Velká anketa kulturního deníku Ostravan.cz ke 200. výročí narození Boženy Němcové

K výročí Boženy Němcové (1820–1862) jsme nepoložili jednotnou otázku. Oslovili jsme totiž nejen aktivní literáty ale i kantory vyučující českou literaturu. Prozaiků i poetů jsme se ptali: „Jaký je váš vztah k dílu a životu Boženy Němcové?“

Kristýna Svidroňová (básnířka, Ostrava): V posledních dnech jsem začala vzpomínat na to, jak jsem se jednou z vlastního popudu rozhodla přečíst celou Babičku tak, že ji budu číst nahlas, kdekoli a komukoli, koho potkám. Byly to skvělé a trochu excentrické dny. Až do poslední věty.

Petr Ligocký (redaktor revue Protimluv a básník, Ostrava a Bohumín): Odjakživa jsme měli doma knihu pohádek Boženy Němcové. Jako malý jsem si v ní často listoval. Vlastně dodneška je jedním z mých nejoblíbenějších pohádkových příběhů Čertův švagr. Když jsme se věnovali dílu Němcové na fakultě, byl jsem už tou dobou až po uši ponořený v polské literatuře, takže jsem toho od Němcové, až na pár povídek, zase moc nenačetl. No, třeba to ještě doženu. U mě je to holt tak, že když mi někdo něco cpe, tak si to tím tuplem nepřečtu. Musím se k tomu nějak dostat sám.

Martin Tomášek (literární vědec, Ostravská univerzita, Ostrava): I když se dnes zájem veřejnosti upíná více k autorčině tragickému životu než k její tvorbě, pro mě představuje filozofku, která vizemi sociálními, feministickými, pedagogickými či ekologickými předbíhala svou dobu, ačkoliv je byla nucena coby „pouhá žena“ vtělit do stránek beletrie. Za to, že nezůstaly nepovšimnuty, vděčíme literární historičce Jaroslavě Janáčkové, jejím žačkám a žákům. Od počátku byl ceněn alespoň originální styl jejího vyprávění, jehož tajemství objevil teprve literární teoretik Jan Mukařovský, aniž by v něm ovšem zároveň rozeznal projev jedinečného myšlení.

Petr Čichoň (literát, Ludgeřovice a Brno): Božena Němcová žije jako mýtus, v mocných ohlasech. Vždy si s jejím jménem vybavím Vějíř, Seifertovu básnickou sbírku Vějíř Boženy Němcové a také vynikající surrealistický text Karla Hynka Babička po pitvě.

David Bátor (básník a organizátor, Branka u Opavy): Spisovatelka Božena Němcová formovala mé dětství. Její prózy Babička, Divá Bára, Pohorská vesnice na mě v dětství a mládí zapůsobily mocným dojmem. Také její pohádky patří k nejkrásnějším a nejmilejším dílům literatury pro děti. Co více dodat? Snad jen to, že právě díky jejím knihám, které se dotkly našich srdcí, můžeme věřit v lepší a spravedlivější svět. A to je to podstatné a důležité. Tato milá a statečná paní i múza básníků dala světu mnohem víc než všichni politikové a prezidenti. Totiž hlubokou lidskost, která v tomto podivném světě tolik chybí.

Jakub Chrobák (básník a pedagog Slezské univerzity, Opava, Ostrava a Vsetí): Pokud jde o život spisovatelky samé, je v něm obsažen kus osobního neštěstí a nepochopení, které snad bylo dáno vášnivou povahou autorky a její touhou vyvázat se z dobově kanonického rozdělení muž x žena. Ovšem literární historie z jejího životního osudu udělala trochu modlu, která aspoň pro mě představuje spíš potíž, než vstup do díla. Z díla pokládám Babičku za stěžejní román pro vývoj české prózy druhé poloviny devatenáctého století, ovšem zbytek, až na několik povídek, moc nepřesahuje rozměr dobově příznačné prózy s jasně zadanými charaktery, zápletkou a jednoznačným ideálním až idealistickým vyústěním. I tak je ale Babička pořád tou strhující prózou, ve které se téměř nic neděje, ale všecko se hýbe díky radosti z lidské řeči a z mezilidského hovoru.

