Jiří Siuda: Láska je rozhodnutí být spolu, i když se zrovna nedaří

Než se dostaneme k hudebnímu divadlu, musím na tebe prozradit, že máš docela zajímavou hudební minulost. Vzpomínám si, že jsi hrával na tubu, že? 

Začínal jsem na keyboard, ale učil mě tubista Rudolf Štorek. Viděl ve mně muzikanta, a když se ve Vratimovské zušce zakládal orchestr, tak obsazovali různé nástroje. Díky mým fyzickým dispozicím (rty jak Angelina Jolie) a blízkému vztahu s učitelem jsem se takříkajíc nechal přemluvit (bylo mi asi 11 let). Říká se, že začátky jsou těžké, ale můj táta nesnáší „dechovku“, takže jsem měl o překážku navíc. Vzpomínám si, jak jsem poprvé nesl přes Paskov vypůjčenou tubu a v duchu přemýšlel, co na to asi řekne táta a vůbec všichni kolem. Pan učitel ve mně ale viděl muzikanta a slíbil, že mě připraví na konzervatoř. Řekl jsem si, že to zní jako plán, a tak jsem hrál v dechovém orchestru a připravoval se na přijímací zkoušky. Matně si vzpomínám i na zvláštní myšlenku, že i po konzervatoři se můžu rozhodnout, co můžu v hudebním světě dělat dál. Plán B byl jít studovat informační technologie. Kdybych to věděl (smích)…

Plán B se nekonal a ty ses na Janáčkovu konzervatoř skutečně dostal. Jak tvůj příběh pokračoval?

Když jsem udělal „talentovky“, tak jsem se cítil jako vítěz v loterii, ale to jsem netušil, že to je teprve začátek cesty. Šel jsem tam s tím, že tuba je málo frekventovaný nástroj a s uplatněním nebude problém. Ale ve třeťáku jsem o tom začal celkem silně pochybovat. Hrál jsem v žesťovém kvintetu, později v tzv. „Briovce“, což byl dechový orchestr pod vedením mistra Karla Brii, který získával ocenění v soutěži Concerto Bohemia. Jsem vděčný za to, že jsem mohl získat základy orchestrální praxe právě pod taktovkou Karla Brii a Lucie Možné.

Nicméně u tuby jsi nezůstal, co jiného tě tedy přilákalo?

Součástí výuky na konzervatoři byl povinný pěvecký sbor. Zde jsem se setkal s Jiřím Slovíkem, který mě vzal do komorního pěveckého sboru KomoraCZECH, a na ty časy opravdu rád vzpomínám. Zalíbila se mi práce našeho sbormistra, a tak po absolvování šesti let konzervatoře jsem šel na „pajdák“ na Ostravskou univerzitu studovat obor Sbormistrovství-Hudební výchova. Při studiu jsem si chtěl přivydělávat díky zpěvu ve sboru v opeře, jako externista, ale naskytla se příležitost díky paní Evě Wojazckové, a tak jsem nakonec našel cestu do jiného souboru. Muzikálem Pardon My English to vlastně všechno začalo.

Další tvou zálibou je beatbox. V této disciplíně sis to dokonce osobně zkusil s mistrem mistrů – samotným Bobbym McFerrinem. Jak se to vlastně seběhlo a co sis z této zkušenosti odnesl?

Beatbox jsem bral jako hobby a uvolňovací cvičení po hře na tubu. Bobbyho McFerrina jsem znal díky nahrávce Simple Pleasures, která u nás doma jednu dobu hrála velmi často. Když jsem uvažoval, o čem bych měl psát svoji závěrečnou práci, tak jsem si chtěl vybrat téma, které vyvěrá z čisté hudby. Byl jsem trochu přesycený teorií a někdy mi připadalo, že muzikant je člověk, který dostane notový materiál a musí to nějak změřit, rozporcovat, nějak se to naučit. S pocitem odporu přežít hraní a pak zase dostat další kus k opracování. U Bobbyho jsem vnímal svobodu a radost. Když jsem se díval na jeho DVD, tak jsem viděl, že dost často improvizuje s někým z publika.  Chtěl jsem si s ním zazpívat. Dověděl jsem se, že bude v Ostravě, a tak jsem si koupil jeden z těch lístků, které byly co nejblíž pódiu. V té době jsme natáčeli nějaké demo v kapele Bohemian Club a já šel na koncert trochu unavený. Řekl jsem si, že nechám věcem volný průběh, ale přinejhorším budu beatboxovat. Bylo to, jako bych si řek: Budu beatboxovat! Po koncertě jsem byl celkem zklamaný, že jsem se nezmohl na nic jiného než perkusní zvuky, a řekl jsem si, jak tu bude Bobby znovu, tak si udělám „reparát“. O rok později jsem jel do Brna a tam jsem si s ním opravdu zaimprovizoval do sytosti. Použil jsem trochu alikvotního zpěvu, na beatbox taky došlo, ale když jsme si vytvořili nějakou formu, tak jsem si i trochu zaimprovizoval za doprovodu Bobbyho. Bylo tam kolem pěti tisíc lidí. Koncert natáčel Český rozhlas, takže z toho mám i nahrávku.

Z hudebních žánrů ti byl vždy blízký jazz. Hrál jsi taky v několika kapelách včetně zmíněného Bohemian Club. Jsi v tomto směru stále aktivní?

