Pohádka o bídném havíři v Divadle 12 je skvělá zábava pro všechny generace

Bludné balvany vyprávějí dávný příběh o Evropě sevřené příkrovem ledu. Nikde jinde v zemi není v krajině rozeseto tolik bludných balvanů jako na severu Moravy a ve Slezsku. Ostrava je pak místem, kde se při své pouti Evropou „usadily“ dva největší z nich, píše se v poutavém a hravém programu k nové pohádce.

Pohádka o bídném havíři líčí nadpřirozené jevy jako reálné a možné. Stačí jim pouze uvěřit. Hlavní postava, havíř Romana Žišky prochází třemi těžkými zkouškami, ve kterých dvakrát prohraje. Pohádka má však „dobrý“ konec, protože nakonec jej čeká odměna v podobě toho největšího bohatství. Nebudu prozrazovat, o jakou odměnu se jedná, protože jestli něco opravdu nemám rád, je to vyzrazovat předem zápletku!

Režiér Juraj Čiernik zasadil své vyprávění na Ostravsko. S ohledem na původní žánr lidové slovesnosti se divák podívá do různých ostravských lokalit a „načichne“ svérázným ostravským dialektem. Dozví se, jaká je motivace názvu ulice Stodolní, kdy v životě může zachutnat koprovka, jak mazaní jsou kramáři z Přívozu nebo co bylo kdysi na Černé louce. V Pohádce o bídném havíři se od úvodního, vizuálně působivého prologu o Balvanu prolíná několik vypravěčských rovin: fantastická, legendární i čistě reálná – to v příběhu chudého havíře a jeho rodiny.

Nadpřirozené jevy v nové ostravské pohádce ztělesňují různé bytosti. Nepostradatelnou trojici čarodějek představují slečna Vědoucí (Eva Zbrožková), slečna Čarokrásná (Janka Hoštáková) a Dada (Dagmar Mimrová). Jejich protiklad báječně ztvárnila paní Bída (Ilona Piskořová).

Roman Žiška a Ilona Piskořová. (Foto: Martin Popelář)

Trojroli si vyzkoušely Eva Prnka Villámová a Lenka Vaňkátová. Povedlo se jim širokým hereckým rejstříkem odlišit hašteřící se havířovy děti Otouše a Emilii, neodolatelnou dvojici kramářů Pišty a Gejzi a spolu s Jarmilou Haškovou se ještě dokonale vyřádili jako Zlatoočky.

Scénu a kostýmy koncipoval David Janošek s intencí vyjádřit a podpořit imaginativní naraci. Výsledek září barvami, Janoškovy nápady báječně kontrastují, jsou pestré, vtipné a v konkrétních případech zdařile vystihují individuální zvláštnosti a specifika svých postav (svůdnost, rozvernost, potřeštěnost…).

Na hudební nastudování Vlastimila Ondrušky se dá spolehnout. Jeho zkušenosti a hráčská empatie se promítly do citlivého a jistého doprovodu všech písní. Pohybovou spolupráci Jany Tomsové charakterizuje porozumění a komunikace se záměrem režiséra Čiernika. Ať jde o hraná, či zpívaná čísla, vždy pohybově souzní s hudbou či konkrétním dějem. Pohyb jednotlivých postav je s ohledem na omezenou kapacitu jeviště „Dvanáctky“ výborně zvládnutý. Herci se i na malém půdorysu dokázali prosadit, navzájem si nepřekáželi, ale naopak vtáhli diváka do děje.

Z Pohádky o bídném havíři. (Foto: Martin Popelář)

Režie Juraje Čiernika je mimořádně autentická, vnímavá a má vypravěčský dar. Uvědomuje si, že každé slovo v sobě nese jistý počet významů. Že i domnělého „záporáka“ lze pod jistým úhlem pohledu pochopit jako chybujícího člověka, který se může napravit. Z tohoto poznání vlastně těží první díl cyklu. Když obyčejný člověk pochopí sílu vyřčeného slova a váhu svých skutků, je vlastně zachráněn.

Čiernikova režie vyniká porozuměním textu, velkou introspekcí a zkušeností hereckou i tvůrčí. Plejáda figurek vyniká individuálními charakterovými vlastnostmi, schopnost režiséra „chytit“ a „trefit“ konkrétní typ je výborná a promítá se do znamenitých hereckých výkonů. Inscenace se příjemně vyhnula jakýmkoli schématům a povýtce edukativnímu poslání, nýbrž je především a v první instanci gejzírem kreativních nápadů, legrace, nadsázky a sebeironie. Hlášky jako „koule nelže, vidíš?“, skvělý kuplet o bleším cirkuse a řada dalších postřehů, gagů a point potěší svou spontaneitou a vtipem.

Jana Hošťáková a Eva Zbrožková. (Foto: Martin Popelář)

Čiernik k pohádce vytvořil také velmi hezkou hudbu, libreto a texty písní (ve spolupráci s Janem Vlasem a Brigitou Cmuntovou), jež díky osobnímu přínosu spoluautorů vnáší do příběhu další potenciál.

Premiéra Pohádky o bídném havíři ukázala, že autorský a herecký tým, který na ní pracoval, je vzácně konzistentní, drží pohromadě a dokáže i z odlišností a stinných stránek bytí udělat místo, v kterém se dá žít. Velká obraznost a snaha vrátit režii vnitřní rozměr dělá z této nové inscenace zážitek, který je přenosný na všechny generace v pomyslné škále od pěti do sta. Jak se říká v závěru této pohádky: Odpovědí na všechno je láska!