Ladislav Vrchovský (publicista, literát a divadelník, Ostrava): Čím jsem starší, tím je můj vztah k Boženě Němcové vřelejší. Její Babičku jsem jako kluk moc nemusel, víc mě bavily rodokapsy s kovbojkami. Vlastně jsem toto dílo skutečně objevil až díky filmovému zpracování s Terezií Brzkovou v titulní roli. Po tomto filmu mi došlo, jaké je to štěstí zažít své prarodiče, které já vůbec nepoznal. Ale ještě více než kvůli literárnímu dílu obdivuji Boženu Němcovou za to, jak dokázala jít v životě „proti proudu“. Myslím si, že je to nedoceněná žena i spisovatelka.

Natálie Paterová Hájková (básnířka, Praha a Hlučín): Děkuji za zájem, asi ale do ankety nemám čím přispět. Žádný zvláštní vztah k dílu Boženy Němcové nemám, respektive mám ho asi takový, jako (skoro) každý student bohemistiky. To znamená: „Musíš to dílo znát, musíš o něm umět mluvit, ale to je asi tak všechno.“

Ondřej Hložek (básník, Opava): Boženu Němcovou mám spojenou hlavně s jejím pobytem v Litomyšli, městu mě drahému svým kulturním záběrem. Co se týká jejího díla, nikdy jsem ji rád neměl. Unylá, zdlouhavá, překonaná. Možná za to může dezinterpretace Nejedlým, možná spíše snaha se věnovat jejímu osobnímu životu než spisovatelství. Za mě nedoceněná hysterka.

Radovan Jursa (básník a kardiochirurg, Ostrava a Palkovice): Většinu jejích knih jsem přečetl někdy mezi základkou a gymplem, a pak už se k nim nevracel. Stála na počátku české moderní literatury, stejně jako té mojí. Její dílo je fundament. O pár let později mě více než okouzlila ve verších Františka Halase Naše paní Božena Němcová. A její život? Způsob, jakým to řeknu, bude troufalý, ale potkat ji na nějakém čtení, zamiloval bych se a zkusil bych ji sbalit. I když poklidné manželství bych od ní nečekal.

Pavel Hruška (literární vědec, Ostrava): Milostný vztah. Zdaleka nejen proto, že jsem si před dávnými lety Boženu Němcovou (spolu s Dostojevským) vytáhl coby maturitní otázku… Vlastně už od gymnaziálních dob (navzdory značně tragické školní výuce v hodinách literatury) mě životní peripetie i dílo této zcela výjimečné osobnosti fascinují. Je pak vskutku příznačné, že se v případě této spisovatelky (podobně jako třeba u dalšího literárního velikána, Karla Hynka Máchy) pokaždé hovoří o „životě a díle“ – tahle dokonalá souvislost mě vzrušuje. Říkám si, která kultura se mohla v 19. století (kdy ženám striktně přináležela – jak s oblibou prohlašoval německý císař a pruský král – toliko trojčlenka „Kinder, Küche und Kirche“) pochlubit takovou mimořádnou postavou, v níž se okouzlujícím způsobem skloubila inteligence, půvab a talent s životní odvahou a hrdou nepoddajností? Možná snad jedině Francie s George Sandovou…

