Michal Žáček: Když člověk očekává málo, může být velmi hezky překvapen

Letos to je sedm let od vydání tvého sólového debutového alba Beautiful Day. Nemáš v plánu nějaké pokračování?

Pro tento rok mám v plánu natočit album, tentokrát s jedním smyčcovým kvartetem. Moc se na to těšíme, jenom je potřeba doladit termíny jak na zkoušení, tak hlavně na nahrávání. A taky samozřejmě sponzory, ale já myslím, že  se to nějak dá dohromady. Taky chceme natočit s B-Side Bandem moje sólovky, které jsem s nimi hrál. Kromě toho bych rád spolu s Romanem Dragounem natočil další projekt. První naše společná deska se jmenovala Samota. Snad nám to zase klapne a zahrajeme si, protože nás to spolu baví.

Od zmíněné sólové desky sice uplynul nějaký čas, ale během té doby se tvoje jméno objevilo na mnoha dalších nahrávkách v roli sólového hosta. Jak probíhá příprava, když tě někdo požádá o takovou spolupráci?

Co se týče přípravy na nahrávání, to asi závisí na požadavcích autorů. Většinou po mě chtějí hlavně improvizaci, popřípadě zahrát nějaké téma. Ale samozřejmě, když je potřeba něco doaranžovat nebo vyzobat nějaké notičky, tak tam té přípravě dávám asi víc. Spíš to vždy dělám tak, že s sebou beru všechny své nástroje a pak podle toho, co slyším z těch podkladů, vybereme vhodný instrument a k tomu to potom nahrajeme.

Je téměř nemožné vyjmenovat všechny tvé hudební aktivity a spolupráce. S kým tě můžeme letos zastihnout na pódiu?

Letos mám před sebou několik výzev. Jednu už jsem teda proměnil. To bylo moc hezké hraní s Dominicem Millerem, kytaristou od Stinga, s kterým jsem si zahrál tři skladbičky a budu z toho zase žít možná pár let, protože to bylo nádherné. Pak mě čeká pár koncertů s výbornou slovenskou zpěvačkou, která se jmenuje Kristýna Mihaľová. S kytaristou Jakubem Šedivým hrají moc krásnou hudbu a ona fantasticky zpívá. To mě moc baví. Samozřejmě, že nás čeká i několik koncertů s Vojtěchem Dykem a s novou kapelou, která se kolem něj sdružila. Bude to zajímavé i tím, že celou desku produkoval Ondřej Pivec a hrají tam hlavně američtí muzikanti, kteří přijedou zároveň i hrát celé turné. Myslím si, že si to pořádně užijeme, ti kluci hrají nádherně a všechno funguje. Na to se taky moc těším. Pak mě čeká takové zajímavé hraní, což je úplně jiná, jak by řekli Slováci, kapusta. S karvinským Koncertním sborem Permoník náš čekají koncerty v New Yorku, tak snad to klapne. Dokonce nás čeká i vystoupení v Carnegie Hall, to je taková pěkná třešinka na celém výletě. Pak mě bude čekat samozřejmě několik koncertů s Richardem Müllerem, doufám taky, že se ukážu i po boku Vlasty Redla, kterého jsem teď trochu zanedbával, protože jsem měl hodně práce na turné s Michalem Kocábem, Richardem Müllerem a Ondřejem Soukupem. Snad se nám poštěstí, potkat se na pódiu. Myslím, že se něco ještě objeví, protože tak nějak to v těch našich životech chodí. Že si občas zavoláme, někam se pozveme, zahrajeme si a někdy z toho vznikne něco inspirujícího (úsměv).

S dovolením bych se vrátil ještě k té Americe. Zahrát si v proslulé Carnegie Hall považuje řada muzikantů za splněný sen. S jakým programem s Permoníkem v Americe vystoupíte?

