Zpívat jsem se doopravdy naučila až po té soutěži, říká Lenka Szabó Hrůzová, vítězka Hlasu ČeskoSlovenska

Jedna zdvořilostní otázka na úvod. Jak aktuálně funguje vaše Cilka?

Nejen že jsem z nejhoršího venku, ale hlasivky fungují skvěle. Tahle metoda, kdy jsem jim dala jméno, skvěle zafungovala, a to v době, kdy byly nejohroženější. V současnosti ji však už nepoužívám. Pravda však je, že jsem zvládla překonat veškeré problémy sama, bez doktorů. Ti mi hrozili, že ani oni mi nedokážou hlasivky zachránit a hrozilo, že dostanu do krku takzvaného slavíka, abych aspoň mohla mluvit. Já si však řekla, že se to nestane. Za doktory jsem pak už nešla, nicméně jenom tohle rozhodnutí nestačilo, bylo potřeba něco dělat.

Co tím myslíte něco dělat a proč jste vlastně dala vašim hlasivkám jméno, tedy Cilka?

Snažila jsem se najít k tomu orgánu takový vztah jako k příteli, protože přátele máme rádi a chováme se k nim hezky, což jsem ve vztahu k mým hlasivkám nedělala. Nechcete přece ubližovat příteli. Takže dostaly jméno Cilka, teď už ani sama nevím proč. No a ve chvíli, když jsem si chtěla třeba zakouřit, tak jsem si to spojila s tím, že jí dám ránu. To přece kamarádovi nechcete udělat! Také mi pomohla ředitelka Lidové konzervatoře a Múzické školy v Ostravě Miluška Soukupová, která už zachránila nespočet hlasivek. A ještě jsem jezdila na Slovensko za mým „šamanem“, který mi ukázal cestu k tomu, jak si pomoci sama. Tohle byly tři složky, přičemž jedna bez druhé by nefungovaly.

Pojďme tedy do muzikantského světa. Jaké novinky můžete prozradit v souvislosti s vašimi kapelami LoGarytmy a The Calling Heart? Co nového chystáte?

Kapela Calling Heart už neexistuje. Byl to takový přidružený projekt k LoGarytmům zaměřený na bluesrockovou scénu. Bylo to krásné, poučné, ale cítila jsem, že mě to žánrově táhne trošku jinam.

Co tedy připravují LoGarytmy?

S LoGarytmy bychom rádi letos vydali desku. Trvalo to sice pět let, ale jsem si jistá, že stálo za to nespěchat. Jde mi především o kvalitu, takže si dáváme záležet. Hudební vaty je kolem ažaž. Teď se chystáme do studia točit dvě nové věci, se kterými nám aktuálně pomáhá hudební skladatel ze slavného muzikantského rodu Vladimír Figar, jehož otec skládal písně pro Marii Rottrovou. Krásné texty napsal mistr slova Jan Matěj Krnínský. Takže tímto zahájíme první část z natáčecího maratonu. Už se na to moc těším.

Jednou z písní, jež jste se skupinou LoGarytmy nahrála, je i singl Rouhání, ke kterému loni vznikl také videoklip. Splnily reakce na tuto píseň vaše očekávání, takže jste se utvrdila, že tato vaše hudební cesta je správná, anebo jste čekali jiné ohlasy a na základě nich nyní tvoříte skladby v jiném duchu?  

Já si fakt nedělám žádné představy, kdy budu spokojená a kdy zklamaná, takže na to nemám odpověď, jestli to splnilo nějaké představy. Pokud víte, že to, co děláte, vám dává radost a smysl, neřešíte, co na to ostatní. Samozřejmě to musíte dělat tak, abyste nikomu neublížili, což se, doufám, v tomto případě nestalo. Já bych neudělala nic jinak. Nic bych nevzala zpátky. Nelituji ani toho, že jsem odmítla všechny společnosti. Moc dobře vím, proč jsem to udělala. Pro mě je nejdůležitější svoboda. Ta současná cesta je sice těžší a jde to ztuha, byla jsem ale vnitřně připravená, že si jí prošlapu, aniž bych použila nějaké zkratky. Je to sice klišé, ale tady to nejde říci jinak než, že cesta je cíl. Není důležité co, ale jakým způsobem. A to je pro mě svatá věta.