Na konzervatoři jsem hrál i v Big Bandu, který vedl Vlastík Vondruška a taky Vlastík Šmída. Díky nim jsem byl do jazzového světa vtažen, ale snad ne úplně pohlcen. Jazz beru jako svobodný hudební svět, ve kterém se člověk může vyjádřit jinak než exaktně sepsanou skladbou. Je pravdou, že improvizace je klíčem k oživení hudby, která byla kdysi k improvizaci skládána. Ale mám dojem, že snaha o autentickou interpretaci spíš svazuje ruce. Připouštím, že jsou jistě lidé, kteří mě mohou vyvést z omylu. Koneckonců i v jazzu jsou sepsané aranže, které je třeba dodržet a není to úplná anarchie. Je to komplikované… (smích).

Abych ale odpověděl na otázku: Hrál jsem v kapele Bohemian Club, kde jsem napsal skladbu In The Streets. Tam jsem se pokusil tohle prostředí historie a jazzu propojit. Spolupracuji s Jan Kavka Trio a občas s kvintetem Five Heads, ale momentálně je to trochu u ledu. Když je čas, tak se rád stavím na Jam Session do klubu Dziupla (Český Těšín) nebo do ostravského Docku.

Aktuálně jsi jedním ze sólistů nové inscenace Salieriho opery Škola žárlivých. Ty už jsi nějaký rok ve svazku manželském. Žárlíš někdy na svou ženu?

Většinou k tomu není důvod. Moje milá je fyzioterapeutka a občas, když mluvila o terapii pro „namakané“ sportovce, tak se mi vkrádaly žárlivé myšlenky (úsměv). Ale myslím, že nejsem chorobně žárlivý.

Postava hraběte, kterou v chystané inscenaci Salieriho opery ztvárníš, je vyhlášený sukničkář. Kupec Blasio zase neváhá svou manželku držet pod zámkem a slídit po domnělých milencích. Jak se k žárlivosti staví postava hraběte?

Postavě hraběte Bandiery je celkem lhostejné, co dělá jeho hraběnka, protože je bytostně přesvědčen o tom, že ona by ho nikdy nepodvedla. Tato domácí jistota ho k smrti nudí, a tak hledá povyražení v lovu žen, které mají žárlivé manžely. Tím, kdo je chorobně žárlivý, je hlavně kupec Blasio, který neustále podezřívá svojí Ernestinu z nevěry. Blasio se ve volném čase věnuje šermu a myslí, že za každým pytlem s obilím se skrývá nějaký milenec. Co se mého pohledu týče, slyšel jsem o případu ze života, kdy manžel byl natolik žárlivý, že to nakonec vedlo k rozvodu. Manželka nechtěla trpět osočování, potupné chování svého muže, a tak zvolila rozvod i přesto, že manžela milovala. Obecně je těžké nevytvářet si předsudky, ale když se z toho stane posedlost, tak život s takovým člověkem musí být peklo. 

Děj Salieriho opery připomíná Mozartovu operu Cosi fan tutte. Na jevišti se špehují, hašteří a hledají k sobě cestu tři páry. Je to příběh ze života, který má analogii i v současnosti, nebo jde o dramma giocoso, tedy žertovné drama s výchovným posláním?

Myslím, že pravda je někde uprostřed. Jedná se o dramma giocoso s určitým poučením, ale myslím, že by se podobný scénář mohl klidně stát kdekoli a v jakékoli době.

Jak vypadá tvůj běžný pracovní den?

Moje pracovní náplň je rozčleněna mezi ZUŠ, divadlo a další hudební projekty. Jsou dny, kdy můžu dopoledne trávit s rodinou, odpoledne učit na zušce a večer jít na představení. Ale jsou taky horší dny, kdy mám dopolední zkoušku, odpoledne učím a večer je další zkouška, představení, nebo koncert. Takže volna si člověk potom váží, hlavně těsně před premiérou. Učím v Českém Těšíně a představení jsou v Ostravě. Takže mojí další profesí je řidič (úsměv).

To je také velmi zodpovědná práce! Premiéra opery Škola žárlivých se uskuteční v Divadle Antonína Dvořáka. Ty máš zkušenosti z různých „scén“ Národního divadla moravskoslezského. Kde se cítíš nejlépe a kde se ti dobře hraje a zpívá?

To, jestli se dobře hraje a zpívá, závisí spíše na lidech než na místě. Každá scéna má jiné kouzlo. Líbila se mi blízkost k divákovi v Divadle „12“. Ale pokud bych měl zpívat operetu bez mikrofonu, tak kvůli akustice si radši vyberu Divadlo Antonína Dvořáka. Záleží taky na konkrétním díle a roli. Asi to nejde takhle říct, kde se zpívá nejlépe. Nejlépe se zpívá v koupelně (smích).

V koupelně to většinou zpěvem začíná, potažmo i končí. Ve Škole žárlivých hraješ v jednom ze dvou manželských párů. V osobním životě ses oženil před pár lety. Jsi typem muže, pro kterého manželství není staromódním přežitkem?  

Myslím, že manželství není přežitek, ale jestli má přežít růžové období zamilovanosti, tak to chce víc než touhu a pocit. Láska není pocit. Je to rozhodnutí být spolu, i když se zrovna nedaří. Role hraběte Juana je pro mě velká výzva. Uvidíme, jak se mi tento úkol proti mé přirozenosti podaří splnit.

„Ale věrnost dnes nudí, skoro jako by se člověk něčím provinil,“ říká se také ve Škole žárlivosti, ne?

Myslím, že ten citát sedí na postavu hraběnky a hraběte, ale rozhodně ne na mne. Oba se milují, ale hrabě se tou láskou skoro dusí. Navíc, ona je taky žárlivá, takže hrabě hledá rozptýlení u dam žárlivých mužů. Je to jeho boj proti žárlivosti a nudě, která je spojena s aristokratickým postavením. Jak to nakonec dopadne? To se můžete dozvědět už 20. února na premiéře, studentské premiéry jsou pak 24. a 25. února.

Děkuji za rozhovor a přeji vydařenou inscenaci!