až zase přijdu a pojedeme domů. Ta osobní podpora a důvěra, kterou jsem od celé rodiny pociťoval, byla skvělá.

Pojďme k dalším …

Měl jsem velké štěstí, a doufám, že tomu tak bude i dál, na všechny lidi kolem mě. Na konzervatoři to byl Václav Klemens, vedoucí mého hlavního oboru, dále Mirka Georgievová, se kterou jsme dělali představení ve Staré aréně, což bylo sice náročné, ale byly to ty věci, kdy člověk stále něco získával, a díky těm lidem, se kterými jsem pracoval, se otevíraly nové a nové dveře. Díky za ty příležitosti! Pak samozřejmě divadlo. To, že si mne vzali do angažmá Bezruči, mi hodně pomohlo. Janka Ryšánek Schmiedtová a Kateřina Menclerová se mnou hodně pracovaly, cítil jsem se jakýmsi Jančiným svěřencem. Velmi na mne dohlížela.

A to mě zajímá! Na co hlavně dohlížela?

Na úplně všechno. I na utváření osobnosti, na práci na sobě jako na člověku. I hledání v sobě. Abych se nějakým způsobem dokázal postavit k nejrůznějším věcem i mimo divadlo. Na tom má Janka obrovskou zásluhu.

Mluvíte o vztahu herce ke světu?

Ano.

Tohle mnoho herců podceňuje. Myslím kontakt se společenskou realitou. Soustřeďují se na hereckou práci a pohybují se fyzicky i myšlenkově převážně v divadle. To ale nestačí …

Právě o tom jsem teď mluvil. Také jsem přemýšlel o dalším studiu. Stál jsem před otázkou (než jsem k Bezručům nastoupil), jestli psát do divadel o angažmá, nebo uvažovat o vysoké škole. Nakonec u mne vyhrála ta touha jít na jeviště hned. Ta touha po provozu. A touha učit se od profesionálů, starších kolegů. Nějak to pro mě bylo důležitější. Také jsem se bál, že bych se možná na žádnou vysokou hereckou školu nedostal, což by mě určitě hodně zranilo.

Přemýšlíte o tom, co vám mohlo utéct, když jste se rozhodl nejít studovat herectví? Nebo naopak o tom, co byste nezískal, kdybyste místo angažmá u Bezručů chodil do školy v Brně nebo v Praze?

Na to vám odpovím, že těžko posuzovat. Na DAMU ani na JAMU jsem nebyl. Když jsem se bavil s kolegy z konzervatoře, kteří následně vysokou školu vystudovali, někteří říkali, že jim to dalo ještě víc a otevřelo jim to nové věci… Já ale ničeho nelituji a jsem rád, že jsem v devatenácti letech nastoupil do angažmá.

Je trochu rozdíl mezi tím, když absolvent konzervatoře nastoupí do méně známého oblastního divadla nebo do jednoho z předních divadel České republiky, jakým Bezruči bezesporu jsou…

Rozdíl v tom asi bude, nicméně myslím si, že je to velmi mnohostranné… Záleží na spoustě okolností a náhodách. Myslím si, že nastoupit do souboru nějakého, jak říkáte, méně známého oblastního divadla nemusí být a není vůbec na škodu. Naopak, je-li tam mladý kluk nebo holka kupříkladu sám, má šanci zahrát si spoustu krásných a velkých rolí. Nemusí se o ně dělit s jiným vrstevníkem a může tak nabírat spoustu zkušeností od kolegů. Ono se totiž taky může stát, že člověk přijde plný očekávání a touhy po práci do nějakého věhlasného divadla, kde o velkou příležitost jen těžko zavadí… Je to těžké, myslím, že to chce pevné nervy, silnou vůli, pokoru a samozřejmě spoustu toho divadelní štěstí. A taky se umět trochu ozvat. A co se týče Bezručů, od mých kolegů v divadle se učím každý den. Na zkouškách i na představeních. Často se od nich dočkám vřelých rad. Často pořád něco ohledně zkoušek a představení rozebíráme, a tím se mi také dostává zpětné vazby a připomínek. Například Pája Gajdošíková, ta se třeba podívala na některý můj výstup a neváhala, když něčemu nerozuměla, řekla mi to a hned jsme to spolu probírali. Hledali možnosti, pokládali si otázky atd… A nebyla jediná, cenných rad se mi dostává od většiny kolegů. Někdy jsem i já sám poprosil, aby se šli podívat na můj výstup a dali mi zpětnou vazbu. Nikdy neodmítli.

Když jste mluvil o osobním růstu, tak v kontextu s vaší poslední rolí v inscenaci Dvorní šašci se chci zeptat na jednu situaci, v níž se ocitnete v průběhu děje. Je to situace, kdy žonglujete s míčky nad postavou své ženy. Pro ty, kteří zatím Dvorní šašky neviděli: jde o scénu, kdy vězeň koncentračního tábora žongluje s míčky pod hrozbou, že když mu jeden spadne, bude zastřelen. Ta situace je vystavěna tak, že vám žádný míček nespadne. Ale ptám se: Máte připravenu variantu, kdyby spadl? Jak bude představení pokračovat?

Máme připravenu variantu.

Tak ji nebudeme prozrazovat.

Víte, ono je to v téhle chvíli na jevišti docela těžké. Třeba zrovna včera jsem vyhodil míčky hodně vysoko a zmizely mi ve světlech reflektorů. Prostě jsem je najednou neviděl. A dát to poslepu, to je docela problém. To se člověku navalí takový adrenalin, že mu srdce div nepukne.

Ještě jedna věc z Dvorních šašků mě zajímá. Ta otázka by sice spíše patřila Míšovi Sedláčkovi, který hraje postavu Hrbáče – Soudce, ale vy si zajisté dovedete představit, že byste se v reálném životě mohl dostat do podobné životní situace, i když vám to v žádném případě nepřeju. Pro vysvětlení čtenářům: jde o scénu, kdy bývalý vězeň koncentračního tábora po letech pronásledování konečně dopadne uprchlého a skrývajícího se esesáka, válečného zločince, a rozhoduje se, jestli ho má zabít, nebo ne, jestli má de facto vykonat rozsudek smrti. Jak byste se zachoval jako člověk Jakub Burýšek?

Vy mě teda nešetříte! Nevím, jestli na to mám odpověď. Ty věci jsou mi velmi vzdálené a nepředstavitelné. Mluvíte o trestu smrti.  Záleží na nejrůznějších okolnostech. Odsouzení k trestu smrti může být někdy vysvobozením. Když někdo spáchal nepředstavitelné věci a je nucen s tím žít, to mi přijde jako obrovský trest. Možná daleko horší než poprava.

Myslím si totéž. Ale odstupme od těchto smutných a tragických věcí, které se bohužel pořád odehrávají v našem světě i v realitě, a nejen na divadelních jevištích. Prozraďte, na čem teď pracujete…

Zkoušíme Mechanický pomeranč, mám v tom hlavní roli Alexe. Po premiéře se budu muset trochu vzpamatovat a soustředit se na sebe a svůj život. A pak samozřejmosti: musím zpívat, plánujeme něco s Míšou Sedláčkem v tomhle směru, chtěl bych si daleko více zlepšit rozsah, fyzicky pak posilovna, akrobacie, trampolína a tak dále.