Jáma lvová Johany Pockové a Sabiny Bočkové: Tíživá nejistota krájená s přesností metronomu

Intenzivní duet dvou žen za doprovodu živé hudby Lukáše Palána je co do scény a kostýmů pojat naprosto minimalisticky – tanečnice ve světlých, formálně působících oblecích doplňuje na jevišti jen výmluvný světelný design a především pak sugestivní hudební složka, která se od jednoduchých beatů připomínajících zvuk metronomu rozrůstá a stupňuje ruku v ruce s pohybovou akcí.

Choreografie i hudba jsou od začátku založeny na repetitivnosti – opakující se pohyby, gesta, pohledy, mechanicky strohý elektronický zvuk tvoří rámec pro až děsivě hladké klouzání mezi emocemi a skrytými významy. Jako na horské dráze projíždíme spolu s interpretkami od nezaujatého a neutrálního postoje až k vyhroceným okamžikům a katarzi, aniž bychom si vlastně všimli, kdy nastala ta šílená proměna.

Cestou rozeznáváme běžná až banální gesta, která ale v unisonu obou tanečnic nabírají na síle – lákají na nás, mile se usmívají, zvou, otevírají ústa beze slov, diktují, zaujímají nesmlouvavý postoj a jejich pohled je najednou tvrdý jako skála.

Zásadní zlom přichází, když tanečnice překročí pomyslnou světelnou čáru a jejich zrychlený dech se začne rozléhat z megafonů, ke kterým si lehají. Lidský hlas (a později i zpěv) nám připomene, že se díváme na živé a zranitelné bytosti.

Z představení jáma lvová. (Foto: Barbora Chlebová)

Ty se záhy propletou v jedno „dvouhlavé“ stvoření (tady musíme ocenit velmi jednoduchý choreografický nápad se vzájemným propletením paží, které budí dojem, že si končetiny žijí vlastním životem a stahují obě ženy jako smyčka) a motiv manipulace a role oběti/vůdce nabírají jasnější obrysy. Dvě poloviny jednoho těla se perou o nadvládu, ale stejně je k sobě nakonec těsně přitáhne neviditelná síla. Zdá se, že se střídavě nenávidí a milují (vidíme i náznaky erotické přitažlivosti, polibek, řada drobných detailů odkazuje i k jiným diskutovaným společenským tématům).

Nakonec se znavené tělo přece je rozpustí zpět na dvě nezávislé jednotky a nastává klid a až zenové plynutí. Proměna přichází i ve zvukové lince – místo beatů, které se zařezávají do těla, začnou tanečnice za doprovodu Lukáše Palána zpívat několik opakujících se tónů, které později Palán ve smyčce pouští k závěrečné scéně. Ta nás opět vytrhne z meditace nenápadným, o to však brutálnějším způsobem. Jedna z tanečnic převezme sexuální nadvládu nad druhou, přičemž jejich role (oběť a predátor) se nejasně rozplývají jedna přes druhou.

Z představení jáma lvová. (Foto: Barbora Chlebová)

Autorky představení si od začátku chtěly pohrávat s pocity nejistoty, neurčitosti a záplavy možných vysvětlení, které v současné době pociťuje snad každý z nás. Tento záměr propojily s pohybovým experimentem a zkoumáním možností pohybového jazyka. Výsledek logicky vyvolává řadu otázek.

Jak snadno se můžeme ocitnout v oné jámě lvové, v dezinformaci a vágnosti, aniž bychom si toho vlastně všimli? Jak málo stačí k vytvoření nátlaku, citového nebo fyzického? Kolik různých příběhů se skrývá v jednom zvednutém prstu?

Johana Pocková a Sabina Bočková dávají prostor pro celé spektrum emocí a zároveň nekompromisně strhávají pozornost na to, co považují za důležité. Je obdivuhodné, jak obě dokáží měnit náladu a výraz jako na povel a vyzařovat sílu i v klidných pozicích. Divák možná ani nepostřehne, kolik se toho během necelé hodinky odehraje, protože minimalistická obálka není snadným soustem pro každého. Vyžaduje ochotu nechat na sebe obrazy působit, chtít porozumět, i když přímo řečeno je tak málo. V tom se podle mě skrývá síla i úskalí Jámy lvové – objevit totiž takovou ochotu u diváků není jen tak. Ten, kdo ji má, ale nebude odcházet neosloven.