Pod víčky hřbitov nebo jabloňový sad? Na sobotním pohřbu básníka Güntera Motýla zněly jeho verše

Většina literátů přemítá o smrti. I o tom, co přijde po ní. „Kdykoliv přijdu do ludgeřovického kostela, podívám se na anděly vytrubující slávu Bohu na stropě nad oltářem. Sanctus, Sanctus, Sanctus. Po levém boku mají andělé proroka Jeremjáše s Danielem, po pravém Izajáše s Ezechielem. V oblouku kupole je vyobrazen Boží soud. Čeká také na mě?“ ptal se Günter Motýl v závěru své autobiografické črty Hlučínsko v krvi vykoupané.

Farář Václav Koloničný ve své působivé homilii (kázání) při sobotní zádušní mši dal básníkovi jistý druh odpovědi. Přál mu jabloňový sad. Na kazatelně totiž po biblické citaci otevřel i Motýlovu sbírku a přečetl některé verše, které ho oslovily. A mezi nimi i tento: „Pod víčky hřbitov nebo jabloňový sad?“

VOJÁCI

Ty víš co je za domem?
Tak řekni jak tam leží

Zutínání nebo spící
Pod víčky hřbitov nebo jabloňový sad?
Tak řekni kdy se probudí
a co pak budou pít
I řeč ti zabili
a vodu zkrvavili?  

Miláčku můj tak bílé ruce mají
Postříleli je spící
Uvidíš jak z nich vyskakují vši
A ústa pod ostružiním
jak jim černají

*

Když se Günter Motýl narodil, jeho otec Erich zrovna sloužil v německé armádě, tak jako všichni muži z „prajzske“. Museli. A maminka Gertruda se každý den obávala, zda její muž přežije válečné běsnění. Přežil, ale v bojích přišel o ruku a zesnul nedlouho po nastolení míru. Válka rovná se zkáze a bolesti. A Motýl byl dítětem války, tohle téma tvořilo krvavou nit jeho díla, a to i ve zmiňovaném textu Hlučínsko v krvi vykoupané. Takto viděl smrt někdy mezi čtvrtým a pátým rokem života: „Věděl jsem, jak vypadá mrtvý německý voják. Vozili je na dvůr sedláka Pavlíka na autech přikrytých plachtou. Když je ukládali do narychlo stlučených beden, některé s fáčem na hlavě, s dírami po kulkách ve špinavých uniformách, neděsil jsem se. Jen jsem se bál, aby se to nestalo tatínkovi a v takové bedně ho neodvezli v cizí vesnici na hřbitov.“

V kulturním deníku Ostravan.cz. jsem svého času dostal na starost rubriku Chvilka poezie, v níž jsem již představil pár desítek autorů s vazbami na moravskoslezský region. Od zasloužilých bardů až po začínající poety. Zároveň jsem synem Güntera Motýla. Výběr z básní svého táty jsem ale pořád odkládal. A teď už svůj dluh napravit nemohu.

Staří básníci
aniž zapírají sami sebe
aniž si sypou popel na hlavu
klečí na kolenou
a v trávě života
povídají si se smrtí

Z očí kanou jim krystalky soli
na přítomný krajíc chleba

*

Otcové umírají, děti přežívají (tedy většinou). Günterovi Motýlovi zemřel otec, když byl ještě malým školákem. A také o této trýznivé chvíli psal ve své životopisné črtě.

Začal jsem chodit do třetí třídy. A šlo to pak ráz na ráz. Tatínek musel do nemocnice, domů ho pustili jen na chvíli. Chodil si do obecní knihovny půjčovat knihy a vždycky půjčil i něco pro mě. O válce mluvil nerad. Říkal, že byla hrozná a že mi časem o tom řekne víc. Nedošlo k tomu, začal chrlit krev. Za týden v jedné říjnové noci mne maminka probudila a řekla, že tatínek nám umřel. Ve čtyři ráno, poté co umyla krev z tatínkova těla a oblékla ho do čisté košile, se maminka vypravila za tante Dolfi. Já jsem s tatínkem zůstal sám. Poslouchal jsem, jestli dýchá, tahal jsem ho za palec u nohy, modlil jsem se Otčenáš. A pak už byl jen pohřeb.

*

„Tělo našeho bratra ukládáme do země, neboť člověk je prach a v prach se obrátí.“ Básníkovi a novináři Günteru Motýlovi pan farář Václav Koloničný posvětil hrob na hřbitově v Hlučíně-Březinách. Byl to nejdůstojnější a nejniternější pohřeb básníka, jaký jsem měl možnost prožít, a to už jsem jich absolvoval několik. Děkuji knězi i za všechny pozůstalé, příbuzné a kamarády zesnulého. Za čtenáře Motýlových veršů a hlavně za přítomné básníky, kteří rovněž s úctou ocenili hluboký vhled kněze do křehkého světa poezie Güntera Motýla.

O HRDOSTI

Zákruty noci Kdo mi odestele
A čím se budu hřát
Až najednou v rozvrzaném těle
Pýše prozradím svůj pád?

*

Celá črta Güntera Motýla Hlučínsko v krvi vykoupané vyjde v březnu 2020 v literárním časopise Protimluv.