Irena Gálová promlouvá s mrtvými ženami v pozoruhodné knize Milenky na hřbitově

Někdejší ostravský studentský vůdce z listopadu 1989 a majitel grafického studia Ivo Kaleta je také příležitostný literát, jehož „porubské povídky“ jsou jedinečnou ironickou reflexí přelomu sedmdesátých a osmdesátých let z pohledu sídlištního dítěte (vyšly například v časopise Weles č. 58). Do literárního provozu zasáhl i jako nakladatel, když třeba pod hlavičkou své firmy Graphic House vydal titul Sezona (2005), vzpomínkovou knihu legendárného ostravského činoherce Františka Šece. S ilustrací malíře Daniela Balabána na obálce.

Kaleta je i „papírovým“ majitelem nakladatelství Landek, v devadesátých letech totiž dával grafickou tvář ostravskému literárně-kulturnímu občasníku téhož názvu – revue Landek. A je také podepsán i pod dnes už jen těžce sehnatelném občasníku bratří Hrušků a Jana Balabána Obrácená strana měsíce z let 2004 až 2006. Víc než časopis to byla spíše krásná bibliofilie, která je dnes sběratelským skvostem. Asi největším vydavatelským Kaletovým počinem však bylo vydání souborného básnického díla Jaroslava Žily Tesařskou tužkou (2017), dílo se také právem dočkalo Ceny Jantar v oboru literatura.

Autor tohoto textu byl vícekrát svědkem, naposledy při oslavách 30. výročí sametové revoluce, jak Ivo Kaleta lituje, že se mu nedaří dát dohromady tým, který by pod značkou Landek spustil pravidelnou činnost druhého ostravského nekomerčního vydavatelství. Zatím má Ostrava pouze nakladatelství Protimluv, které minulý týden oslavilo osmnácté narozeniny. A konkurence by mu neškodila. Jediné vydavatelství tohoto druhu ve třistatisícovém městě, toť žalostně málo. Jen asi o 70 tisíc obyvatel početnější Brno má přitom nakladatelských domů, které například vydávají současnou českou poezii (tedy knihy předem ztrátové), doslova přehršel: Větrné mlýny, Druhé město, Host, Vetus Via, Ears&Wind Records, Srdeční výdej a mnohá další.

Na knihu, kterou Ivo Kaleta vydal před koncem minulého roku, mě literární vědec a pedagog Miroslav Zelinský upozornil teprve před pár týdny. Je to publikace na hraně výtvarného katalogu, sbírky básní a svazku spiritistických a eschatologických úvah s názvem Milenky na hřbitově, kterou připravila Irena Gálová (manželka Fedora Gála). Není možno říci, že ji pouze napsala, neboť téměř polovinu dvousetstránkového svazku tvoří její práce fotografické. Gálovou si přitom česká literární kritika zatím spojovala výhradně s tvorbou pro děti, mimo jiné stvořila oblíbenou postavičku děvčátka z lískového oříšku – Lískulku.

Nápad na debut pro dospělé čtenáře vznikl spontánně, když si při procházkách po hřbitovech začala povídat s mrtvými. Respektive s dívkami a ženami, jejichž podobenky se zachovaly na rovech. Tyhle staré fotografie na oválném porcelánovém rámu fascinovaly Irenu Gálovou už jako studentku. „Takový svůj hřbitov jsem měla během studií v Bratislavě, kousek od kolejí. Mým místečkem byla Žofia, narozená v roku 1799.“ U hrobu Žofie se učila na zkoušky a ve „stínu“ nebožky si připravovala i taháky, o půlstoletí později však s těmi dívkami a ženami z náhrobků rovnou promlouvá: „S dušemi, které občas přivanou ke hrobu svého někdejšího těla (popravdě jen tušené, na mé přání) si povídám. V duchu. S duchem v duchu, náhodné potkání slov.“

Spisovatel Jan Balabán měl obdobnou zálibu. Obcházel ostravské hřbitovy a též fotil zašlé portréty na náhrobcích. Jeden z nich sice použil na obálku vynikající povídkové knihy Možná že odcházíme, ale jinak úplně nevěděl, jak tenhle kontakt s mrtvými umělecky ztvárnit. Nebylo to na pořadu dne. Zdokumentoval stovky náhrobků, nedostal však čas, aby o těch snímcích promluvil i prostřednictvím literatury, neboť zemřel v pouhých devětačtyřiceti letech.

Irena Gálová onen „čas“ dostala a výsledkem je právě kniha Milenky na hřbitově. Se zkušeností zralé ženy v ní přemítá, že každá z těch dávno zesnulých byla někdy i milenkou. Anebo o takovém vztahu alespoň snila. Je to víc poetická hra, než by se opravdu pokoušela vyvolávat duchy. Nad spiritismem převažuje poetismus, tím se ale nijak neoslabuje naléhavost, s jakou jde do „rozhovorů“ s mrtvými. Jak Gálová podotýká, pohlíží na portréty žen na rovech, jako by se dívala do křišťálové koule. „Jinak než nadoraz bych tuto knížku nepsala (…) V blízkosti těch, kteří už nejsou. A taky blíž k sobě.“

Po dívce či ženě jménem Vesna zůstal na náhrobku snímek volající po exotických dálkách, oblečena je v jakési secesní halence, která připomíná námořnickou uniformu. „Ať mě srdce nebolí, / ať mě zítra neskolí / malá mořská nemoc, / až odpluješ,“ přemítá za Vesnu spisovatelka. „Holka zamilovaná se zvláštním jménem. Jednu Vesnu jsem znala. Dávno. Zářivý maják v naší redakci. Nyní ponurý podzim – neví, v čí posteli leží,“ inspiruje Vesna spisovatelku Irenu Gálovou k řetězci asociací, někdy až surrealistických.

Gálová vytvořila koncept, který má blízko k tvorbě ostravského umělce Jaroslava Malíka. Oba prostřednictvím fotografií pátrají po tajemství smrti a s pomocí koláží či prolínáním více snímků hledají odpovědi na záležitosti zásvětní. Malík třeba fotografuje zbytky či jen otisky po mrtvých tělech zvířat, která usmrtila automobilová civilizace. A Gálová zase se zanícením Vladimíra Boudníka snímá praskliny na žulových náhrobních deskách, v nichž hledá stejné odpovědi jako Malík. „Kde je mez zaznamenatelnosti? Struktura náhrobního kamene, motanice čar, puklin, vrypů, střídání stínů, to všechno pobízí fantazii, umocněnou místem napůl reálným, napůl magickým,“ přemítá Gálová. Žena, která si na hřbitovech vypráví s mrtvými milenkami.

*

Irena Gálová: Milenky na hřbitově. Vydal Graphic House Ostrava, 2019.