V Carnegie Hall vystoupíme s Permoníkem s několika mými skladbami z desky, kterou jsme dělali spolu s Borisem Urbánkem. Jsou tam myslím dvě jeho písničky. Dokonce i úprava Dvořákova Larga, kterou jsme nahráli s Vojtěchem Dykem a Janáčkovou filharmonií. To budou takové instrumentální věci. Pak tam má být něco z jejich repertoáru, ještě to nemá finální podobu. V polovině března na to asi naskočíme a budeme trochu intenzivněji cvičit. Spolupráce vzešla od paní sbormistryně Martiny Juríkové a Petra Kazíka, kteří mě oslovili. Původně jsem si myslel, že to bude nějaký dětský sbor, tak jsem to oznámil i své ženě, že si zahraju s dětmi v New Yorku. Pak jsem zjistil, že to jsou mladé holky v rozpuku (smích). Ale vzhledem k tomu, že mám čtyři děti a vidím, jak to všechno tak nějak roste a vyvíjí se, tak je beru taky jako svoje děti a těším se na to. Fakt zpívají krásně, je to fajn muzika. Těším se i proto, že budu hrát bez doprovodu kapel, jen se zpěvem, pouze některé skladby doprovodí piano. Je to pro mě výzva a chci, ať je to opravdu zajímavé, a není to jen další čárka. Moc se na to těším a myslím si, že to je oboustranné.

Máš nastavené nějaké mantinely? Co tě baví a motivuje hrát a naopak, do čeho bys nechtěl zabrousit?

Mantinely, abych se přiznal, nevyhledávám, ani si nejsem jistý, jestli přímo nějaké mám. Baví mne prostě hudba. Nevadí, když je to tvrdá muzika, popina, jazz nebo nějaký jiný hudební styl, hlavně když mě to inspiruje a baví. Důležité hlavně je, aby tam moje hraní bylo přínosem. V té chvíli se snažím odhadnout, jestli se na to hodím. Třeba vím, že v rámci folklorní muziky by mě to asi i bavilo, ale je to jiný druh hraní, kde bych si tak úplně nevěřil. Stejně tak bych si asi nevěřil v metalu. Ale když to šlape a jsou to dobré melodické nápady, tak mě to baví. Horší je, když člověk má hrát něco studenějšího, s nějakým automatickým bubeníkem, popřípadě na jeden akord, to tak pro mne příliš motivující není. Ale beru všechno jako výzvu a nebráním se ničemu, chci si hlavně ten hudební život užívat.

Michal Žáček a Vlastimil Šmída. (Foto: Vladislav Faigl)

Naposledy jsem tě živě slyšel loni na Templ Festu po boku Vlastíka Šmídy. Objevíš se někde na Ostravsku koncertně i letos?

Letos se chystám na několik vystoupení v Ostravě. Na konci února nás čeká vystoupení s Vojtěchem Dykem a Janáčkovou filharmonií v Ostravar Aréně. A další koncerty pravděpodobně budu občas hrát v Parníku se skupinou Boris Band Combination každý měsíc, pokud najdeme čas, tak se sejdeme. A kromě toho se objevím i na festivalu Štěrkovna Open Music v Hlučíně po boku Richarda Müllera. Určitě se někde potkáme (úsměv).

Máme za sebou druhou dekádu 21. století. Máš pocit, že byla v hudbě zajímavá a přínosná?

Abych se přiznal, mám z toho hudebního vývoje ve 21. století takové smíšené pocity. Občas slýchávám názory, že „to už není moderní“, to už „lidé neposlouchají“. Říkám si, co se stalo, kde se vytratily ty harmonické, melodické a emočně pravdivé songy, ať už si vzpomeneme na Queen, Phila Collinse, na kohokoliv, kdo se nás nějak dotknul. Ale zjišťuji, že to je jen taková bublina, ve skutečnosti stejně lidi baví skladby, které mají nějaký obsah, se kterým se mohou ztotožnit. Prožít si něco veselého nebo zase naopak neveselého, aby se tak nějak doladili do tohoto světa. Občas mě překvapí něco milého, že se na chvíli „refrešne“ ten zážitek z minulého století. Z toho mám vždy obrovskou radost, z populární hudby mě takto oslovil třeba Ed Sheeran. Když přišel, tak to bylo takové pěkné zjevení, protože skládá normální písničky a najednou to všem připadalo moderní (úsměv). Záleží asi na tom, jak se to podá. Myslím, že to je na dobré cestě a všechno dobře dopadne (úsměv).

