Frontman havířovské kapely Nebe Petr Harazin: Ničeho z minulosti nelituji

Poslední počin, desku s názvem Souřadnice, jste vydali v roce 2017. Od té doby se v kapele událo určitě mnohé, zdaleka nejen to, co vyšlo na veřejnost. Co bys označil za zásadní mezníky kapely Nebe do roku 2020?

Nejzásadnější je asi to, že kapela se personálně proměnila hned na dvou postech – bubeníka a baskytaristy. Momentálně máme kapelu, která je podle mne silná, co se týče sestavy hudebníků. Dovoluji si říct, že děláme nejlepší muziku, jakou jsme doposud dělali. Tohle je opravdu zásadní mezník.

Proč se tyto personální změny udály? Co je vedlo k tomu, že odešli od kapely s perspektivní budoucností?

Kluci skončili možná právě proto, že v určitých chvílích se naše budoucnost vůbec nejevila zářivá a taková, jakou si představovali. I já jsem ze začátku počítal s tím, že všeho bude více – koncertů, velkých turné, fanoušků… Po třetí desce se nám jako by vše zpomalilo a začali jsme si uvědomovat, že jsme se ocitli v situaci, kdy si přejeme vytěžit z našich možností určitě víc.

A je tento sen kapely, která má po celé republice statisíce fanoušků a jezdí velká turné, těžké uskutečnit?

Určitě ano, protože ten rybníček je tady hrozně malý, ale na druhou stranu kapel a interpretů je tu hrozně moc. Celá hudební scéna se proměňuje – zavírají se Bontonlandy, protože se neprodávají cédéčka, nová doba funguje na streamovacích službách, tudíž kapela má jedinou šanci uživit se tím, že bude jezdit koncerty, které budou vyprodané.

Vraťme se o deset let zpět. Tenkrát, ještě jako studentka střední školy, jsem se na nyní již zaniklém karvinském festivalu Dokořán dívala na mladou kapelu Caledonia, která o něco později prorazila pod názvem Nebe. Ještě jako děvče jsem si z Bandzonu stáhla skladby Knoflíková válka a Legosvět, druhá zmíněná byla později velmi úspěšným singlem. Když se o deset let zpět vrátíš ty, jak toto tehdejší období vnímáš? A vzpomínáš na něj rád?

Vzpomínám na něj strašně moc rád. To byla doba, kdy jsme byli v podstatě ještě jako děti. Začínali jsme na střední škole a o prázdninách jsme jezdili do Skotska na brigády, protože nikdo z nás nepocházel ze zámožné rodiny. Na všechny nástroje jsme si například museli vydělat sami. Ve Skotsku jsme přes prázdniny sbírali maliny a zároveň vždy celou tu dobu skládali písničky. Místo těchto brigád nás vlastně inspirovalo k názvu Caledonia, což je starý výraz pro Skotsko. Byla to krásná doba a přijde mi, že doba před těmi deseti lety, s ohledem na vše, co se momentálně v kapele přihodilo, je nynější situaci podobná. Na základě toho všeho máme i nový impuls a někdy se zase cítíme jako ta garážová kapela, která si své místo musí vybojovat a chce vystřelit do světa.

Kdyby ses v tom čase mohl opravdu vrátit, udělal bys nějaké věci jinak?

Asi ne a ani nad tím takto nepřemýšlím. A už vůbec ničeho nelituji.

Skočme nyní zase zpět a podívejme se na relativně krátký časový úsek dozadu. Není to tak dávno, co jsi vyšel na veřejnost s přiznáním, že nastupuješ na protialkoholní léčbu. Bylo těžší zažít něco takového nebo se vůbec přiznat těm všem kolem tím, že démon alkohol se dotkl i tebe?

S tím přiznáním jsem problém neměl vůbec, protože jsem si sám řekl, že když už se tohle stalo, tak pro mě osobně bude nejjednodušší, když to každý bude vědět, abych se vyhnul zkresleným závěrům a nikde tuto skutečnost nemusel skrývat. Co se týká pobytu samotného, musím říct, že ve finále to bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Spíše bylo depresivní čekání na to, co vlastně přijde a jak to bude probíhat. V určitou dobu, kdy jsem čekal na nástup, jsem byl apatický vůči všemu, nezvedal jsem telefony a nic mě nebavilo, nenaplňovalo. Jsem ale velice vděčný za podporu kluků z kapely a ze strany mé rodiny, bez kterých by rozhodně vše neproběhlo tak dobře, jak to nakonec dopadlo. Řekl bych, že je teď ze mě úplně nový Petr a jsem za to rád. (úsměv)

Na nedávné předpremiéře filmu Abstinent režiséra Davida Vignera konané v Havířově jsi vystoupil s titulní písní k filmu Kvit. Při závěrečných titulcích si mohl každý divák všimnout, že film je mimo jiné věnován i tobě. Sdílel jsi s Davidem Vignerem své zkušenosti?

