Škola žárlivých i přes velkou a upřímnou snahu zúčastněných moc nepobaví

Nalijme si čistého vína. Opera La scuola de´gelosi neboli Škola žárlivosti není příliš šťastně zvolený repertoárový titul. Na životě a díle Salieriho je možná nejzajímavější ona neuvěřitelná smršť konspiračních teorií o jeho intrikách, rivalitě a dokonce údajné otravě Wolfganga Amadea Mozarta. Nic z toho není pravdou, ale zlovolné semínko vždy jednou za čas vyklíčí i v dílech světoznámých autorů. Komickou operu Škola žárlivých vzkřísili k životu v Divadle na Vídeňce před třemi lety. Tato silně seškrtaná verze byla podkladem též pro nastudování opery v Národním divadle moravskoslezském.

V Salieriho Škole žárlivých se humoru příliš nenaučíte. S vtipem a legrací má dílo jen pramálo společného a označení komická opera je hodně nadsazené. Spíše se jedná o jakousi svéráznou didaktickou zpěvohru, která nezastírá (mnohdy trochu trapným způsobem) moralizující a výchovné tendence. Po hudební stránce je Salieriho opera suchopárná a s dějovou linií se dosti často míjí. Spletitý děj dvou párů, které demonstrují různé formy žárlivosti, komplikují další tři postavy. Libretu Caterina Mazzoly však chybí dramatická akce a neustálé pinožení jednotlivých aktérů má charakter spíše frašky než svěží komedie, v níž se opravdu něco děje. Samozřejmostí je závěrečná adorace manželství jako svatostánku, který stojí za to pěstovat a hýčkat.

Martin Gyimesi. (Foto: Martin Popelář)

Režie Gábriely Petrákové tak je pro značně úmorný děj strategicky důležitou kvalitou. Bez jejích inovací a nejrůznějších vychytávek by to byla podívaná fádní a nezáživná. Petráková především pochopila, že děj je zapotřebí intenzifikovat pohybem, který si museli osvojit nejen profesionální tanečníci, ale i pěvečtí interpreti. To se ukázalo jako správná cesta, jelikož inscenace získala hravost, bezprostřednost a akčnost. Režie Petrákové je agilní a potěší řadou dobrých nápadů.

Scéna Davida Baziky v konsenzu se zdůrazněním pohybu využívá dynamické jevištní prvky (otáčivé hlediště, rekvizity a různé propriety), jinak vcelku nenásilně nabízí jednoduše koncipovaný obraz interiérů. Důležitou funkci má důmyslná a rafinovaná choreografie Simony Machovičové, která razantně dokresluje děj tam, kde slova či hudba nedostačují. Nechybí ani stoj na hlavě a další technicky náročné gymnastické prvky (včetně skvělé jízdy na koni).

Uznání si zaslouží stylové a slušivé kostýmy Marty Roszkopfové, která se obratně vyhnula inscenování na způsob komedie dell´arte a zvolila cestu efektivní syntézy historizujících prvků s výraznými znaky současných módních trendů. Její kostýmy jsou v nejlepším slova smyslu elegantní, přitažlivé a pestrobarevné.

Z inscenace Škola žárlivých. (Foto: M. Popelář)

Hudební nastudování Adama Sedlického je vitální, dobře čitelné a v patřičných dynamických a tempových parametrech ohleduplné k sólistům. Rozměrné recitativní pasáže jsou v Salieriho opeře doprovázeny pouze cembalem, na které svěžím a místy i invenčním (mírou hravosti) způsobem hraje Jana Hajková. Orchestrální plochy provází obecně dobrá souhra, ale i nepřiměřené množství chyb v hornách a místy nedokonalá intonace.

V sobotním nastudování se objevily zajímavé sólové výkony. Hraběnka Zuzany Jeřábkové se ve své první kavatině nedokázala intonačně doladit k orchestru, ale následující árie již zpívala s jistotou a půvabným hereckým projevem. Slovenský tenorista Martin Gyimesi zaujal svou italsky vřelou hlasovou barvou a jemně kultivovaným zpěvem od počátku. Škoda, že po herecké stránce zůstal jeho hrabě trochu neduživý a nepřesvědčivý vzhledem k tomu, že měl ztělesnit postavu flirtujícího záletníka.