Jsi extrémně vytížený hráč a trávíš mnoho času na cestách. Jako otec čtyř dětí musíš mít doma skvělé zázemí. Jak funguje takový tatínek-muzikant na dálku?

Tatínek na dálku, to je kapitola sama o sobě (smích). Já pokud mohu, tak se snažím vracet i v noci domů, abych se k těm svým ratolestem mohl přitulit. A když jedu třeba na jeden výjezd, beru si jedno z dětí, které si to musí zasloužit, protože nic v životě není zadarmo. A pak si to užíváme spolu. Když jedu někam na více dnů, týden, nebo čtrnáct dnů, to se mi pak stýská hodně. Většinou to řešíme Skypem nebo telefonem, ale děti už si zvyly, že tatínek má takovou práci, jakou má. Moje žena je nesmírně tolerantní, samostatná a kreativní. Zvládá spoustu věcí. Je to obrovská opora, když má člověk partnera, o kterého se může kdykoli opřít. Partnera, který se těší spolu s ním, že se máme rádi a máme čtyři zdravé děti.  A to je asi největší benefit, který jsem si od života mohl přát. Takže, dá se to zvládnout, je to někdy náročné, ale s láskou se to dá všechno zvládnout (úsměv).

Máš zkušenosti s hraním po celém světě. Existují místa a adresy, kam se rád vracíš?

Musím říct, že míst, kam se rád vracím, je více. I když častokrát při tom našem putování světem není moc času na nějaké procházky nebo poznávání. Když jedeme někam opravdu hodně daleko, tak se vždy nějaká ta chvilka najde. Pro mě je srdeční adresa New York, tam se moc těším kdykoliv. Párkrát jsme byli v Mexiku, tam bylo taky nádherně, tam to mám rád. No, ale hudebně nejvíc mě zasáhl ten New York, tam je koncentrace dobrých muzikantů, nových proudů a kreativních lidí opravdu velká. Ale v podstatě všude, kde přijdou lidé hladoví po hudbě, kde vám dají najevo, že se jim to líbí, a kde dají najevo, když se jim to nelíbí, tak je tam skvěle.

Improvizace je vlastně jakýsi dialog o svobodě a komunikaci. Být v hudbě svobodný znamená ovládnout dobře její jazyk. Platí to?

Co se týče hudebního jazyka, na sto procent platí, že čím má člověk větší „slovní zásobu“, tím lépe dokáže vyjádřit, popsat a vůbec zhmotnit svoji představu, svůj hudební potenciál. Takže určitě, čím více toho jako hudebníci nasákneme, tak tím můžeme uvařit více dobrot (úsměv). Samozřejmě nesmí se to splácat dohromady jako pejsek s kočičkou. To se potom totiž občas nedá poslouchat, ale to taky patří k životu. Takže nebránit se úspěchům a nenechat se odradit neúspěchem (úsměv).

Michal Žáček. (Foto: archiv umělce)

V jednom rozhovoru jsi zmínil, že jediné, co nás trápí, je morální a duchovní krize. To bylo před šesti lety. V současnosti se nezdá, že bychom na tom byli o moc lépe. Jak to vnímáš ty a v čem vidíš záblesky naděje?

