Jan Vlas před premiérou Pohádky o bídném havíři: Pokud nejdou věci změnit, je třeba hledat nejlepší cestu vpřed

Jste na Ostravsku poměrně často, co je tím magnetem?

Za ta léta jsem se stal Ostravanem. Matoucí je možná to, že je má volná noha rozkročena mezi Ostravou a Prahou. Máme dvě domácnosti. Kde zrovna pracujeme, tam i bydlíme. Ostravským divadelním magnetem je hra 1984 George Orwella v Divadle Petra Bezruče, kterou hrajeme desátou sezonu a je stále aktuálnější. Na jevišti Národního divadla moravskoslezského jsou to muzikály s živou hudbou, velká výpravná plátna. Ježíš, Rebecca, nově West Side Story, v minulosti třeba Kiss me, Kate. To prostě chcete hrát. Mix komorního prostoru a velké scény mne nesmírně baví.

Kde se ve vás vzal nápad, touha či potřeba napsat pohádku?

Nabídka přišla z Národního divadla moravskoslezského. My ji rádi přijali. Mluvím v množném čísle. S Jurajem Čiernikem, Brigitou Cmuntovou, Davidem Janoškem a Janou Tomsovou tvoříme základní tým. Připravujeme sérii pohádek z Ostravska o takzvaných bludných balvanech. Co balvan, to jeden příběh. To vše v komorním prostoru Divadla „12“.

Je o vás známo, že se na role pečlivě připravujete. Připravoval jste se stejnou pozorností i scénář k pohádce O bídném havíři?

Mám rád dril a připravenost. Někdy záměrně pracuju s extrémem. Co daná situace vydrží a unese? Kam až může dojít? Extrém vám někdy najde ideální střed. Nemám rád, když jsou věci vlažné. Jídlo, divadlo, architektura. Mirjam Landa zkoušela do úmoru, nic nebyla náhoda, vše muselo být perfektní. Byla schopna opakovat výstup dvacetkrát po sobě. Ve mně to už chvílemi vzteky bublalo, nevěděl jsem, co přinést nového. Režisér Nekvasil neustále dává podněty, informace o okolnostech, ve kterých se postava nalézá. Spoléhá víc na herce. Dva přístupy, totálně odlišné. Pak vidíte Krysaře či Ježíše a obě díla jsou strhující. To mně udivuje a baví.

V naší pohádce jsem spolupracoval na příběhu a písňových textech. Představoval jsem si, že to budu hrát já, a chci, aby to kolegy herce bavilo. Snažili jsme se napsat plnokrevné postavy. Dále jsem měl v hlavě neteř Agátu (11 let) a synovce Oskara (6 let). Co by na to řekli? Prošlo by to u nich? Nenačapali by nás na chybě? Děti neoblbnete. Celé to musí držet pohromadě, mít logiku v celku i v jednotlivých výstupech. V potaz musíte brát i dospělý doprovod. Pokud je pohádka dobrá, měli by být spokojení všichni.

Jan Vlas a Juraj Čiernik. (Foto: Martin Popelář)

Jak probíhala spolupráce s vaším kolegou a přítelem Jurajem Čiernikem? Dokážete se nad prací i pohádat?

To si pište! Vymyslel jsem geniální zápletku, aby mi řekl, že je sice vtipná, ale do příběhu vůbec nepatří. Na druhou stranu, dokázal přijmout mnou smyšlenou totální volovinu, na které jsme vystavěli postavu. Máme rádi podobný styl divadla, dokážeme se dohodnout, ustoupit ze svého, když je varianta toho druhého lepší. Máme rádi zkratku, znak a prostor si věci domyslet. Hru režíruje Juraj, Jana Tomsová spolupracovala na pohybu, Vlastík Ondruška či Petr Miller strávili hodiny za klavírem. Mým úkolem bylo hlídat pointy, gagy či pomoci herecky. Ve chvíli, kdy se spolu bavíme, jsme v polovině zkoušení. Na našich zkouškách se nekřičí, nikdo nikoho neuráží, přijímá se nápad, pokud je dobrý. Zkoušky herce myslím baví. To je pro nás důležité. Vím, že přijde fáze sžívání se se scénou a kostýmem. Bude to náročné, protože scéna je náročná. Herci to ale zvládnou, protože jsou skvělí.

Děj vaší pohádky se odehrává na Ostravsku, proč jste se rozhodli pro tuto lokalitu?

Máme Ostravu rádi. Je krásná. Zjistili jsme o ní mnoho zajímavých faktů, o kterých se toho asi moc neví. Věděli jste, že na Černé louce byla horská dráha? Že se Mariánské Hory jmenovaly Čertova Lhotka? Že Ostravsko má na svém území nejvíce bludných balvanů v republice?

To jsem netušil… To je už samo o sobě magické! O čem vypráví váš příběh?

O havíři a zákonu vyřčeného slova. O Lišce Zolotce, která ráda pláče při poslechu hudby. O třech Čarodějkách, zauzlovaných punčocháčích, vílách Zlatoočkách a kramářích z Přívoza. O tom, že štěstí je blíž, než byste čekali.

Kromě scénáře jste se podílel také na textech. Jak tato práce probíhala?

