Dvorní šašci u Bezručů: Velmi potřebná inscenace se silnými okamžiky, ale i zdlouhavými monology

Hlavním problémem inscenace Dvorní šašci je však dramatizátorovo a režisérovo nevyrovnání se s nástrahami literárnosti předlohy. Není divu. Lze zmínit fakt, že filmový režisér Miloš Forman, který zakoupil práva ke zfilmování tohoto Fischlova díla, takový film nikdy nenatočil. S největší pravděpodobností zjistil, že se román vzpírá dramatizaci tím, že obsahuje dlouhé bloky vyprávění, přemýšlení a filosofování, které jsou ve formě četby doslova strhující, literárně velmi hodnotné, obsažné, a škrtat v nich vždy znamená jisté ochuzení. Jakub Nvota jako dramatizátor se zase vzpírá tomuto ochuzení. Výsledkem je jevištní tvar poněkud zdlouhavý a s retardujícími momenty.

Režisér Nvota je si tohoto faktu s největší pravděpodobností vědom. Proto výrazně pracuje s hudební složkou, která je velmi důležitou stránkou inscenace. Klezmer music tu zabírá velkou plochu. Částečně v živém provedení v podání Norberta Lichého u klavíru a Michala Sedláčka u kontrabasu (oba herci přitom vystupují ze svých postav), částečně v reprodukované formě a velmi často se skvělým zpěvem Pavly Gajdošíkové, Magdaleny Tkačíkové a Michala Sedláčka. Tyto okamžiky patří k nejpůsobivějším momentům představení.

Z inscenace Dvorní šašci. (Foto: Lukáš Horký)

Další silnou stránkou režie je Nvotova schopnost vystavět nesmírně silné dramatické situace. Jejich naprostá většina vychází přímo z Fischlova textu a režisér pro ně našel díky své režijní invenci velmi působivé jevištní ztvárnění. Bohužel je jich ale málo.

Přední slovenský scénograf Tom Ciller zvolil jako stěžejní objekt na jevišti řez kupolí chrámu připomínající Chrám Božího hrobu či věže svatyně na Chrámové hoře v Jeruzalémě. Tato scénografická metafora dějin nejen židovského národa, ale i lidstva patřícího ke starozákonní i novozákonní věrouce, je velmi výstižná a silně souzní s tématem Fischlovy předlohy i samotné inscenace.

Největší devizou představení je herecké umění všech účinkujících. Michal Sedláček sice bojuje s nesmírně těžkým úkolem ztvárnit hlavní postavu v románu pojmenovanou jako Kahana, v inscenaci Hrbáče-soudce, docela úspěšně, přesto jsou v jeho projevu místa, kdy udržet dramatické napětí prostě není možné, pokud chce říci všechno, co má předepsáno v textu.

Michal Sedláček a Dušan Urban. (Foto: Lukáš Horký)

V první části, kdy je děj situován do koncentračního tábora, Hrbáč prožívá útrapy věznění spolu se svými třemi přáteli v jediné snaze: přežít. Sedláček tu ukazuje své nevšední herecké, ale i hudební a pěvecké nadání. Po přestávce je těžiště Sedláčkovy úlohy v prezentaci židovského nadhledu, ale také v dokreslení tisíciletého osudu tohoto národa. Větší divácké záživnosti by prospělo přidání na znělosti hlasu i ve ztišených pasážích a vůbec větší energetické nasazení i v momentech, kdy postava jen filosofuje. Role Hrbáče-soudce přes všechny výtky zůstane navždy důležitým milníkem v Sedláčkově herecké kariéře.

Zbývající trojici vězňů koncentračního tábora tvoří hvězdář Max, žonglér Wahn a lilipután Leo. Max v podání Ondřeje Bretta je velmi dojemnou postavou. Brett hraje muže zbaveného zdravého rozumu v důsledku úrazu hlavy způsobeného nacisty při výslechu. Právě jeho postava je nositelem tisíciletého utrpení židovského národa a vyjádřením pověstného rčení: tohle nelze přežít a zachovat si přitom zdravou mysl. Brett opět ukazuje velké pohybové nadání i schopnost vytvořit věrohodnou postavu. Jeho dialog s Hrbáčem-soudcem v samotném závěru je pak ukázkou způsobu, jakým lze bez jediného pohybu upoutat divákovu pozornost i mysl. Ve chvílích, kdy Max obžalovává Boha, že si s lidmi žongluje jako žonglér s míčky a je mu úplně jedno, kam a jak dopadne člověk, který věří v boží prozřetelnost a milosrdenství, je samo těžiště celého představení.

