Malířka ostravské duše Marta Kolářová vystavuje téměř stovku děl v Domě umění 

Vím, jsou to silná slova. Ale věřím, že je tomu tak. Učitel Marty Kolářové z Akademie výtvarných umění v Praze Michal Rittstein ve výstavním katalogu zvolil neméně silné výrazy: „Exteriérové scenérie jí slouží jako kostra obrazu, jehož tématem je duševní hnutí, životní pocit. (…) Je to hluboký ponor do krajiny Ostravy.“ Dodávám, že ten ponor je tak hluboký, až se „černá země rozechvívá“.

Černá země, tak se kdysi říkalo ostravskému uhelnému revíru. Poslední ostravské uhlí se sice vytěžilo už v roce 1994, tohle město ale zůstalo černé i bez té nerostné suroviny. Tak jako havíři nemohli po šichtě žádným způsobem smýt uhelný prach z černých obočí, nemůže se Ostrava zbavit své potemnělé duše. Toho bolestného příkoří spojeného s těžbou.

Marta Kolářová, která je dcerou fotografa Viktora Koláře, přitom nemaluje žádné industriální trosky či pozůstatky šachet. Dobře totiž ví, že současná temnota města je v něčem jiném, že je vtělena ve všední život. Třeba v sídliště Zábřeh, kde umělkyně tvoří. U obrazu Tramvaj se mi z té sídlištní bezvýchodnosti až zastavuje srdce, a to i díky „pozitivnímu vyvážení“ obrazu jakousi vnitřní energií města v podobě nočního osvětlení. V tomto případě však nejde o světlo dodávané z rozvodné sítě, nýbrž o záblesky inferna.

Marta Kolářová: Ze souboru Tramvaj.

Mám podivnou úchylku, z níž moje žena Elli trochu šílí. Občas se potřebuji toulat po ostravských sídlištích a dalších perifériích. Po těch nejdepresivnějších oblastech Ostravy. Po Dubině, na Pískových dolech, kolem hotelového Dolu Hlubina, v porubském osmém obvodě, v Kunčicích a Kunčičkách, kolem dálnice D1 či třebovické elektrárny. Nevím, co je to za abnormalitu, ale nejlépe v neděli odpoledne si takto potvrzuji marnost Ostravy. Je to jedno z nejošklivějších evropských měst, které ovšem miluji nenávistnou láskou. A proto teď velmi rád vkročím i do ostravských obrazů Marty Kolářové, třeba právě na její dálniční přivaděč či „kaj to“ vlastně…

Marta Kolářová: Bez názvu.

A nenávistnou láskou zcela jistě miluje Ostravu i Marta Kolářová. Neptal jsem se jí na to, i když jsem chtěl. Ale na pondělní novinářské zahájení nepřišla. Svým způsobem je to dobře. K těm obrazům není co dodávat. Všechna slova jsou obsažena v malbě. A co malba, to báseň. Přímo „starozákonním čtením“ je pak osmnáct metrů dlouhý svitek položený na podlahu výstavní síně.

Svitek na podlaze výstavní síně. (Foto: Ivan Mottýl)

Jen výjimečně se na výstavě cítím, jako kdybych se ponořil do čtení poezie. Stává se to, ale nikoli s takovou naléhavostí jako na výstavě Marty Kolářové. V pondělí jsem navíc dostal možnost být s těmi obrazy v celém horním patře Domu umění úplně sám. Tedy alespoň do chvíle, než se kdesi zjevil kurátor téhle skvostné výstavy Milan Weber. No tak mu „včil“ dávám slovo:

Kurátor výstavy Milan Weber. (Foto: Ivan Mottýl)

„Kolářová vytrvale maluje nevábné a většinou bezútěšné ostravské motivy a nehostinná městská zákoutí. Vychází vždy z autentických prožitků, z toho, co ji obklopuje a oslovuje. Používá přitom velmi střídmou barevnost, šedou a černou, což jsou však barvy s nepřeberným množstvím nuancí. Zobrazované motivy tak korespondují s melancholickými pocity prázdna a bezvýchodnosti.“

Prázdno a bezvýchodnost. Někdo musí malovat i tenhle chmurný vnitřní rozměr moravskoslezské metropole, jinak bychom si lhali do kapsy a „uklízeli realitu Ostravy“.

Úklid před vernisáží. (Foto: Ivan Mottýl)

*

Marta Kolářová. Dům umění v Ostravě. Výstava potrvá do 15. března 2020.