Samozřejmě se mě dotýká jako všech citlivějších lidí, že není všechno úplně v pořádku. Nedávno jsem byl v Bruselu a viděl jsem tam podobné lidi. Taky takové podrážděné, sebestředné. Uvědomil jsem si, že to je asi na celém světě, není to jen doména České nebo Slovenské republiky. Na druhou stranu jsem tam potkal pár zajímavých lidí, kteří byli příjemní, a nevadilo jim, že musí čekat o třicet vteřin déle ve výtahu, protože zrovna jedou dolů a ne nahoru. Myslím, že je dobré začít u sebe. Baví mě návod, který jsem jednou slyšel od papeže Františka, který říká: Obklopujte se krásnými věcmi, odpočívejte, choďte do lesa, mějte se rádi a neberte se příliš vážně. To jsou jednoduché návody, i když jsou samozřejmě v praxi hrozně těžké. Člověk má problém se závistí nebo chce něco, na co nemá. Připadá mu to důležité a ve skutečnosti to důležité až tak není. On to však nevidí.

Žít skromně a přijímat věci takové jaké jsou?

Je to těžké, ale dá se s tím krásně vyjít. Když člověk očekává málo, může být velmi hezky překvapen. Zjistí, že si může život užít, aniž by musel trpět tím, že zrovna čeká ve frontě, nebo že mu právě ujel autobus. Ale je to opravdu na každém člověku, tam je ten začátek i konec. Kdybychom to všichni nějak podobně pojali, těšili se z toho, co máme, a netrápili se tím, co nemáme, byl by na zemi ráj. Já znám takový jeden vtip, který se mi hrozně líbí: Jdou dva kamarádi v dešti a ten jeden říká: Ty, to mě hrozně štve, prší, to je fakt hrůza. A ten druhý říká: Ty jo, já jsem rád, že prší. A první na to: Jak můžeš být rád, že prší? A on: Podívej se, když prší, tak prší bez ohledu na to, jestli jsem rád, nebo nejsem rád. A já jsem radši rád. (úsměv). To je takové moje motto, snažím se o to každý den, někdy to není lehký, ale za úsilí to stojí.

Jsi uznávaný jako jeden z nejlepších českých umělců a tvoje sóla a improvizace jsou přímo ikonické. Měl bys pro muzikanty nějaké rady či doporučení, jak se naučit improvizovat?

Radu pro muzikanty, kteří chtějí improvizovat nebo být v nahrávkách platní? Myslím si, že to je hodně o hudební empatii. Měl jsem velkou výhodu, že když jsem začínal, tady toho z hudby moc nebylo. Narodil jsem se v roce 1974 a zažil jsem období, kdy tady nebyly téměř žádné nahrávky, maximálně, když něco přivezli muzikanti z hraní ve východním Německu. Byli jsme velmi hladoví po hudbě a poslouchali jsme ji až do úplného zničení těch nahrávek. Mám trochu jiný background, vyrůstal jsem na muzice, o které dnes spousta lidí neví: Michael Brecker, Jan Garbarek, Charlie Parker… to všechno jsme hltali. A tím se formuje hodně vkus, to bych řekl, že je dobrá škola. Poslouchat různé nahrávky, učit se z nich, jak se v nich frázuje, jak se pracuje s intonací… Potom, když přijdu do studia, tak to tam samo naskakuje, co se třeba hodí a co už ne. Hlavně má člověk už vytrénované uši na to, kdy má hrát a kdy ne. V hudbě, kterou mám rád, hraje ticho obrovskou roli. A v té chvíli může dojít k něčemu kouzelnému. Takže bych doporučil hodně poslouchat, snažit se tu hudbu ozvláštnit, oživit nebo zpestřit, ale ne za každou cenu. Jenom tehdy, když se to hodí. V rámci té improvizace říkal kytarista Jim Hall: „Zkuste hrát improvizaci, jako byste si zpívali“. Vím, že to je těžké, ale dá se to naučit na jednoduchých modelech. Zpívejte si jednoduché melodie, hrajte si je třeba na piano a snažte se je transponovat v různých tóninách. Samozřejmě je dobré cvičit s metronomem, aby člověk nebyl vylekaný, když přijde nějaký složitější rytmus, nebo unisono, které vyžaduje precizní hraní. A hlavně si to užívat. Mít z toho radost a nebrat se moc vážně. (smích).