Tadeáš Hoza. (Foto: Martin Popelář)

Zajímavější pojetí představil barytonista Tadeáš Hoza. Postavu žárlivého kupce pojal expresivnějším způsobem, jejž opravdu bavilo sledovat. Hoza se také představil jako pěvec zvukově hutného hlasu s kvalitním témbrem a kultivovanou technikou (navíc si dokázal udělat legraci i z pěvecké ozdoby). Velmi solidní pěvecký výkon předvedla také bratislavská sopranistka Tereza Maličkayová, jejíž sametový hlas ukázal tvořivý přístup a výrazovou mnohotvárnost. Také po herecké stránce se dokázala dobře rozohnit.

Největším zážitkem sobotní inscenace byla kreace mezzosopranistky Anny Nitrové v postavě číšnice Carlotty. Nitrová je rozený komický talent. Při své jepičí postavě má velké pohybové nadání, je pružná, elastická a jemným gestem dokáže vystihnout širokou škálu emocí. Právě její „nekonečná“ árie ve druhém dějství je nejzábavnějším číslem celé opery, do níž byl obratně zapojen také dirigent Sedlický. Nitrová navíc pěvecky přesně trefila komické aspekty role.

To bohužel není možné konstatovat o Martinu Gurbaľovi, jehož těžkopádný pěvecký projev provázely rytmické nepřesnosti a horší srozumitelnost. Filip Kasztura odehrál poručíka Il Tenenteho ve fyzické i pěvecké indispozici, takže jeho výkon se nesluší hodnotit. Kasztura navíc zaskočil i ve čtvrteční premiéře za vážně ochořelého Václava Čížka, takže absolvoval pěvecký maraton, který se bezpochyby podepsal na jeho zdravotním stavu.

Z inscenace Škola žárlivých. (Foto: M. Popelář)

Na závěr si dovolím malé zamyšlení, protože ve mně metaforicky řečeno hlodá červ chladné pochybnosti, proč byl zvolen právě tento titul. Ani při vší kvalitně odvedené práci režisérky, scénografa, kostýmní výtvarnice, dirigenta, choreografky a účinkujících se nepodařilo oživit nepříliš vtipný a dramaticky vetchý spád Salieriho opery. Nejvíc humoru s ironickou příchutí tentokrát nečekaně zinscenovali sami diváci situačními scénkami, jichž jsem byl náhodným svědkem.

Někteří návštěvníci opustili sobotní premiéru už o přestávce mezi prvním a druhým dějstvím. Seriózní dáma se bezelstně zeptala uvaděčky, jestli už je konec. Když se dozvěděla, že nikoliv, najednou ji „silně rozbolela hlava“ a musela jít domů. Pán, který celé druhé dějství po mé levici spokojeně poklimbával s hlavou na bradě, reagoval na úvodní informaci nové dramaturgyně Heleny Spurné o hlasové indispozici Kasztury větou: proč vůbec leze na pódium? Když mu jeho doprovod vysvětlil, že divadlo pro toto představení nemá alternace, muž odvětil: „Jak to, že nemají alternace? Co je to za divadlo?“

Filip Kasztura. (Foto: Martin Popelář)

Bohužel i v tomto výroku, byť je v konkrétním případě zbytečně příkrý, se skrývá zrnko pravdy. Osobně mi také není jasné, proč divadlo avizovalo uvedení Salieriho Školy žárlivosti ve dvou premiérách, když nabídlo s jedinou výjimkou (Zuzana Jeřábková/Veronika Holbová) totožné obsazení. Byť se inscenace snaží zabít dvě mouchy jednou ranou a ukázat upotřebitelnost i v rámci projektu Fakulty umění Ostravské univerzity, je Salieriho opera titulem opravdu neatraktivním a fádním.

Připomeňme si znovu, že novodobou českou premiérou Salieriho opery divadlo upozornilo na 270. výročí narození tohoto skladatele. Toto vstřícné a gentlemanské gesto dokážu pochopit, současně by mne však zajímalo, jakým způsobem hodlá Národní divadlo moravskoslezské uctít památku největší osobnosti, která na jeho scéně působila. Letos 2. února uplynulo rovných 50 let od úmrtí Jaroslava Vogela, ryzí dirigentské legendy a umělce, který vtisknul tomuto divadlu vpravdě mezinárodní pečeť a formát. Tento vzácný muž nebyl jen geniální dirigent a progresivní šéf opery, ale též pozoruhodný skladatel. Domnívám se, že nastudováním některé z jeho tří zajímavých oper by divadlo dostálo své dobré pověsti přesvědčivěji. Jaroslav Vogel by si to zasloužil a možná by i přivedl do divadla ostravské patrioty, kteří by doplnili hlediště, jež během sobotní premiéry místy slovy filozofa Martina Heideggera „dunělo prázdnotou a marností“.