Davida můj osud inspiroval natolik, že když viděl mé přiznání na sociálních sítích, přijel za mnou do Opavy, kde jsem tři měsíce byl, a řekl mi, že by potřeboval k filmu titulní písničku, kterou v té době ještě neměl. Já už v hlavě píseň o tom všem kolem nějakou dobu měl. Vlastně mě tím donutil k dopsání její druhé sloky. S kapelou jsme hrozně rádi do tohoto filmu přispěli, i proto, že David Vigner je také z Havířova a už kdysi jsme spolu na nějakých věcech spolupracovali.

Takže film nebyl prvotním impulsem k písni Kvit, ale naopak impulsem k tomu, jak ji dokončit?

Přesně tak. Ta písnička vlastně vypovídá o jakémsi srovnání s danou situací, ale napsal jsem ji ještě v době, kdy jsem s tím absolutně srovnaný nebyl. Naopak jsem v tu chvíli byl přesvědčen, že na léčbu nastoupit nechci a byl jsem naštvaný na celý svět. Navzdory tomuto cyklení se v minulosti jsem napsal písničku o tom, že jednou nastane chvíle, kdy si budu moci říct, že jsme si s touto situací i závislostí kvit.

Podpora okolí je jistě důležitá, ale ten největší boj musí hrát každý sám se sebou. Je tento boj těžký a myslíš si, že máš šanci na úspěch, tedy celoživotní abstinenci?

Stoprocentně. Vnímám to tak, že když se moje hlava po téměř jedenácti letech každodenního styku s alkoholem oprostila od tohoto démona, neuvěřitelně se mi vyčistila a já si na té léčbě uvědomil věci, které jsem si sám nechtěl přiznat. Takové ty počáteční stavy, když sedíš mezi ostatními a říkáš si, že tam nepatříš, přitom ano. Nakonec jsem si přiznal, že jsem – stejně jako další – učebnicový příklad alkoholika. Díky terapiím, které jsem absolvoval, jsem zjistil, že jsem typ člověka, který když se pokusí znova začít pít, tak se dříve nebo později dostanu do toho kolotoče znovu a bude to mít mnohem horší dopad. A to už nechci. Měl jsem vlastně štěstí, že jsem během tohoto období nic neztratil – myslím tím rodinu, práci a peníze, což se děje většině alkoholiků. Já jsem neztratil vůbec nic a vím, že kdyby se něco takového opakovalo, tak bych tutově něco z těchto věcí nebo lidí, opravdu důležitých, ztratil.

Nechme těžká témata spát a věnujme se opět hudbě. Připravuje Nebe kromě zmíněného singlu Kvit nové věci nebo dokonce další desku?

V první polovině tohoto roku budeme vydávat EPčko, na kterém bude pět písní a ty jsou od sebe diametrálně odlišné. Z toho mám velkou radost, protože všechna ta aranžmá jsou skvělá. Pracovali na nich dva různí producenti – Honza Balcárek, se kterým jsme už pracovali na desce Souřadnice, a Lukáš Chromek, se kterým jsme dělali Kvit. Moc se na vydání EP těšíme a musím k tomu dodat takovou tu starou známou hlášku, že jsme momentálně udělali nejlepší písničky, jaké jsme kdy udělali.

A důvod od sebe diametrálně odlišných aranží je právě i ve střídání producentů?

Vlastně ani příliš ne. Snažíme se do studia chodit tak, aby do toho oni už nemuseli příliš zasahovat, protože někdy má člověk s danou písničkou určitou vizi a na základě zásahu producenta zní ta píseň úplně jinak, než by člověk a kapela chtěli. My už jsme měli materiál z devadesáti procent připravený na zkušebně. Aranže jsou tedy naším dílem tak, jak jsme chtěli, aby hudba zněla.