S Vojtěchem Dykem. (Foto: Tino Kratochvil)

Ví se o tobě, že nejsi právě „přítelem“ Facebooku a sociálních sítí a preferuješ osobní kontakty a vztahy. Mají virtuální přátelství nějaký smysl?

No já si myslím, že všechno virtuální, je prostě virtuální (smích). Taková absolutní věta. Nehledám v tom žádné, jak se vždy vznosně píše, přátelství. Pocit, když se někomu člověk podívá do očí, je úplně nenahraditelný. Já to beru podobně jako Dominic Miller jako komunikační prostředek za hranice všedních dnů. Občas mě trápí, kolik zachytím negativních komentářů a říkám si, proč to ti lidé dělají? Ale zjistil jsem, že to je úplně všude. Dneska jsem zaparkoval auto, a když jsem se vrátil, někdo mi ohnul zrcátko. Jenom aby mi něco ukázal? Nevím. Takže ono to asi chodí mezi lidmi a žije v některých lidech. Ten jejich vnitřní nepokoj se odráží ve všem, co dělají. Není třeba to dráždit ani šlechtit. Někdy si říkám, že by se mohl povinně internet třeba na půl dne vypnout, že by to bylo možná zajímavé. Každopádně, ať si každý dělá, co chce, pokud to neovlivňuje svobodu dalšího člověka, tak je to v pohodě. Když se potřebuje vypovídat, ať se vypovídá, ale označení „přítel“ na Facebooku, to je opravdu hodně nadnesené.

Spousta muzikantů se přes sítě snaží zaujmout a dává o sobě vědět. Někteří doslova masírují své fanoušky a přátele podrobnostmi z osobního života. Připadá ti to jako zbytečná věc?

V tomhle jsem asi opravdu trošku prehistorický tvor. Mně to připadá jako poutání pozornosti za každou cenu. Chápu, že když se o někom nepíše, tak má pocit, že už není. Když někdo někde nehraje, tak se na něj pozapomene. Lidé mají krátkou paměť. Ale zrovna můj cíl není prezentovat se tím, že mé dceři rostou zoubky, nebo tím, že jsem byl na výletě a měl jsem svíčkovou. Chápu, že pro někoho je to důležitá informace (smích), ale já bych si spíše chtěl uchovat ve svém velmi omezeném harddisku vzpomínky na to, jak mi vyrůstají děti, než se všem sdílet, co mi připadá úplně nepodstatné. Ale neodsuzuji to u ostatních. Samozřejmě vím i o Instagramu. Taky mi bylo vysvětleno, že když to chceš mít, tak se tomu musíš věnovat, posílat tam různé odkazy, fotky… Dokonce existují muzikanti, se kterými chodí kameramani a webmasteři, točí celé dny jejich různé výlety a koncerty, a pak to sestřihávají a dělají z toho příspěvky. Já si ale nemyslím, že na to, aby něco hezkého zaujalo, se mám vysvlíknout do půli pasu, nebo udělat nějakou kravinu. To patrně osloví nějaké cílové skupiny, které asi netoužím oslovit.

Co musíš činit pro to, aby ses udržel v hráčské kondici? Máš své hudební mantry a rituály?

Abych se udržel v hráčské kondici, tak v prvé řadě musím najít plátek, který hraje. To je myslím pro všechny saxofonisty, hobojisty a fagotisty kámen úrazu. Tam se to někdy hledá dlouho, někdy to jde hned. Když přijde dobrý plátek, to už je pro mě samo o sobě důležitá inspirace. Vzhledem k tomu, že koncertů mám hodně, tak si spíše už během hraní snažím uvědomovat některé věci: snažím se soustředit na rytmus, intonaci, na to, aby fráze nebyly příliš husté. Abych se za to nemusel stydět, kdyby to náhodou třeba někdo nahrál a někde sdílel. Hlavně aby mě to bavilo. Vždy si dávám takové různé challenge, vydržet nějakou frázi na jeden nádech, nasazovat to jinak, vytvořit si kus takového svého světa. To je druh mého aktivního cvičení, které se odehrává na pódiu.