Proč jste do klipu k této písni zakomponovali také obrazy Hieronyma Bosche?   

K malířskému umění mám velmi blízko. Kdysi mi někdo, komu jsem bezmezně věřila, sdělil,  že se nelze věnovat zpívání a  zároveň být i malířka. To mě sice rozčilovalo, ale asi fakt nejde obě činnosti dělat pořádně na sto procent. Vybrala jsem si tedy zpěv, ale pořád mám v duši i ty obrazy, ač nemaluji. Takže je aspoň dávám do hudby, do písní, do textů nebo do klipů.

Kdy se rouhá Lenka Szabó Hrůzová a jak se to projevuje? Respektive kdy máte pocit, že se podle vašeho názoru rouhají druzí, případně společnost? 

Já jsem úplně vzorná, takže se nerouhám… (smích) O celé společnosti je strašně těžké hovořit, na to já nejsem dost dobrý řečník. A ani kazatel. Ale kdy se rouhám já? To je dobrá otázka, zaujala mě a došla jsem k tomu, že o rouhání můžu mluvit, když zkrátka na chvilku zapomenu být vděčná za to, co kolem mě je. Tak, jak to je teď, je to skvělé. Když si vezmu, jak jsem žila kdysi, jaké jsem měla žalostné vyhlídky… A když na to někdy zapomenu a začnu být skeptická k tomu, co se děje, tak v tu chvíli se rouhám. Velmi. Ale naštěstí si na to dávám hodně pozor. Prostě si řeknu: Ne, ne, je to tak, jak to má být.

Lenka Szabó Hrůzová. (Foto: archiv)

Už jste řekla, že vy jste si vybrala tu složitější cestu, což by asi neudělal každý… 

Není nic špatného na tom, jak se rozhodují ostatní. Každý má vlastní cestu. Mně hlavně nejde o to se někam dostat za každou cenu. Nepotřebuji být slavná a bohatá superhvězda. Chci jenom poctivě a hlavně svobodně dělat to, co mě baví a dělá šťastnou. Jenom tak lze potom štěstí dále rozdávat. Já žiju muzikou, takže hudba je takovým mý prostředkem k rozdávání.

Samozřejmě že to není nic špatného, ale z pohledu těch druhých se můžete rouhat…

Máte pravdu, i když já jsem nad tou otázkou z tohohle úhlu pohledu nepřemýšlela. Ale zase často se setkávám s rádoby chytrými, kteří to se mnou myslí strašně dobře a mají potřebu mi pomáhat až zachraňovat. To nesnáším! Často přemýšlím nad tím, co mi tím chce život říci, když mi hází do cesty člověka, který mě chce zachránit a začne mi říkat, jak dělám všechno blbě, co jsem měla udělat jinak a kde už jsem mohla být. A když ho budu poslouchat, tak vše zkusí napravit. To jsou lidi, kteří nevidí, neslyší a mají jen nějakou svou vlastní představu, kterou já nesplňuji, a chtějí mě zachránit… Tak pro ty se musím hodně rouhat, když odmítám jejich nabídky k záchraně. (smích)

Nesmíme opomenout ani fakt, že jste nazpívala duet s Jožo Rážem Neodchádzaj… V čem tato spolupráce měla pro vás největší přínos, ať už po stránce umělecké či lidské?  

Mně se svět showbyznysu nikdy moc nelíbil. I proto jsem se stáhla. Moc jsem netoužila v tom světě žít. Jožo Ráž se objevil a z té letargie mě vytáhl. On je slavný a přitom úplně normální, opravdový. Já jsem měla pocit, že v showbyznysu všichni chtějí být hlavně rádoby pozitivní, protože lidi chtějí pozitiva, aby je všichni měli rádi. Ale to je něco tak nehezkého a neupřímného! Já potřebuji mít k lidem důvěru. A Jožo Ráž byl někdy přisprostlý, někdy depresivní, prostě normální člověk s emocemi, které se nebál dát najevo, a to mi udělalo strašně dobře. To asi byl ten největší přínos po lidské stránce. Mám ho hodně ráda. Občas za ním zajedu.

