O Stromu s oběšenci, snu o Bílém stínu i Aleši Hudečkovi v interview s ředitelem Domu umění Jiřím Jůzou

Strom s oběšenci, tak se jmenuje Callotův grafický list, který mě dnes hodně zasáhl. Na stromě visí asi dva tucty popravených. Lidé, kteří zřejmě stáli na „špatné“ straně kruté Třicetileté války. Co dělají ty grafiky s vámi?

Jacques Callot je na jednu stranu vnímán jako oficiální autor, který dostával zakázky od vládnoucích rodů, ale zároveň o něm můžeme říci, že byl i chrabrým „společenským kritikem“, byť to sousloví dávám záměrně do uvozovek. Callotův cyklus Útrapy a hrůzy války, jehož část teď mají možnost vidět i návštěvníci Domu umění, je opravdu nabitý hrůzostrašnými motivy. Jsou to výjevy podobné těm, které známe z nejtemnějších událostí druhé světové války.

Svět se přece takové krutosti nezbavil ani dnes, stačí připomenout balkánské války z počátku devadesátých let anebo popravy nedávno organizované takzvaným Islámským státem.

Bohužel, dějiny se opakují, lidstvo je naprosto nepoučitelné. Pro mě je zajímavé, že Callot tyhle válečné zločiny mohl oficiálně zobrazovat, zatímco třeba Hitlerova propaganda vůbec nepřipouštěla, aby se na veřejnosti objevila jakákoliv zvěrstva páchaná nacisty. A také si uvědomuji, že třeba popravy byly na počátku sedmnáctého století chápány dosti odlišně, než jak je vnímáme dnes. Ukazuje to třeba další z vystavených Callotových grafik s výjevem z popraviště, z níž je patrné, že popravy v té době byly i jistým druhem „společenské události“.

Callotův Strom s oběšenci. (Foto: GVUO)

No, komunisti z procesu s Miladou Horákovou také udělali divadlo, ale nakonec politické odpůrce nepopravovali veřejně.

V Callotově době byla míra tolerance k násilí určitě jiná, než jaká je dnes, ačkoliv i dnešní společnost vede neustálé debaty, kde je míra této tolerance.

To už je spíše na sociologickou studii, takže raději zpátky k vystaveným mědirytinám. Co bylo inspirací k výstavě?

Inspirací bylo více, třeba možnost zapůjčit si některá Callotova díla z jedné soukromé sbírky. Nějaké grafické listy máme i ve sbírkách Domu umění a některé další, které patří k zásadním, jsme si nyní půjčili v Národní galerii, v Památníku národního písemnictví či v Oblastní galerii v Liberci. Na výstavě jsou skutečné unikáty, třeba monumentální dílo Dobytí města Bredy, které vzniklo v roce 1628 na objednávku španělského dvora.

Na výstavě je dobré použít lupu v mobilu. (Foto: I. Mottýl)

Jsou to fascinující rytiny, ovšem zároveň jsou tak titěrné, že návštěvníkovi asi mnoho unikne, pokud nepřijde s lupou. Mohu přijít se zvětšovací sklem?

Nemám nic proti tomu, aby si návštěvníci prohlíželi výstavu třeba s pomocí aplikace „lupa“ ve svých mobilech. Vybraná díla jsme také zvětšili na výstavní panely, aby vynikla precizní Callotova práce. Zároveň jsou některé grafické listy naskenovány a návštěvníci si je mohou na obrazovkách umístěných přímo v expozici zvětšovat dle libosti. Výstava je interaktivní v mnoha směrech, můžete si třeba složit puzzle podle grafického listu Dobytí pevnosti La Rochelle.

Kolik má to puzzle dílků?

3404.

Uf, to nedám. Složí ho vůbec někdo?

Uvidíme. Ale určitě bych rád návštěvníky pozval i na dvě fundované komentované prohlídky se spolukurátorem výstavy Janem T. Štefanem, a to 4. února a 3. března od 16.30 hodin.

Vidíme se dnes v novém roce vlastně poprvé. Jak jste si užil Vánoce? Třeba pro mě je to vždycky čas vyrazit na pořádné výstavy mimo Ostravu.

S rodinou jsme stihli návštěvu Vídně a doslova na poslední chvíli si prohlédli mimořádnou výstavu Albrechta Dürera v galerii umění Albertina. Nevidět ji, to by pro mě byl velký rest, tolik Dürerových prací na jediném místě nebylo již dlouho vystaveno. A stejně tak jsem musel vidět i výstavu Caravaggia a Berniniho v Uměleckohistorickém muzeu. V souvislosti s Dürerem bych ještě podotkl, že mnohé jeho práce v Albertině byly „podvěšené“. A obdobně jsme nyní v Domě umění podvěsili na nižší hladinu, než je obvyklé, i drobnopisné práce Jacquese Callota. Také proto, aby si grafické listy mohly dobře prohlédnout i děti.

Stačil jste ve Vídni zajít i do některých z galerií současného umění ve čtvrti MuseumsQuartier?

Rodině stačil Dürer, Caravaggio a Bernini (smích).

Našel jste pod stromečkem výtvarnou monografii?

Řeknu to jinak. Krátce před Vánocemi se konečně podařilo vydat monografii Kateřiny Šedé, která má právě výstavu v hlavním sále Domu umění. Už jsem ani nedoufal, že vůbec reálně vznikne. A druhým dárkem pro mě byla monografie k olomoucké výstavě Rozlomená doba v tamním Muzeu umění, na kterou jsme z Ostravy půjčili řadu děl. Výstava prezentovala středoevropskou avantgardu z let 1908 až 1928, tím bodem zlomu byla první světová válka, rozpad Rakousko-Uherska a vznik nástupnických států. S tou výstavou jsme zažili řadu peripetií, hlavně v Maďarsku, kde je expozice vystavena právě nyní (Janus Pannonius Múzeum, Pécs). Co jsme zkusili s režimem Viktora Orbána a jeho představiteli, to bylo občas opravdu šílené.