Z inscenace Dvorní šašci. (Foto: Lukáš Horký)

Žonglér Wahn, kterého hraje Jakub Burýšek, reprezentuje touhu po přežití i schopnost přežít téměř za jakékoliv situace. Burýšek velmi umně dokresluje další dějinný paradox: člověk sice překoná tragické historické milníky lidstva, ale jeho život pak ukončí pouhá náhoda.

Pro roli liliputána Lea přivezl Jakub Nvota slovenského herce Michala Nogu, člověka skutečně postiženého nanismem – poruchou růstu způsobující malý vzrůst organismu. Michal Noga je navzdory svému handicapu výborný herec a těžko si lze představit vhodnějšího představitele této Fischlovy literární postavy.

Vrcholnou hereckou kreaci předvádí Norbert Lichý v roli velitele koncentračního tábora hejtmana Kohla. Lichý hraje tohoto důstojníka wehrmachtu jako člověka neschopného se vzepřít zvěrstvům, ke kterým jej dovedl fašistický a rasistický hitlerovský režim a zrůdná ideologie jedinečnosti germánské rasy. Nechybí ani projevy alibismu známé z let těsně po druhé světové válce a výmluvy o tom, že jako důstojník Kohl vždy jen plnil rozkazy.

Norbert Lichý a Ondřej Brett. (Foto: Lukáš Horký)

K nejsilnějším okamžikům představení patří momenty z druhé části po přestávce, kdy se v postavě turisty v Jeruzalémě při setkání s Maxem v Lichého dikci (Lichý turistu hraje) objeví intonace známá z projevu hejtmana Kohla. Lichého výjimečná schopnost jednání slovem spojená s působností jeho zjevu opět dělá z tohoto výkonu jeden z nejlepších, které kdy herec předvedl.

Lukáš Melník dostal úkol vytvořit esesáka Walze, válečného zločince ukrývajícího se po válce před zaslouženým trestem. Melník zdárně vystihuje zrůdnost esesáckého fašistického a rasistického myšlení a jednání i snahu utéct před zodpovědností a také skutečnost, ve které člověka dostihne jeho vlastní svědomí.

Menší, ale důležitou roli číšníka Menachema hraje Dušan Urban, který přesvědčivě nese znaky dějinného osudu židů i jejich moudrosti. V epizodních mužských rolích vystupují Vojtěch Johaník a Jáchym Kučera.

Z inscenace Dvorní šašci. (Foto: Lukáš Horký)

V inscenaci účinkují také tři herečky: Pavla Gajdošíková, Magdaléna Tkačíková a Markéta Haroková. Pavla Gajdošíková hraje postavu Hilde, Maxovy přítelkyně.  Gajdošíková sice dnes už nikoho nepřekvapí svým mistrným herectvím, které opět předvádí ve vrcholné formě, ale v této inscenaci překvapuje akrobacií na hrazdě a k tomu opět výborně zpívá. Magdaléna Tkačíková v postavě Ester, Wahnovy ženy, také skvěle zpívá a navíc velmi věrohodně hraje utrpení židovských žen.  Markéta Haroková tentokrát nemá mnoho hereckého prostoru, i když hraje několik postav. V postavě manželky nacistického pohlavára věrohodně hraje bezcitnou rasistickou Němku, v epizodní figuře poválečné vdovy pak její pojetí zasluhuje mírné zcivilnění a mírný odstup od přehrávání.

I když představení není z těch, kdy je divák v hledišti počínaje prvním okamžikem po otevření opony zcela vtažen do děje a až do samého konce zapomene na všechno, co čeká venku za zdmi divadla, navzdory všem výtkám poskytuje silný zážitek. Je to způsobeno hlavně zvoleným tématem a sílou Fischlovy předlohy.

Inscenace Dvorních šašků patří k dramaturgické linii uvádění významných titulů dotýkajících se historie lidstva jevištně zpracovaných skrze pohled na životní osudy konkrétních lidí. Tuto dramaturgii ve svém repertoáru Divadlo Petra Bezruče zejména v posledních letech důsledně realizuje.  Je to práce nesmírně aktuální a velmi potřebná. Je součástí budování a udržování historické paměti, bez které hrozí nebezpečí, že se dějiny budou opakovat.