Sednul jsem si v Ostravě do vlaku a občas za Kolínem odeslal Jurajovi nástřel textu. Psal jsem o drilu, text umím vysedět. Některé texty chtěl Juraj konkrétně po Brigitě. Odeslal jí hudbu a námět, „o čem by to mělo být“. Nevzpomínám si, že by jí něco vracel k velkému přepracování. Brigita je zpěvačka a herečka. Zpívá svoje věci. Jemné a poetické. Jako ona sama. Nedokážu vymyslet text na hudbu. Představím si výchozí situaci a píšu slova, asociace. Je to takové „lego“. Někdy jsem ani nevěděl, co stavím. Když jsem měl pocit, že je hotovo, předal jsem text Jurajovi, ať si s ním dělá, co chce. Zasahoval do něj, ale neměnil význam a vyznění. Občas jsme ladili detaily v podobě synonym, citoslovcí atd. Některé texty jsme skládali společně. Hodně jsme se u toho nasmáli.

Ve vaší pohádce umí stromy zpívat, kameny mluví. Je to protipól k šedé realitě?

Realita není šedá. Je zábavná, někdy děsivá a vždycky překvapující. Je taková, jakou si ji uděláte nebo se vám přihodí. Pokud nejdou věci změnit, je třeba hledat nejlepší cestu vpřed.

Jakému typu se vaše inscenace nejvíce blíží? Vyhovuje vám charakteristika hudební pohádka?

Naprosto. Půjde o výpravné představení s živou hudbou, krásnými kostýmy, nápaditou funkční scénografií a původními texty v podání kolegů ze souboru operety/muzikálu NDM.

Jak byste popsal ostravské publikum? Rozumí legraci a dokáže se napojit?

Nevysledoval jsem nějaká regionální specifika. Diváka buď nudíte, strhnete, nebo naštvete. V komorním prostoru poznám poměrně brzy, zda moje hraní zaujalo, nebo nudím. Nekoukám do publika, ale poznám, jestli je v něm soustředění. Na scéně Divadla Jiřího Myrona v muzikálech to je jízda na horské dráze, veze vás hudba. Je to adrenalin. Na děkovačkách mívám euforické stavy. Humorná historka: Jedu v Praze tramvají. Někdo v ní poměrně hlučně zahlásil: „Zapal si kočku, vole!“ Ta replika ze hry Noc bláznů, kterou jsme uváděli v Bezruči, byla adresována mně. Hrál jsem v ní pyromana Dougha. Otočil jsem se, nikdo se ke mně nehlásil.

Herec Jan Vlas. (Foto: Martin Straka)

Potrpíte si na oděvní kreace, odrazí se to také na kostýmech chystané inscenace?

Období odbarvené hlavy a dlouhých sukní už mám, doufám, za sebou. Po padesátce ještě může hrozit pobyt na ulici ve značkových teplácích, kšiltovce a něčem elastickém. Syndrom „mládí, neprchej“ je ošemetná věc. Chci věřit ve vlastní příčetnost a okolí, které mi řekne: „Tohle už ne.“ Mám rád autorskou módu, nicméně jsem pro sebe, až na nějaká trička, nic nenašel. Líbí se mi, když někdo najde svůj styl a je „rafinovaně originální“. Chanelová vzala materiál na spodní prádlo a ušila z něj první triko. To bylo revoluční. Miluju kýč, mám ukrajinské předky a asi se to na mně nějak podepsalo. Na druhou stranu se dobírám k minimalismu, zkratce a znaku. Potrpím si na sklo Bořka Šípka, fotky pánů Martinů Stranky a Straky, smrduté sýry, pobyt na jevišti s kolegyněmi Krupanskou, Prášil-Gidovou, západy slunce v Nice, nekorektní divadelní diskuse s kolegyní Sasínovou-Polarczyk a obdivuji Čiernikův multitalent.

Jinak, kostýmy a scénu má plně v kompetenci David Janošek a jsou vážně senzační! David se nebojí opulentnosti, ví, že kostým musí zaujmout, kombinuje materiály, vrství, volánkuje, zdobí. Je to pro naši inscenaci přesné, rád se na jeho kostýmy dívám. Líbí se mi, tvoří charaktery postav. Není to jen móda na jevišti.

Hudbu k inscenaci připravil Juraj Čiernik, líbí se vám?

Nepustil by hudbu, se kterou by nebyl stoprocentně spokojen. Ale i nad ní jsme se dohadovali. Moje hudební vzdělání je vágní. Mám poměrně nepříjemnou vlastnost kecat do věcí, kterým vlastně nerozumím. Juraj má poměrně příjemnou vlastnost mě hudebně pochopit. Když jsem si myslel, že to musí být „hudební pakárna“, složil vysilující, otravnou, legrační, monotónní skladbu, která sedí vílám Zlatoočkám. Čarodějnici Dadě, napsal šanson, který ji plně vystihuje. Na píseň Kramářů jsem neměl názor. Při inscenování jsem zjistil, že je výborná. Když píše hudbu pro svoje přestavení, už ví, jak ji chce použít. Vidí dál než já. Do toho mu nekecám. Někdy.

Máte nějaké vysněné přání, nebo jste minimalista, který se raduje z toho, co je?

Ať jsou všichni zdraví a spokojení. A to není minimalistické přání.