Výstavní činnost v Domě umění loni hodně omezily stavební práce. Přesto se zeptám, kterou z loňských výstav byste vyzdvihl?

Už zmiňovanou Kateřinu Šedou a její Bedřichovický poledník, to je pro mě zcela jednoznačné. I když bylo předem jasné, že její tvorbu nebude lehké zprostředkovat klasickou výstavní formou, Kateřina si celou instalaci velmi dobře promyslela.

Jakou mají návštěvnici s touto výstavou trpělivost? Vyžaduje jistou aktivitu, lidé musí vstoupit do nainstalovaných telefonních budek a zavolat. A hlavně nějak pobrat v hlavě, že tohle je také vizuální umění…

Reakce jsou různé. Někomu stačí jen ten zážitek, že si vleze do telefonní budky, které už dnes v ulicích Ostravy nenajde. Ale máme i návštěvníky, kteří projekt Kateřiny Šedé dokážou opravdu prožít. A dovolím si upozornit, že výstava pokračuje až do 22. března.

A další loňské výstavy?

Rád bych připomenul něco jiného, a to náš nový skener (poznámka redakce: Cruse CS 350ST-MS14400-LED), který byl pořízen za finanční pomoci Moravskoslezského kraje. Díky němu můžeme digitalizovat sbírky a mým přáním je, abychom už letos vytvořili virtuální prohlídku stálou expozicí nové galerijní přístavby Bílý stín.

Moment, Bílý stín snad ještě nebyl postaven?

Ano, říkal jsem přece, že půjde jen o virtuální prohlídku.

Přeslechl jsem se. Vy už víte, jak bude vypadat stálá expozice v Bílém stínu?

Mám jasnou představu, a to už několik let, i když v ní občas něco změním.

Jaký obraz či skulptura tedy bude vítat návštěvníky v Bílém stínu?

Některá z našich velkých akvizic, která bude snadno zapamatovatelná. Třeba Šiva samuraj od Kryštofa Kintery.

A nějaké dílo z našeho regionu?

Tak třeba něco od ostravského malíře Aleše Hudečka, na jeho aktuální výstavě na Dole Michal jsem našel spoustu krásných velkých obrazů. A Hudeček dokonce namaloval i obraz Bílý stín. (pozn. red: výstava Aleše Hudečka na Dole Michal končí 24. ledna).

Z Hudečkovy výstavy na Dole Michal jsem nadšen, on je pro mě jedním z nejlepších tuzemských malířů, včas ale neutekl z Ostravy do Prahy či do ciziny, a tak zůstává jaksi zapomenut. Jeho obrazy jsou přitom směle srovnatelné třeba s nejlepšími díly současných německých malířů, které Dům umění představil loni (Výstava DESET / současné německé umění ze sbírky Adam Gallery). Není to škoda?

Je. Ten Hudečkův koncentrovaný soubor obrazů na Dole Michal je opravdu hodně dobrý. A musím přiznat, že talentovaným výtvarným umělcům z Ostravy schází už léta takzvaná institucializovaná podpora, na což dlouho upozorňuje také třeba výtvarník a pedagog Fakulty umění Jiří Surůvka. Uvědomuji si, že je to částečně i naše chyba, v silách Domu umění ale prostě není zvládnout všechno. Upřímně, mrzí mě, že tyto umělce nedokážeme tlačit dál do republiky a do světa.

Kdo tedy včas neuteče z Ostravy, nejpozději do třiceti, tak zakope svůj talent?

To je takový smutný příběh Ostravy, i když to není jen naše chyba, že je od nás tak daleko do světa. V Ostravě je pořád z čeho vybírat, ale v Praze už nenajdete kunsthistoriky typu manželů Ševčíkových, kteří umělcům z našeho regionu věnovali v devadesátých letech opravdu mimořádnou pozornost.

A jaké výstavy čekají letos návštěvníky Domu umění?

Už příští týden to budou obrazy Marty Kolářové.

Což je další opomíjený talent z Ostravy. Uděláte letos výstavu ještě někomu dalšímu z regionu?

Ten zástup, komu je třeba udělat výstavu, je dlouhý. Letos to bude jen Marta Kolářová, v dalších letech ale počítáme s mnohými dalšími, třeba s Václavem Rodkem.

Vrcholem sezony asi bude tematická výstava Práce, na kterou se hodně těším. Anebo vidíte vrchol sezony jinde?  

V plánu máme dvě větší výstavy, které budou okupovat téměř všechny výstavní prostory. Ta první dostala pracovní název Hybrid in a představí současné české, polské a slovenské umění. Na expozici spolupracuje děkan Fakulty umění Ostravské univerzit František Kowolowski a v Domě umění bude k vidění v průběhu léta. A na podzim to bude Práce.

Ostravská dřina? Doly, uhlí, železo?

Nejen, téma jde napříč celou republikou. A bude zahrnovat období od devatenáctého století do současnosti.

Nějak jsme zamluvili plánovanou přístavbu Domu umění od architekta Pleskota s názvem Bílý stín. Kdy se bude realizovat?

Prioritou kraje je teď Černá kostka, tedy nová budova vědecké knihovny.

Bílý stín je až druhý v pořadí?

Ano, ale ta záležitost úplně nespí. Chci pořád věřit, že tu Bílý stín bude stát v roce 2026, kdy Dům umění oslaví stoletou existenci.

Tak snad to není jen zbožný sen. Děkuji za rozhovor.