Do ostravského Divadla loutek se přiřítily rozverné mašinky, aby pobavily především dospělé

Pokud jste v rámci Divadla loutek Ostrava zvyklí na propracované kulisy, nápadité loutky a originální nápady, budete možná lehce překvapeni strohostí scénografie. Tvůrci si totiž vystačí se třemi mašinkami, pár plácačkami, doprovodnými hodinami a nadměrnými součástkami toho největšího vlaku na světě. I přesto, že mám jednoduchost ráda, v tomto případě mi nějaká ta vlaková stanice chyběla.

Začátek představení se nese v duchu bláznivého seznámení s mašinkami, které ovládnou nejen celé jeviště, ale také hlediště. Navazují kontakt s dětmi, které nadšeně reagují a odpovídají mašinkám na jejich dotazy. Celá šaráda graduje při setkání s černokněžníkem Zababou, který prochází celým příběhem jako vedlejší, avšak podstatná postava. Ti, kteří znají devět původních pohádek, mají jistou výhodu, protože se v celé změti akčních scén mnohem lépe zorientují. Dětské publikum se na páteční premiéře rozdělilo na dvě části, jedni fascinovaně pozorovali a druzí akčně povídali o všem, co se před nimi odehrává.

Z inscenace Pohádky o mašinkách. (Foto: Roman Polášek)

Nelze si nevšimnout, že pobavení jsou především rodiče. Není divu, většinu poznámek a vtipných narážek pochopí opravdu jen ti dospělejší a ačkoli se s tím počítá, tak tady to bylo opravdu více pro rodiče než pro děti. V programu je představení doporučeno pro děti již od tří let, avšak tuto hranici bych na základě viděného zvýšila. Pro menší děti bych si dokázala představit trochu menší tempo, jednodušší koncept příběhu a lepší srozumitelnost, která kolísala po celou dobu hraní (s přihlédnutím ke štěbetání dětí v hledišti).

Patříte-li mezi ty, kteří vyrostli na Pohádkách o mašinkách v podobě večerníčku a před spánkem vás ukolébal klidný hlas Vladimíra Ráže, čas plynul dle tempa pana Blahoše a ne vždy poslušné mašinky si to šinuly po kolejích, budete možná z adaptace Šimona Spišáka lehce v rozpacích. Celé představení je v jednom velkém kolotoči, neustále se něco děje a jednotlivé příběhy na sebe navazuji téměř bez přestávky.

Z inscenace Pohádky o mašinkách. (Foto: Roman Polášek)

I přesto, že se divadelní představení od původní verze výrazně liší, postavy a mašinky v příběhu zůstávají. Trojice mašinek, v jejichž útrobách se skrývají Karolína Hýsková, Lenka Pavlíčková a Marian Mazur, má rozdílnou konstrukci, díky níž herci mohou využít jednotlivých variací svých rekvizit. Dnes populární recyklace má hezkou podobu v přeměně invalidních vozíčků v pohyblivé mašinky. Molitanový model mašinky poskytuje Karolíně Hýskové velký prostor k humorným kreacím, které baví a jsou příjemným kořením.

Vypravěč, pan Blahoš i protivný pan železničář se ukrývá v jedné osobě, a to v Richardovi Liberdovi. Přechody mezi jednotlivými postavami se trochu stírají, ale v tempu, které režisér nastavil, se není čemu divit. Již zmíněný černokněžník Zababa projde proměnou v dobrého člověka prostřednictvím Petra Sedláčka. Jeho postava je jednou z těch, ze kterých plyne nějaké to poučení pro děti, ale většina těchto „zakončení“ příběhu zaniká v návalu dalších akcí nebo nelítostném překrývání s dalším příběhem.

Z inscenace Pohádky o mašinkách. (Foto: Roman Polášek)

Pohádky o mašinkách, navíc v podobě pro ty nejmenší diváky divadla, mají příliš bláznivou koncepci. Ačkoliv muzikálové prvky, vydařené vtipné vsuvky a akční scény působí osvěžujícím dojmem, celkové vyznění je jak jízda v pendolinu, ačkoli by tomuto představení slušelo tempo motoráčku, který by dovolil kochat se především podstatou příběhu a jeho poučnou pointou.