Bohužel se obávám, že pro mnohé Čechy představuje dílo a osudy Boženy Němcové – třeba právě díky již zmiňované nenápadité a stereotypní školní výuce – cosi na způsob „rybího tuku“, který dřív musely děti v lavicích pravidelně polykat (jak rád bych se v tomto názoru mýlil!). Její nejslavnější text byl už tolikrát ideologickými či povrchně školometskými dezinterpretacemi „zcizen“ svým potenciálním čtenářům, že se tomu vlastně ani nelze příliš divit. Přitom jde o vynikající knihu. Všem bych pak doporučil i její velmi sugestivní dopisy, rozsáhlý barometr proměn jedné kromobyčejně citlivé duše permanentně zápolící s cizími i svými vlastními protivenstvími ve značně nelehkých životních situacích. Anebo „Deset pohádek o Svatém Petrovi“, což je soubor vyprávění, jež Němcová nasbírala při svém pobytu na Domažlicku a následně upravila – kdo si chce přečíst přesný a dokonalý text a kdesi uvnitř se přitom tetelit vzácně čirou, ničím nekalenou radostí, ať sáhne po dané knize.

Jsem pak velmi potěšen, že na tuto výjimečnou osobnost nezapomene ani Ostrava a že se díky klubu Fiducia uskuteční literární pouť na haldu Ema ku poctě této mimořádné ženy a spisovatelky (4. 2. 2020 od 18.00). Mám z toho velkou radost – Božena Němcová si opravdu zaslouží naši pozornost a úctu. A myslím, že i onu na úvod zmíněnou lásku. Je to zkrátka „moje paní“.

Vladimír Jaromír Horák  (básník, Ostrava): Patří k národním klasikům. Podařilo se jí zachytit ducha doby, v níž žila, i když často ve zidealizované podobě.

*

Kulturní deník Ostravan.cz položil otázku i ostravským knihovnicím a knihovníkům: „Jak se dnes Božena Němcová čte v Ostravě?“

Irena Šťastná (básnířka a knihovnice, Dobroslavice a Ostrava-Poruba): Babička se v rámci osmadvaceti poboček (plus ústřední půjčovny) vypůjčila za rok 2019 celkem stodvacetkrát (máme 32 509 čtenářů; návštěvnost za rok 490 595 lidí). A podobně se tak dělo i v roce 2018. Kupodivu je tento titul stále přítomen v seznamech doporučené četby, přestože někteří pedagogové už od něj upustili. Jazykový styl, jímž je Babička psána, už je pro dnešní studenty obtížně vstřebatelný, takže Babičku si půjčují výhradně proto, že jde o titul potřebný např. k maturitní zkoušce, nikoli z vlastní vůle či zájmu o tuto četbu. Případně studenti volí cestu k dílu skrz převyprávěnou verzi či audio knihu. A můj vztah k Boženě Němcové? Mám-li sáhnout po vesnickém románu z devatenáctého století, budu volit Karolínu Světlou. Mám ale ráda sochu Němcové v Olomouci (Čechovy sady), z díla samozřejmě pohádky (Chytrá horákyně, Sedmero krkavců), případně kratší prózy (Karla, Divá Bára).

*

A jak se dnes o Boženě Němcové učí ve školách? Je těžké přivést k četbě jejich děl žáky a studenty? A jsou ochotni dočíst Babičku?

Vit Slíva (básník a gymnaziální pedagog, Hradec nad Moravicí a Brno): Moc toho neřeknu, probíral jsem ji nepříliš rád. (Babičku jsem rozečetl v různých obdobích života třikrát, ale ani jednou nedočetl… Jako dítě asi desetileté jsem se pokoušel kopírovat akvarely Adolfa Kašpara k povídce Pan učitel; to mi byla Božena Němcová nejblíž, byť jen zprostředkovaně.) Studentům jsem se snažil Němcovou přiblížit alespoň přednesem některých básní z Halasova cyklu Naše paní Božena Němcová a úryvků ze Seifertovy Písně o Viktorce; důraz jsem kladl na význam osobnosti Boženy Němcové pro podporu sebevědomí národa za protektorátního útlaku; jako doklad o tom jsem interpretoval Halasovu báseň Chvála naší paní s jejím laděním do tóniny jakési profánní mariánské litanie. O účinu [sic! nikoli „účinku“; to pro případného korektora] takových snah si ovšemže nedělám iluze. K „povinné četbě“ jsem z Boženy Němcové nikdy nic neukládal; jak známo, kdo nehoří, nezapálí.

