Hudba tisíce a jedné noci s Janáčkovou filharmonií: Neodolatelná Bára Seidlová a tančící dirigent Iwasaki zbourali konvence

Někdy se sejdou lidé a hudba v tak ideální konstelaci, že mohou vznikat události, které jsou jedinečné. Něco takového se povedlo na koncertě s názvem Hudba tisíce a jedné noci, který patří do koncertní řady Láska na první poslech. Průvodního slova se ujala herečka Barbora Seidlová s nenucenou přirozeností a spontaneitou, jež se ukázaly být ideálním řešením.

Barbora Seidlová. (Foto: Ivan Korč)

Seidlová se dobře uvedla už v počátku koncertu, během přednesu prologu z veršované pohádky Radúz a Mahulena se scénickou hudbou Josefa Suka. Z počátku to chvíli vypadalo, že večer bude mít klasický scénář trefně mířených medailonků ze životů a skladatelů. Jenže Bára Seidlová intuitivně odtušila, že její cesta k orientální hudbě povede diváky originálněji.

Bára Seidlová. (Foto: Ivan Korč)

Bezprostředně po první skladbě Seidlová zinscenovala první hereckou etudu, do níž zapojila i houslistu Petra Bendu z řad Janáčkovy filharmonie. Ten se stal nečekaným překladatelem v momentě, kdy moderátorku napadlo, že požádá japonského dirigenta Iwasakiho o komentář ke skladbě japonského autora. Následovala průtrž situačního i slovního humoru, z Iwasakiho se vyklubal téměř plynně česky hovořící vtipálek a srandista par excellence, který se stal nepostradatelným rádcem Seidlové a generátorem nečekaných gagů, postřehů a asociací.

Chuhei Iwasaki. (Foto: Ivan Korč)

Díky neposednému Iwasakimu, který na dirigentském stupínku místy tančil a hecoval filharmoniky, jako správný hokejový trenér, se z koncertu stal zážitek i hudební. Když někoho jeho práce baví, je to samozřejmě okamžitě na výsledku znát a toho památného večera se nebavilo pouze obecenstvo, nýbrž také Janáčkova filharmonie. Tolik rozsvícených obličejů a gest zračících pohodu a vitalitu jsem dlouho neviděl.

Chuhei Iwasaki. (Foto: Ivan Korč)

Odrazilo se to v parádních instrumentálních výkonech celé řady dechových nástrojů. Nesluší se konkretizovat, protože je ani nelze vyjmenovat všechny, ale skvělí byli všichni. Na své si přišli hráči na bicí nástroje (zejména v japonské Rapsodii), koncertní mistr Jakub Černohorský se svým kolegou zahrál mimo avizovaný program kousek Mozartova Tureckého pochodu alias Ronda alla turca. V závěrečném čísle koncertu se pak Černohorský blýskl nádherně citlivou interpretací Korsakovovy Šeherezády.

Z koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

Bára Seidlová představila obecenstvu i méně tradiční nástroje – arabské perkuse zkušeně rozezvučel bubenický chameleon Tomáš Rossi. Na částečně preparovaný cimbál se pokusil evokovat zvuk unikátního nástroje zvaného kanun (kanonaki) Petr Gablas. Jeho improvizace v ukázce ze symfonie Istanbul tureckého klavírního mága a skladatele Fazila Saye byla absolutně elektrizující.

A samozřejmě nepostradatelná sopranistka Veronika Rovná Holbová, která se stala zprostředkovatelkou evropské reflexe orientální hudby, jak je otištěna v dílech Pucciniho, Martinů a Ravela. Její stříbřitě sametový a lahodný soprán zazářil s výrazovou silou a stylovou věrohodností v různorodém repertoáru. V magické Ravelově písni La flûte enchantée neméně učarovalo také nádherně zahrané sólo příčné flétny.

Veronika Rovná Holbová. (Foto: Ivan Korč)

Večer s herečkou Barborou Seidlovou měl neuvěřitelný tah na branku, nápaditost, půvab a svěžest. Ačkoli trval přes dvě hodiny včetně pauzy, nepůsobil ani trochu utahaně či rozvlekle, ale naopak: zdálo se, že se nikomu ještě nechce domů, během závěrečných tónů čarovných Šeherezádiných houslí obecenstvo ani nedýchalo, v sále neviditelně praskalo takové napětí a pozornost, že by bylo slyšet špendlík spadnout.

Chuhei Iwasaki a Barbora Seidlová. (Foto: Ivan Korč)

Barbora Seidlová dokázala, že v interakci s dirigentem a publikem se skrývá mnohem víc než v životopisech slavných skladatelů. Doslova se vykašlala na faktografii a neměla potřebu přesvědčovat diváky, že má hudbu ráda. Ona jí prostě žije, tak jako celá dýchá svou profesí. Myslím, že nyní si většina návštěvníků koncertu vybaví, jak zní zamilovaná hudba (Suk), jak hudebně chutná Japonsko (Toyama), zda jsou písně Bohuslava Martinů opravdu „staré krámy“ nebo jestli se v hudbě Šeherezády Rimského-Korsakova houpá opravdu celý oceán.

Tak skvělý večer neškodí někdy zopakovat. Klidně se stejnými aktéry a novým, neotřelým tématem. Tohle bylo skutečně prvotřídní!