Jinak když třeba učím, tak se snažím s žáky hodně hrát. Tam si zkouším, co se dá a nedá. Ale že bych cílevědomě každý den trávil tři čtyři hodiny cvičením, to už dávno ne. Je fakt, že si chci užít zvuk nástroje, chci se na to těšit. Já vím, že pro spoustu lidí je nevyhnutelné, aby denně cvičili. Mě to taky baví, ale když přijdu na to hraní, mám rád i ten pocit lehké nejistoty, jestli se to všechno ozve, jak má. Je to pro mne taková adrenalinová příprava, ale tak nějak jsem si na ni zvykl. Snad jenom bych dodal, že mám před hraním takový svůj rituál. Zašiju se do nějakého tichého koutku a pomodlím se. To mi dělá dobře a zjistil jsem, že to tak dělá i několik muzikantů, třeba i Richard Bona. Je to taková chvilka zklidnění se, koncentrace a těšení se na to, co přijde. To je můj rituál. Jo, a vždycky musím mít umyté ruce, to je další věc (smích).

Spousta vytížených muzikantů preferuje jako relaxaci od hraní a muziky hluboké ticho a klid. Patříš k nim také?

Ještě jsem nikdy nezkoušel v rámci relaxace hluboké ticho a klid. Ono se to ani v mém životě úplně nedá, protože mám své děti i ženu rád. V rámci odpočinku je pro mě dobré být se svými dětmi. Už jenom to, že po mě skáčou, chtějí se tulit a mazlit a chtějí mi hrát divadlo a předvádět, co se naučili, je pro mě takový druh psychické katarze, že prostě nemusím na chvíli řešit svět, který se má potřebu strašně řešit. A nechci být jeho součástí, protože toho mám dost. Ale je pravdou, že taková procházka lesem, eventuálně kdybychom měli ještě nějakého pejska, to si umím představit, že by mohlo zklidnit mysl, že by to mohlo být fajn. Teď jsem udělal takovou věc, že jsem si poprvé v životě koupil kolo (smích) a chci jezdit se svým synem a dcerou, protože oni mají někdy energetický přetlak. Takže, vyjet si třeba na hodinku na kolo, pokud budu doma, na to se těším a třeba to bude fungovat.

Jaké věci jsou pro tebe důležité a podstatné?

Bude to znít samozřejmě jako ohrané klišé, ale pro mě jsou nejdůležitější láska, pravda a upřímnost, ať už bolí, nebo nebolí. Vždycky se může člověk někam posunout a může si třeba nahlédnout do té vlastní studánky nebo kanálku, podle toho z jakého úhlu se na to člověk podívá. A tolerance, protože neustále vidím kolem sebe, že se lidé vymezují vůči jiným názorům, vůči něčemu, vůči rodině, přátelům, kolegům. A častokrát díky tomu, že spolu nekomunikují, dochází k různým klamným závěrům. Je to zbytečné, protože pak život strávíme tím, že místo toho, abychom se těšili z toho, že můžeme být se svými dětmi nebo poslouchali krásnou hudbu, zašli si na sklenku dobrého vína, tak se zavalíme kupou nepěkných a nevoňavých věcí jenom proto, že jsme si to nevyříkali nebo špatně pochopili nebo pochopili po svém. No a to je velký nešvar přístupu člověka k člověku. Takže mít se rádi, být vděční za to, co máme a děkovat bohu za to, že tady můžeme být každý den. Já to beru vlastně jako „dny navíc“. Než jsem získal svou rodinu, tak se mi tady na světě už dvakrát nelíbilo a díky nim dostal můj život smysl. Proto každý den s nimi beru jako „den navíc“. Takhle se snažím k životu přistupovat. Jediný můj úkol je, abych svou hudbou a tím, jak hraji a jak se chovám, nějak nepřekážel, abych rozdával pokud možno radost. A jsem ještě takový sobec, že si to chci mimoto i užít. (smích).