Libor Magdoň (pedagog, Gymnázium Petra Bezruče ve Frýdku-Místku): O Boženě Němcové samozřejmě učím. Nějakou dobu se opírám o tři typy textů: pohádky, Babičku a korespondenci. Ale protože se znovu chystám na její povídky, nevylučuji, že skladbu textů proměním. Průběžně si mnohé z klasiky připomínám, případně dočítám, a tak i obsah hodin se mi postupně obměňuje. Učit pořád to samé by mě ostatně samotného nebavilo. Její pohádky většinou srovnávám s dalšími autory romantismu: porovnáváme její texty s Erbenovými, bratrů Grimmových, ale také s texty Vilhelma Hauffa. Často pracuji třeba s pohádkou Alabastrová ručička. Z Babičky vcelku očekávatelně čteme příběh o Viktorce. Ve výkladu si uvádíme spektrum postav z Babičky a taky obvykle (tady využívám Knížku o Babičce Václava Černého či komentáře k vydáním) srovnáváme realitu dětství Barbory Panklové s jeho literárním zpodobením. Při čtení korespondence se obvykle snažíme o pochopení emocí v dopise obsažených. Hledáme také dobové reálie. Využiji tak většinou četbu dopisů i k uvedení společenských souvislostí, např. komentuji postavení ženy v tehdejší společnosti. K tomu se inspiruji v knihách historičky Mileny Lenderové. Babičku máme v seznamu četby k maturitě a, byť zdaleka ne většinově, v seznamech se objevuje. Většinou u dívek. Její jazyk je ostatně přístupnější než třeba jazyk Máchovy nebo Nerudovy prózy. Rád studentům zdůrazňuji, že dílo, ke kterému si nenajdou cestu během středoškolských studií, nemusí být pro ně ztraceno. Sám jsem si Babičku celou přečetl a vychutnal až po třicátém roce.

Jana Trčková (pedagožka, Matiční gymnázium v Ostravě): Božena Němcová se v současnosti učí dobře. Je doba, kdy mladé lidi zajímají životní osudy silných osobností, zvláště českých. A je doba, kdy je oslovují příběhy silných, nekonvenčně uvažujících žen. K maturitě mají možnost vybrat si povídku Divá Bára. A docela si ji volí, je to hezky vystavěný příběh, srozumitelný i pro dnešní dobu. A je tam nebojácná hrdinka. Pokud je čas, pustíme film A tou nocí neuvidím ani jedinou hvězdu. Jsou překvapeni, diskutujeme. Ohledně osobní čtenářské zkušenosti, upřímně, nedělám si velké iluze, že její díla hojně čtou. A co žádám, aby věděli? Aby uměli autorku časově a umělecky zařadit, aby dokázali uchopit její umělecké specifikum, aby naformulovali, jaké místo má v lince světové a české literatury.

Jiří Hruška (pedagog, Jazykové gymnázium Pavla Tigrida v Ostravě-Porubě): Babička Boženy Němcové je jedna z knih, která je u nás vydávána a čtena za všech režimů. Už tím lze žáky provokovat. Co na ní je tak zajímavého? Vždyť to převyprávěné působí tak banálně. Tak pojďme se na to podívat. Něco za tím musí být a my nechceme zůstat mezi těmi, co nepochopili. Nebo lze skutečně začít neuměleckou literaturou, osobní korespondencí Němcové s velikány českého národního obrození, a ukázat, jak jinak fungovalo ženství ve společnosti zasloužilých buditelů. Žáky určitě překvapí, jak čítanková autorka prosí o pomoc, zoufá si a odhaluje, že národní společenství zdaleka nefunguje jako skupina intelektuálů, kteří se vzájemně intenzivně podporují v bohulibých cílech. Korespondence je mnohem civilnější než umělecká stylizace a ukáže autorku jako bytost, která řeší problémy v lecčems podobné těm našim.

