Psychologický thriller Stockholmský syndrom je televizní událostí roku a triumfem ostravských tvůrců
19.1.2020 21:08 Martin Jiroušek Atd. Recenze
Zbraně, drogy, vraždy, obchod s bílým masem, to všechno nasvědčuje v právě odvysílaném nejnovějším díle režiséra Dana Svátka Stockholmský syndrom tomu, že se organizovaný zločin přesunul také do Ostravy – minimálně ve světě současné televizní tvorby. Výsledek je natolik nadprůměrný, že „konkurenční“ série Místo zločinu Ostrava, realizovaná v pražské produkci a uváděná na televizní obrazovce paralelně, vypadá jen jako chudý příbuzný. Kriminalisté moravskoslezského oddělení pod taktovkou Dana Wlodarczyka v ní navíc řeší pouhé lokální „jednohubky“, kdežto Svátkovci sahají až po mezinárodních kontaktech v Amsterdamu.
Z filmu Stockholmský syndrom.
Foto: Česká televize
Stockholmský syndrom, vysílaný ve dvojdílném formátu, přináší jasný důkaz, že ostravské televizní studio ještě neřeklo poslední slovo a pokud dostane příležitost, umí ze sebe vydat skutečně precizně soustředěné dílo. Ostatně Jarmila Hoznauerová jako výkonná producentka, Kateřina Ondřejková coby kreativní producentka či Martin Novosad jako dramaturg nejsou žádnými nováčky a umí si poradit s žánrovou i náročnější dramatickou tvorbou. Cesta od papíru k premiéře trvala v tomto případě asi pět let, výsledek ale rozhodně stojí za to a „ostravštější“ dílo si v tuto chvíli lze stěží představit.
Děj vychází z odvěkého sporu mezi zločinem a jeho obětí, v tomto případě hraje výraznou roli i „náhoda“, která mezi pachatelem a postiženým vytvoří pevné pouto. Pouto, které funguje minimálně na dvou úrovních. Nejprve mezi bývalým policistou v podmínce za těžké ublížení na zdraví (David Švehlík) a jeho nešťastně postřelenou obětí, nyní vozíčkářem (Martin Finger). A pak mezi bývalou prostitutkou Klárou (Elizaveta Maximova) a jejím únoscem Lukášem (Vojtěch Vondráček).
Klára je přitom dcerou postřeleného vozíčkáře, jehož pes v úvodu napadne a pokouše dceru policisty. Policista po pěti letech vychází z vězení a má co dělat, aby našel zaměstnání a cestu k bývalé rodině. Shodou okolností mu pomůže jeho oběť, když začne požadovat jeho služby vzhledem k tomu, že se dcera Klára, nyní v domácím ošetřování, stává nepohodlnou svědkyní.
V téměř 150minutovém snímku se na prvním místě řeší rodinná pouta a mezilidské vztahy, hned v závěsu je žánrovka točená formou dynamického thrilleru, v němž se hraje o čas. Kdo koho dostane dříve, to nevědí ani místní policisté, kteří jsou ve druhém plánu.
Ostravou toto psychologické drama z prostředí organizovaného zločinu jenom dýchá. Sugestivní, potemnělá ale zároveň i rozjasněná kamera Jakuba Šimůnka snímá ikony města od Nové radnice za dne po Sýkorův most v noci, nevynechá těžní věže ani krematorium, často bloudí zákoutími, jako je noční svět v klubu Dock, aby se vzápětí vznesla nad obzor a nabídla podmanivá panoramata směrem od Slezské.
Dvojice David Švehlík a Martin Finger funguje po herecké stránce spolehlivě, obsazení i herecké vedení je na televizní film nebývale kvalitní. Matku Kláry hraje Slovenka Zuzana Mauréry s bezchybnou češtinou. Mimořádně syrově působí expresivní výkon Elizavety Maximové v roli přejeté a těhotné Kláry trpící posttraumatickou poruchou, škoda jen, že ji nemáme možnost vidět i z té veselejší stránky, aby z vznikl ještě celistvější komplex. Hladce oholený blonďák a mafiánský hezoun Lukáš v podání Vojtěcha Vondráčka působí jako ztělesněné zlo, které se nezastaví před ničím.
Samostatnou kapitolou je množství ostravských herců, kteří se dokázali prosadit nejen v malých rolích. Nejvýrazněji působí Sylvie Krupanská a Lukáš Melník, kteří tvoří neotřelý pár bývalé ženy policisty a zemitého rozvádějícího se strážníka. Michal Čapka ztvárnil jednoho z „přemýšlivých“ policistů, i když vystupuje v příběhu jen pod nicneříkajícím štítkem „kolega“ od svého nadřízeného podplukovníka Taraby (neméně přemýšlivý Martin Pechlát).
Zahlédneme tady také další výrazné osobnosti ostravského herectví jako jsou třeba donedávna členka Komorní scény Aréna Zuzana Truplová či solitér Přemysl Bureš, který hraje menší štěk v podobě vedoucího soukromé detektivní kanceláře. Nadprůměrně talentovaný Štepán Kozub dostal sice jen malou roli mafiánského pohůnka, nicméně jeho setkání s krumpáčem aspiruje na jednu s nejdrsnějších scén v současné české filmové či televizní tvorbě.
Svátek ve Stockholmském syndromu navahuje na své starší práce, třeba na svého času pověstné Zatraceni (2001) s tehdejším ostravským hercem Janem Plouharem v hlavní roli. Ale také na Occamovu břitvu, kriminálku, kterou v roce 2012 zrealizoval opět pro ostravské televizní studio.
Dvoudílný film Stockholmský syndrom vytyčuje směr, kudy by se měla ubírat kvalitní tvorba pro televizní obrazovky, aby o ni diváci v Česku neztratili zájem. Věrohodný příběh postižené oběti provází tíživá atmosféra, teskná hudba a soustředěné pohledy aktérů, mezi nimiž se opravdu usmívají pouze představitelé zločinců a polosvěta. Svátkův film přesto neztrácí téměř ani na okamžik své dynamické tempo a některé situace nemají daleko ke groteskním okamžikům, jak je mnohdy píše sám život.
Výhrady lze mít pouze k příliš čitelnému závěru této jinak strhující dvoudílné minisérie. Střely z roztřesených rukou v něm padají až příliš přesně a zlo ve své podstatě uniká bez výrazného zadostiučinění. Napětí odchází daleko dříve než před závěrečnými titulky.
Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.