Skladu Kvit jsi při zmíněné předpremiéře zahrál akusticky sám, což mě navádí na další otázku – plánujete s Nebem nějaké unplugged koncerty, kde by mnohem více vyzněly texty a jejich poselství?

Máme skvělého zvukaře, takže unplugged turné zatím asi úplně nepotřebujeme a naopak se chceme vrátit na ty velké stage, na festivaly a městské slavnosti. To nás hrozně baví. Podle toho, jak se bude dařit EPčku, se také rozhodneme, jestli posléze pojedeme nějaké turné.

Zmínil jsi městské slavnosti, což je fenomén a specifická záležitost. Někteří lidé takovými akcemi pohrdají kvůli příliš roztříštěné dramaturgii. Ty se ale pravděpodobně k tomuto fenoménu stavíš pozitivně…

Já to miluju. Pro mě to je koncert jako každý jiný, protože když se hraje na nějaké vesnické zábavě, kde je jednou za rok pouť, tak ti lidé tam jsou úplně nadšení, a to z každé, s prominutím, blbosti, která se tam objeví. Leckdy jsou ty koncerty v zapadlých vesničkách a na maloměstech lepší než festivalové koncerty. Hudbu děláme především pro lidi, a to pro všechny bez výjimky.

Bydlíš v Havířově, jsi tomuto městu věrný. Přemýšlel jsi vůbec někdy o tom, že se odstěhuješ jinam nebo dokonce za hranice kraje?

Havířovu vždycky věrný budu, navzdory tomu, že jsem o přestěhování přemýšlel. Když jsem ještě studoval, moc jsem chtěl bydlet v Praze, přišlo mi to strašně cool a když jsme tam s kapelou začali pracovně jezdit, tak se mi to město trochu znechutilo kvůli davům turistů, chaotické dopravě a také jinak ubíhajícím času. Mám velmi rád Ostravu, ale vzhledem k tomu, že z Havířova je to do centra Ostravy zhruba stejná vzdálenost jako z Poruby, tak mě zatím vůbec nic netáhne pryč. V Havířově se mi líbí. Hospody už také hledat nemusím, takže… (smích)

Mají všichni členové Nebe civilní povolání?

V podstatě už se všichni živíme jen hudbou, nicméně každý trochu jinak. Já a Štěpán se živíme zároveň jako autoři a kromě peněz z koncertů máme i peníze za psaní hudby. Vlasta a Adam (baskytarista a bubeník) se zase živí tím, že hru na své nástroje učí. Jediný vybočující je náš klávesák, který se mimo klávesy věnuje ještě obchodu.

Bylo tvým snem živit se jen věcmi spojenými s hudbou?

Myslím si, že to je i jeden z důvodů, proč jsem potom tolik inklinoval k tomu alkoholu. Když se nás kdysi chytil Richard Krajčo, byl jsem ve své hlavě nastavený tak, že nepřipadá v úvahu nic jiného, než že budu zpěvákem a hudebníkem.

Stouplo ti to do hlavy?

Ne, to právě ne, ale pouze mě potom ubíjelo, že když jsme měli za sebou úspěšný rok se šedesáti pěti koncerty, tak mě myšlenka, že je jich najednou méně, totálně drtila. Říkal jsem si, co je, sakra, špatně, že když napíšu písničku pro někoho jiného a je to hit, proč my jsme byli více opomíjení a upozadění? Začali jsme ale spoustu věcí dělat jinak a v podstatě mnoho rozjíždíme nanovo.

Nastala někdy ve vaší kariéře chvíle, kdy jste si říkali, že byste to opravdu zabalili? A pokud ano, co vás udrželo pohromadě?

My jsme hlavně všichni velmi překvapení, že jsme se ještě nerozpadli a že vůbec dál fungujeme. Osobně jsem si říkal mockrát, jestli to má smysl, ale byl to spíše takový můj vnitřní ubrečený kluk, který chtěl možná všechno rychleji, než to šlo. A když jsem si uvědomil, že máme i tak do budoucna skvělou výchozí pozici, rozhodl jsem se více rozvíjet své hudební nápady namísto každodenního vysedávání v hospodě. Vědomí, kolik jsem toho schopen vytvořit, se snažím držet i nadále a doufám, že to tak zůstane co nejdéle. A nejlépe navždy. Člověk může vždycky dělat věci, které ho baví, a pokud je bude dělat dobře, tak bude dříve či později úspěšný.