Současná podoba výkladu literární historie, české i světové, zdaleka nestojí na bezpodmínečné znalosti množství reálií, přehledu děl a životopisných údajů. Informace tohoto charakteru jsou podávány ve snesitelném množství tak, aby žáci nebyli úplně mimo kontext doby vzniku díla a působení autora, nežádáme po nich ale, aby se stali znalci předchozích uměleckých epoch, proudů a hnutí. Naopak, zdá se, že cesta skrze konkrétní dílo pak přináší touhu čtenářů po dalších informacích, které společně, ale někdy taky sami, vyhledávají. Cílem dnešní literární výchovy je dle mého vyvolat v žácích zájem o uměleckou tvorbu, skrze ni pak provokovat k přemýšlení o světě a jeho proměnách, o vlastních hodnotách a životních prioritách, četbou kultivovat svůj projev mluvený i psaný, a tak nějak zrát osobnostně literaturou.

Stanovit tedy nějaké objektivní limity toho, co by měli žáci o Boženě Němcové vědět, je obtížné. Někteří si budou pamatovat věci z jejího života, ústrky, sociální potíže, touhu se mezi muži spisovateli prosadit, jiní zase výčet děl, práci s folklorem či národní aktivismus. Všichni by ale měli mít zkušenost s nějakým jejím textem, který jednak ilustruje určitou historickou situaci našeho národa a země, jednak také touhu po harmonii lidské i umělecké v časech, kdy se jí nedostává. Tam je možná klíč k pochopení toho, proč se Božena Němcová přes svou malou dynamičnost, složitější jazyk, vzdálenost témat a pro mládež obtížně přijatelnou mnohomluvnost vlastně ještě čte.

Žákyně IV. třídy (Hlučín): Byla to významná paní, po které jsou pojmenována různá místa, třeba zastávka Sad Boženy Němcové v Ostravě. Byla moc hodná a oblíbená a význačná a malovala taky krásné obrázky, které jsou v muzeu. A vlastně v první třídě jsme dostali knížku, která se jmenovala Nejkrásnější pohádky Boženy Němcové.

*

A jedna účastnice ankety odpověděla básní věnovanou Boženě Němcové. Krásná tečka.

Lenka Kuhar Daňhelová (básnířka a překladatelka, Krnov, Ostrava a Beroun):

JAKÁ NESMRTELNOST?
Stačily by mi léky pro Hynka.
Jeho život bych vyměnila za svůj věčný.
Ostatně, co je věčnost…
Snad kdyby Joska při zachraňování
národa českého
jedenkrát pohlédl také na mě
a konečně mne spatřil?
Můj žár by nepustošil jiné, ani mě.
Jak sebe unést, jak se snést…
Proč nutí děti číst mé knihy,
pochopit dobu, život,
kterému ani já sama
rozumět nedokázala?
Jak moře, jež jsem nikdy neviděla,
přelévají se peníze.
Jiným je vydělávám.
Dodnes s prázdným žaludkem.
Kolik ví hladový o hrdosti?
Kdo komu dluží život?
Lék ztiší bolest,
pomůže přijmout smrt,
i tu psí, i tu příliš časnou.
Jsem dávno prach a stále živím jiné.
V mém jménu mě vykrádají.
Drancují dávno vypleněné.
A stále netuší,
jakou tíhu má duch
v rozbolavělém těle,
zmítajícím se
smrtelnou horkostí.

*

V den 200. výročí narození Boženy Němcové, tedy 4. února 2020, se v Ostravě koná Literární pouť na haldu Ema ku poctě Boženy Němcové. Pořádá Antikvariát a klub Fiducia, sraz před klubem v 18.00 hodin. V případě špatného počasí je připraven alternativní program.