Michal Sedláček před premiérou Dvorních šašků: Nebezpečí je pořád všude kolem nás

Hrajete postavu soudce-hrbáče. To je v románové předloze Viktora Fischla vlastně hlavní postava celého příběhu…

Ano. V podstatě je to vypravěč. Jeho úloha je dodržena i v inscenaci.

Co jste si pomyslel, když vám řekli, že budete hrát tuto postavu?

Já jsem ten román neznal. Ale když jsem to řekl doma před mojí maminkou, tak ta se úplně rozzářila: Ty jsi soudce, hrbáč, to je u Fischla hlavní postava, to si určitě přečti, a běžela do knihovny. Druhý den jsem měl knížku na stole, přečetl jsem ji a byl jsem naprosto fascinovaný tou látkou a celou tou knihou, která se čte doslova sama.

Když jste knihu dočetl, a přitom jste věděl, koho budete hrát, co bylo v té chvíli pro vás nejdůležitější?

Otázka, jak to pan režisér Jakub Nvota zpracuje. Postava soudce v knize nemá příliš velký prostor na nic jiného než na to, že prostě komentuje, vzpomíná, filozofuje. Ostatní mají docela velký herecký prostor, ale hrbáč vypráví a filozofuje. V tom je obtížnost té role. A dále, v obsahu se neustále připomíná židovská moudrost. Dostat se k ní ale není vůbec snadné a pracovat s ní už vůbec ne. Je to neskutečně křehké téma a každá faleš to může položit a všechno se zhroutí.

Prozradím vám svůj první dojem, když jsem si přečetl, že budete hrát soudce-hrbáče: Ten Míša je na tuhle postavu moc mladý. Tedy abyste mi dobře rozuměl, tím vůbec nezpochybňuji vaše herecké a muzikantské umění.

To máte určitě pravdu. Po přečtení té knížky a ohlášení obsazení jsem měl stejný pocit. Když si představím i ty další postavy, které hrají mí kolegové přibližně stejného věku, také jsem si je představoval mnohem starší. Všechny ty dvorní šašky jsem si představoval starší. U toho soudce je to navíc spojeno s tím, jak velkou moudrost v sobě nese. Říkal jsem si: Copak já tam mohu kolem sebe sypat moudra a nejrůznější židovská přísloví? Uvěří mi to? Ale Kuba (režisér Jakub Nvota, pozn. red.) to udělal tak, že já se neustále odkazuji na svého moudrého otce, který byl soudcem jako já a který si uměl poradit se všemi situacemi.

Nabízíte mi intimní otázku na vztah mezi vámi a vaším otcem …

Rád vám na ni odpovím. Táta je pro mě velkým vzorem.  A dárce toho daru, který v sobě nosím. A zároveň táta je nositelem té mužské stránky toho daru a moje máma je spojena s ženskou stránkou toho daru, oba jsou to herci a od obou jsem si mnoho vzal.

Každý člověk v sobě nese geny svých předků, svého původu a historii svého národa.

O tom jsem naprosto přesvědčen. Nepochybuju o tom. Já třeba při pohledu na fotografie předků, těch nejbližších i těch vzdálených, cítím, jak se mi zrychluje srdeční tep. A uvědomuju si, čím jsem dlužen v tom pozitivním slova smyslu. Možná i v negativním, protože člověk opravdu je zatížen nějakou historií své rodiny. A musí se neustále potýkat se situacemi, které nenáleží jemu a jeho době, ale musí to řešit.

Vzhledem k tématu Fischlových Dvorních šašků, vzhledem k tomu, že před několika dny bylo kulaté výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi, a vzhledem k postavě, kterou hrajete, se musím zeptat, čím se pro vás židé vepsali do historie?

Začíná to Biblí.

Myslíte Starým zákonem.

Ano. To je pro mě první odkaz. Všechno, co se stalo dál, je spojeno s jedním slovem: bohužel. Ano, bohužel.

Vedete mě k otázce spojené s tím vaším bohužel. Jak je možné, že došlo k holokaustu? Co se to vlastně stalo? Mnozí židé v Terezíně říkali svým dětem, že Bůh je příliš daleko, že je nevidí, mnozí dokonce zanevřeli na víru svých předků s otázkou na rtech, jak je možné, že tohle jejich Bůh dopustil.

O tom jsme zrovna včera na zkoušce mluvili. Všechno se to událo strašně rychle. Pár křiklounů vyřvávalo na ulicích nějaká hesla a najednou tady byly miliony mrtvých. A nikdo nečekal, že se všechno zvrhne do takové podoby. A stalo se to opravdu neskutečně rychle. Vůz se rozjel z kopce a mnozí, kteří v něm seděli, už nestačili ani vystoupit a vycouvat. V tom okamžiku už nejde diskutovat o tom, zdali Bůh je, nebo není. Ano, mohou začít fungovat zvířecí pudy a snaha hlavně přežít. I o tom bude naše inscenace.

O odpovědnosti za své činy?

Ano.

Jak vy hodnotíte slova a činy všech, kteří se podepsali na tom, že došlo k holokaustu?

Je to zvěrstvo, jaké nemá obdoby. A všemi silami bychom měli bránit, aby se něco takého někdy v budoucnosti opakovalo. To nebezpečí číhá pořád všude kolem nás. A nemusí to být zrovna holokaust v té podobě, v jaké se odehrál. Že bych viděl projevy takového nebezpečí kolem sebe, ve své blízkosti, mezi svými kamarády, tak to necítím. Ale veškeré zmínky v České republice, které zpochybňují to, co se stalo, v tom je to nebezpečí. Přichází nová generace našich dětí, které o tom nevědí vůbec nic. Je to už dost vzdálená historie. A my jsme zodpovědní za to, aby se lidé všechno dozvěděli. Vždyť mnozí pořád věří, že koncentrák v Osvětimi a všechny ty opuštěné koncentrační tábory jsou jenom kulisy pro něčí propagandu. V tom je to největší nebezpečí.

Vraťme se ještě k inscenaci. Jste nejen herec, ale také výborný muzikant. Máte ve své roli možnost projevit své hudební nadání?

Mám! Hraju tam na kontrabas, a skvěle se při tom bavím. V inscenaci je klezmer music, prostě ano, zahraju si tam.

A vy sám, neuvažoval jste někdy o vlastní hudební kariéře?

Uvažuju o tom každodenně. Akorát to dnes není na pořadu dne.

Co vás čeká ve zbývajících měsících sezóny?

S tátou si jako host zahraju v Revizorovi v Národním divadle moravskoslezském, kde spolu budeme hrát dvojici Dobšinského a Bobčinského, a u nás u Bezručů budu hrát v inscenaci Mechanického pomeranče.