Hudební publicista Ladislav Oliva napsal o vašem vítězství v soutěži Hlas ČeskoSlovenska následující: „Skutečnost, že zpěvačka skupiny Kauflant se stala vítězem Hlasu ČeskoSlovenska, je přibližně podobný paradox, jako když blackmetaloví Master’s Hammer nahráli vánoční lidovou koledu v úpravě pro vojenský promenádní orchestr.“ Znáte tuto citaci? Co říkáte i s odstupem času na toto hodnocení?  

Tohle hodnocení jsem neznala. To je vtipná věta, pobavilo mě to. Až když tu větu říkáte podruhé, dochází mi, že mi to celkem lichotí. (smích) Ale asi má pravdu. Vím přesně, proč mu to takhle přišlo. Já jsem to vnímala obdobně. Sama jsem někdy měla pochybnosti o regulérnosti těchto soutěží, ale za tento výsledek jsem samozřejmě ráda. (smích) Láďa to trefil.

Lenka Szabó Hrůzová. (Foto: archiv)

Už jsme zmínili, že jste po vítězství nevyužila nabídky mnoha hudebních společností. Co vám však tato soutěž a následné období ukázalo o vás samotné, případně o české povaze? 

Co mi to ukázalo o mně? To by bylo na knížku. Když vezmete film Tarzan, tak tam to je. To je člověk, který žije v džungli, spíše napůl zvíře, protože ho vychovávala zvířata. Žil mezi zvířaty a pak ho najde nějaký člověk, pozná v něm člověka a zavede ho do civilizace. Takže bych sebe v této soutěži přirovnala k tomu Tarzanovi… To by se mnozí divili, v jakých světech se v této republice žije. Myslím si, že kdybyste dali vedle sebe všechny výherce hudebních či talentových soutěží v České republice, tak já budu ten největší vítěz! Já jsem totiž opravdu získala nejvíc ve srovnání s tím, co jsem měla předtím a jak jsem předtím žila. Ale bylo to strašně bolestivé. Fakt těžké. Nevzpomínám na to ráda.

A co jste obecně zjistila o české povaze?

V tomto případě bych mluvila pozitivně. Měla jsem velký strach, že mě všichni odsoudí, v podstatě jsem se za sebe styděla. To pramenilo z toho, jaký pocit jsem ze sebe měla, hodnotila jsem se strašně. A ono ne. Lidi za mnou stáli. A tohohle jsem si všímala. Vnímala jsem tedy to, že lidi, se kterými jsem se setkávala, na mě byli hodní. A to mě velmi moc potěšilo, protože jsem si myslela, že mě zavrhnou. Takže super! Ale zase tomu pomohly okolnosti… Tehdy jsem totiž neměla žádný chytrý telefon, abych si četla komentáře, které o mně někteří psali na internetu. Mně nakonec všechno vychází. (smích)

Momentálně působíte také v roli učitelky zpěvu. V čem je tato práce pro vás nejvíce obohacující?   

Učím na Lidové konzervatoři a Múzické škole v Ostravě a musím přiznat, že z osobního hlediska mě to po hlasové stránce posunulo zase o level nahoru. Já sice učím zpěv, ale musím říci, že tím učením druhých jsem nejvíce naučila sebe. (smích). Já jsem se totiž doopravdy naučila zpívat až po té soutěži. (smích) Pro mě je dosud neuvěřitelné, že to dopadlo, jak to dopadlo. Měla jsem jen nějaké předpoklady a ty vystačily k tomu, abych vyhrála. Po té soutěži, když jsem vyhrála, jsem se trochu cítila provinile, protože jsem tam jako jediná byla úplný amatér. A když už to tak dopadlo, tak jsem si řekla, že bych se měla naučit aspoň zpívat. (smích) A za to, co už umím, jsem nesmírně vděčná Milušce Soukupové, která mě s neuvěřitelnou láskou a trpělivostí stále posouvá dál. Miluško, děkuji.

Vypadá to, že jste mi trochu utekla od původní otázky…

Ono to spolu souvisí. Jde o to, že jsem po soutěži přišla za Miluškou Soukupovou, ředitelkou zmíněné školy, která ve mně viděla potenciál, a začala mě učit od nuly. Předtím mě nikdo zpívat neučil. Ona mě přitom naučila jednak její metodu, ale také se snažím předávat její odkaz dále. Díky ní jsem musela o zpěvu uvažovat trochu jinak a to mě posunulo ještě výše. Vidím to tak, že my jsme se prostě potkat musely. (smích)

Lenka Szabó Hrůzová (Foto: archiv)

Jaká je aktuální situace v souvislosti s natáčením televizního seriálu, kde byste se měla objevit? Co můžete o tomto seriálu a vaší roli prozradit?

