Odešel básník Milan Andrássy

Rád o sobě říkával, že má uherské šlechtické předky, a také jeho e-mailová adresa začínala spojením „grofandrassy“. Byl to ovšem zchudlý gróf, o to šlechetnější však bylo jeho srdce. Nemyslím, že jsem patřil k jeho blízkým přátelům, ale pamatuji si, jak jsem se před básníkem někdy na počátku devadesátých let zmínil, že nemám kde vzít své malé děti na víkend a chalupu či chatu mi nikdo nechce půjčit. „Tak jezdi na tu moji,“ vyhrkl tehdy bezelstně. A další den už jsem měl v ruce klíče.

Byla to překrásná dřevěnice na Kysucách. Polosamota, která sousedila s opuštěnou roubenou hospodou, v níž ale pořád stály pivní půllitry na stolech. Jako by tu krčmu někdo náhle zaklel, jako by ji nečekaně postihl smrtelný infarkt. A tak nějak zesnul v pondělí i básník Milan Andrássy. Náhle po ranní vizitě v nemocnici na Fifejdách, vlastně měl být v ten den propuštěn ze špitálu. „Smrt je dnes přede mnou jako vůně myrhy / jako lék pro nemocného,“ napsal v básni Deus ex machina.

Publikovat začal už v osmdesátých letech, v roce 1987 mu vyšla básnická prvotina Atomoví kohouti v edici mladých básníků Ladění pražského nakladatelství Mladá fronta. Andrássy věděl, že v Ostravě zrovna moc dobrých básníků potkat nemůže, proto už tehdy navázal kontakt s mistry. A asi nejvíce se sblížil s Ivanem Wernischem, kterého už v osmdesátkách navštěvoval ve vrátnici pražské Lorety. V devadesátých letech vydával poezii hlavně časopisecky, především v Literárních novinách, přičemž tuhle dekádu zakončil temným cyklem básní ve sborníku V srdci Černého pavouka.

„Ve větru cáry upotřebených duší / roztržené zbytky snažení / zamlklí skřítci strnulí ve sněhuláky,“ napsal pro legendární sborník autorů z okruhu kolem antikvariátu a klubu Černý pavouk. V novém tisíciletí bychom Andrássyho nejsnadněji našli v hospodě Hobit, v brašně měl vždycky zápisník a v něm několik nových textů. Jednou jsem mu z legrace řekl, aby vytáhl ten poslední a věnoval ho kulturnímu deníku Ostravan.cz. Neváhal a vytrhl ho ze sešitu. Zněl takto: „Vidím zase / chlupaté pavouky / růžové prase // A proti mně / pochoduje kredenc / Delirium Deliriu / Už to mám zas / Delirium Tremens // (Pak zase ta šaškárna / kapáky a pakárna).“

Jak uvedená báseň napovídá, občas musel bojovat s jedním démonem, s nímž ovšem válčí velká část básníků i dalších umělců. Andrássy ale nepatřil k literátům, kteří víc žvaní, než tvoří. „Psaní poezie je práce — práce jako každá jiná,“ řekl pro časopis Protimluv v roce 2011. Věděl, že poezie se musí vysedět a doma v šuplíku měl hodně dobrých básní. Příliš ho ale nebavilo nutit je nakladatelům, v tomhle směru byl trochu zatrpklým skeptikem. „Nějak jsem prostě na vydávání zanevřel. Píšu ale pořád a mám básní na více sbírek, třeba někdy ještě něco vydám,“ řekl mi v roce 2016.

Za života už to nestihl. Jisté je, že výběr z jeho pozůstalosti rozhodně stojí za vydání. A určitě zaujme i okruh ostravských básníků, kteří se každé pondělí scházejí v hospodě u Sádrového ježka. Milan Andrássy se mezi literáty k Ježkovi chystal od října, zajímal se především o práce nejmladší básnické generace, těšil se třeba na každou novou báseň Františka Hrušky. Ale pokaždé mu do toho něco vlezlo. „Kde je ten Ježek? Jsem bloudil a pak nasrán. Teda ta Ostrava se stává nějakým latinskoamerickým městem, na počet obyvatel a básníků,“ napsal mi nedávno v e-mailu.

V devadesátkách ze sebe chrlil beatnické verše, v novém tisíciletí přibylo mystiky. „Sněží a kůň se plahočí na sever, / šedý jezdec se choulí v kožešinách / Je stále noc bez odpočinku, / je stále cesta, která nemá cíl. // Věštba je tajemství,“ napsal někdy před pěti lety. I smrt je velkým tajemstvím, které ale nikdo z nás netouží odhalit. Milan Andrássy teď obnažil i tohle poslední tajemství životní pouti. A na rozdíl od nás už ví, zda se tam „někde“ také dají psát básně.

„Smrt je jako vůně lotosových květů, / jako vůně po dešti, / jak vroucí touha po domově / po dlouhých letech zajetí (Egypt) // Podivné řasné závoje za oknem.“ (Milan Andrássy)

*

Poslední rozloučení s básníkem Milanem Andrássym se uskuteční v pátek 21. února 2020 v 15.00 hodin v obřadní síni na hřbitově v Ostravě-Vítkovicích.