Fotograf Radovan Šťastný: Mám rád humor a smích, ale i samotu a ticho

Vytvořil jsi řadu fotografií se známými osobnostmi hereckého světa. Kterou z nich považuješ za nejzdařilejší?

Těžko takhle ukázat na jednu prstem. S každým z těch lidí mě pojí nějaká vzpomínka. Bolka jsem fotil naprosto neplánovaně v den, kdy se mu narodil syn Honza. Takže to rozhodně nebylo jednoduché focení…. Mám rád Předletovou přípravu se Zdeňkem Svěrákem, kterého v Brně na letišti lustrovala ostraha, jestli to není nějaký terorista, nebo Zmateného golfistu s Jurou Pecou. Fotili jsme taky shodou okolností v Brně a Jirka mě tehdy odtáhl za límec před projíždějícím vlakem.

Radovan Šťastný: Předletová příprava

Potřeba pracovat na aranžovaných fotografiích se známými lidmi tě dnes ale už opustila, proč?

Těch důvodů je asi víc, ale nejpodstatnější determinantou je čas. Můj a jejich. Aby to člověk dal nějak dohromady, začne dělat kompromisy a do toho už se mi zkrátka nechce. Pamatuju si, že když jsem točil klip pro Richarda Müllera, hlavní roli v něm ztvárnil Ivan Trojan. V Dejvickém divadle jsme po představení seděli a já mu popisoval děj. Pak řekl, že to musíme rozhodně točit v Ostravě, protože Prahu tak dobře neznám a nedopadlo by to dobře. Málem jsem spadl ze židle. A jak řekl, tak se i stalo. Pár dní na to jsme spolu točili v Proskovicích klip Do batóžka. Kdyby byli všichni jako Ivan, fotil bych známé tváře asi dál, ale takhle mi to už nedává příliš smysl. Navíc s těmi známými tvářemi je to trochu relativní. Stačí popojet kousek za Chalupki nebo za Břeclav a všechno je jinak.

Radovan Šťastný: Mírná nejistota pasažéra Lišky

V současnosti vytváříš fotokalendář v zanikající části Vítkovické nemocnice, snímky se pracovně jmenují Antidopingová kontrola. O čem to bude?

No ono je to spíš v budově rehabilitace, kterou čeká rekonstrukce, takže snad nezanikne. Spíš je tam teď ještě cítit ten duch starých časů. Je to úžasná kulisa pro černobílé fotky. S paní primářkou Janou Štverákovou jsme se domluvili, že uděláme sérii fotek, na kterých budou zaměstnanci rehabilitace vždycky v určité situaci. Někdy více, jindy méně vtipné.

Bylo těžké sestřičky a doktorky přesvědčit, že by se měly stát fotografovanými objekty?

Myslím, že v tomto ohledu je to stejné jako s jakýmikoli jinými profesemi. Pro mě je podstatné, že to chci udržet v určité poetice, která je myslím pro všechny zúčastněné docela laskavá. Na druhou stranu je někdy trochu komplikované vysvětlit, že ta a ta fotka potřebuje nějaký výraz nebo dokonce škleb, zkrátka emoci. Holky se chtějí líbit, to je přirozené. A je taky těžké udržet to a nepřepálit. Jako se solí v kuchyni. Dobré je to jenom tehdy, když je tam toho tak akorát…. přiměřeně (smích)

Radovan Šťastný: Miláčci

Tvůj styl nepočítá jen s legračními motivy. Je zřejmé, že ve tvém případě se k humoru musí přidat i něco závažnějšího, něco temnějšího. Proč právě ta temnota?

Nevím, jestli bych to tak nazval, ale mám rád humor a smích a stejně tak mám rád i samotu a ticho. Myslím, že ty věci v nás žijou ze sebe navzájem. Nechci tu moc mudrovat. Jen si zkrátka občas rád večer pustím Sigur Ros a udělám si smutno tak nějak programově. Pak se to zákonitě musí vynořit i na nějaké fotce.

Radovan Šťastný: Provazojezdec

Jaké nejsilnější snímky bys z vlastní tvorby vybral a proč?

Žádnou konkrétní nejoblíbenější fotku nemám. Mám teda hodně blbých fotek, které bych už dnes do knížky nedal, ale když o tom tak přemýšlím, tak Ba-letka je fotka, která si začala žít svým životem nezávisle na mě. Jarek Nohavica si ji dal dokonce jako pozadí ve svém Kabaretu. Visí různě po kavárnách v Ostravě a směje se času… tak asi tu, zatím.

Radovan Šťastný: Ba-letka

Co třeba jedna z divadelních událostí minulé sezóny, Bernhardův Divadelník? Tam jste prý fotili přímo na řeznických jatkách a jedna z fotografií zachycuje herce Marka Cisovského, představitele titulní role, u popravčího, tedy řeznického špalku, to byl hned od počátku jasný záměr?

Já jsem člověk, který potřebuje při tvorbě improvizovat. Alespoň trochu. Mám nápad, to ano, ale vždycky jsem ve střehu, jestli odněkud nepřiletí nějaký malý ptáček, který tam něco nepřimaluje. Je to něco, co se nedá úplně naplánovat. A pak, Marek Cisovský…. jak to říct? Vždycky jsme spolu udělali hezkou fotku. Šlo to nějak samo. Fotka samotná vznikla v řeznictví na Kuřím rynku, na řeznickém špalku, který je úplně slizký od používání masa. Marek Cisovský v paruce zaujal nádherně klidnou pózu, kterou by určitě nikdo na řeznickém špalku neudělal. V tom přirozeném, normálním gestu je něco jako v případě Spalovače mrtvol. Největší děsivost jde prostě z toho, jak je to civilní. A banální. Pak můžeš pracovat i s jemnými tóny. Nejde jen o to, že někdo někoho vraždí se zběsilým výrazem ve tváři, ale naopak normální situace je jenom vsazena někam, kde je to děsivé.

Radovan Šťastný: Pozdě v blocích

Spojovat normální s vyšinutým je, zdá se, tvá specialita…

Na tom mám řadu motivů vystavěných, strašně rád zaměňuji, jen si hraji s věcmi, které pouze vyměním a posunu. Může to být i v časoprostoru, takže mám třeba i fotku, kde holka sedí v bazénu v Radvanicích, je úplně zarostlý. Ona sedí na blocích, má koupací čepici, ale je vidět, že tam je asi o padesát nebo sedmdesát let později, jinak je krásná. Mimo čas a prostor.