Jedná se o seriál o Jakubu Krčínovi z Jelčan, který patří mezi nejvýznamnější rybníkáře v Čechách. Seriál pojednává o jeho profesním i soukromém životě. Jakub Krčín z Jelčan byl ve své době vnímán jako génius, ale také byl hodně zvláštní, mnohdy jeho aktivity už byly přes čáru, také byl hodně na ženské. Já budu hrát Markétu, což je taky historická osoba a je to jedna ze dvou dohledatelných žen, které přežily zazdění zaživa.

Máte už za sebou nějaké natáčecí dny?

Svou postavu jsem ještě nehrála. Moje scény přijdou na řadu v průběhu jara a léta. Zatím jsme natáčeli jen záběry pro klip k ústřední písni, kterou napsal a otextoval již zmiňovaný Jan Matěj Krnínský, který je zároveň i autorem scénáře k seriálu. Píseň jsme zaranžovali a natočili s LoGarytmy. Na nahrávce se jako hosté objeví Lenka Ambrožová alias Houslenka na housle a část chrámového sboru Velešín. Jinak pro mě bude hraní úplně nová zkušenost. Jako zpěvačka bývám nervózní, ale jako herečka nemám žádné zkušenosti, takže nevím, do čeho jdu, a snažím se být v klidu.

Co vás naučila práce s autistickými dětmi? 

Asi bych úplně neřekla, že s nimi pracuji. Já se s nimi často stýkám. Jsem patronkou Purpury, což je příspěvková organizace, která pomáhá především autistickým dětem a jejich rodinám. Vždycky jsem měla pocit, že ti lidé vědí něco, co my „zdraví“ ne. A vždycky, když se s nimi setkám, tak se v tom utvrzuji. Pro mě je ohromně zajímavý kontakt s těmito lidmi, poslouchat jejich rodiče a příbuzné. Vůbec celá ta problematika je velmi široká a zajímavá. Pořád hledáme a debatujeme o tom, jak co zlepšit. Je to náročné. Došlo mi, že chceme-li těmto lidem pomáhat s jejich fungováním ve společnosti, tak to není o tom dát někomu prachy, ani to není o zákonech nebo přídavcích. Takže pozoruji, zkoumám a hlavně se snažím pochopit, co nám mohou ukázat a čím nás obohacují. Jsem velmi ráda, že se s nimi můžu setkávat. Skvěle to nabíjí.

Je možné, že se ještě někdy objevíte na pódiu s kapelou Kauflant? Třeba při nějaké vzpomínkové či výroční akci? 

S kapelou Kauflant asi ne, protože jsme fungování již před pár lety ukončili. Nějaké vzpomínkové koncerty kapel se občas dějí, ale nemyslím si, že by to v tomto případě hrozilo. Možné je sice všechno, ale myslím si, že jsme v takové fázi, že to nehrozí. Byla to dlouhá a intenzivní etapa mého života. Byli jsme jako rodina. Byli to mí nejbližší. Já jsem vždycky bez nadsázky říkala, že mě vlastně nikdy nikdo nevychovával, ale byli to právě kluci z Kauflantu, kteří se na mé výchově podepsali asi nejvýrazněji. Nevyrůstala jsem v klasické rodině. Vždycky jsem mohla dělat, co jsem chtěla. A pokud někdo měl na mou výchovu nějaký vliv, tak to právě byli kluci z Kauflantu. Říkala jsem jim strejdové pupkáči. Ale to už je pryč. Každý už jsme někde jinde. Ale stále se máme rádi.

Pořád se však nabízí vaše hostování v kapele Drutty, ať už při nějaké koncertní či studiové příležitosti…

Já jako host kapely Drutty? Nevím, jestli bych tam mohla být přínosem… Kapela Drutty je neskutečný projekt! Je to extrémní a těžko zařaditelná hudba, ale to nevadí. To nejsou kluci, kteří by dělali hudbu účelově. To prostě jde z nich, tomu se dá věřit, je to krásné. Já jim hodně fandím, velmi se mi jejich tvorba líbí, ale fakt nevím, jestli by moje účinkování u nich bylo ku prospěchu.