Osm žen se prohnalo Divadlem Antonína Dvořáka, aby ukázalo svou destruktivní sílu

Počátek roku se napříč divadelními stánky severní Moravy a Slezska nese v duchu detektivního žánru. Ačkoli je tento záměr čistě náhodný, je příjemné vidět, že se umělecké soubory nebrání zrovna tak nevděčnému tématu, jakým detektivka bezesporu je. Prvním takovým odvážlivcem není nikdo menší než Národní divadlo moravskoslezské, a to s inscenací Osm žen. Jak už sám název vypovídá, jedná se o ryze ženské představení, ve kterém však mužský element není opomíjen. Hraje zcela zásadní roli, avšak pouze jako abstraktní pojem.

Robert Thomas, francouzský autor, si ve své konverzační hře bere na paškál nevyzpytatelnou a hlubokou duši žen, aby na vzorku osmi z nich ukázal rozmanitost a barvitost jejich charakterů. Je až s podivem, kolik rozdílných povah se potká v jednom domě při řešení vraždy a jak se jejich původní obraz mění pod tíhou strachu a vzájemného obviňování ze spáchání zločinu. Detektivní hra pracuje také s psychologií postav, graduje a odhaluje veškerá tajemství, která by jinak zůstala utajena a zahalena pod rouškou kouzla Vánoc, které se blíží společně s odhalením pravdy.

Samotný text Roberta Thomase je dostatečně vyšperkovaný na to, aby se s ním dalo pracovat bez umělých kudrlinek a dramaturgických zásahů (ačkoli oceňuji snahu o napnutí i znalého diváka, původní závěr má mnohem mrazivější tečku a lepší pointu). Thomasovy jiskrné dialogy, které přeskakují jako žhavé uhlíky a jejichž směr se mění s rychlostí blesku, mají jednu výhodu. Bohatě stačí, aby se s tímto textem dobře naložilo a dílo nepotřebuje žádný přebytečný balast kolem. To se však v případě inscenace v rukou režiséra Ivana Krejčího zcela nepovedlo. Celé představení se neslo v duchu hesla „všeho moc škodí“, a to bohužel doslova všeho.

Marie Logojdová a Aneta Klimešová. (Foto: Radovan Šťastný)

Obsazení slibovalo zajímavé generační propojení hereček, které by se vzájemně mohly energicky nabíjet. Možná k tomu přispěly kostýmy, které předvedly módní kreace napříč stoletím, možná neuchopitelný interiér celého domu, který jsem nedokázala zařadit ani do místa určení, ani do časové souvztažnosti, ale všechny postavy jako by hrály svoje etudy a potkaly se náhodně v jedné inscenaci. Bohužel se, mnohdy až pitvořivě, strhávaly ke vzájemné teatrálnosti. Tento způsob projevu vyvolal úsměvné reakce, ačkoli by bylo více na místě, aby patřily spíše dobře okořeněné ironii v hlase než přehnaným až téměř hysterickým projevům.

Ale popořadě. Scénu tvoří červený pokoj ve staré usedlosti, s moderním nábytkem v retro stylu a s doplňky, které poukazují především na zmatený vkus majitelů. Scéna působí neuceleně a až moc designově. Záměr možná takový byl, ale scéna Milana Davida zbytečně odvádí pozornost od samotného děje, který je dost nabitý a takové nicneříkající „křoví“ v podstatě nepotřebuje. Minimalismus by celému dojmu prospěl více. Místy je inscenace okořeněná projekcí, která však nemá hlubší význam, spíše má efekt studentského pokusu o napodobení hororové atmosféry a rozpačitý dojem z inscenace se tím ještě prohlubuje.

Sára Erlebachová. (Foto: Radovan Šťastný)

Podobně bojuji také s kostýmy, které jsem, přiznám na rovinu, absolutně nepochopila. Kostýmní část mám na inscenacích ráda a paní Martu Roszkopfovou velmi uznávám, ale tady se nedokážu ztotožnit s jakýmkoli záměrem, který by kreativní rozmanitost vysvětloval. Kromě jednotící černé barvy všech kostýmů se všechny dámy sešly na návštěvě přicházejíce každá z jiné doby. Inscenace se přetahuje o zařazení mezi konverzační komedie a do extrému vyhnané parodie, avšak neustálé balancování mezi těmito dvěma protipóly ruší a vyznívá velmi neprofesionálně.

V popředí Renáta Klemensová. (Foto: Radovan Šťastný)

Babi (Marie Logojdová) jako babička z první republiky je pěkně ostrá a vlastně jako jedna z mála využívá toho, co se mi na textu Roberta Thomase líbí. Dává přednost dobře načasovanému vtipu, který z dialogů plyne, a to z ní činí nonšalantní dámu, ačkoli její skryté pohnutky moc prvorepublikové nejsou, i tak je to jedna z těch, co vás budou jednoduše bavit.

Babi má dvě dcery, Gabi (Kateřina Breiská) a Augustu (Renáta Klemensová). Jedna je žena bohatého muže, zaopatřená, elegantní a protřelá, druhá nešťastná, hypochondrická a závistivá. Gabi je ukázkou z módního časopisu z 60. let a Augusta vypadá jako opelichaný jinoch. Rozmanitých sesterských dvojic je zde více, ale tento kontrast je až zarážející.

Zleva Aneta Klimešová a Sára Erlebachová. (Foto: Radovan Šťastný)

Dcery Gabi, starší Zuzanka (Aneta Klimešová) a mladší Katka (Sára Erlebachová) mají nejen jiné povahy, ale evidentně se ocitly i v jiné době. Zuzanka přichází z dob dívčích internátů a podle oděvu je až s podivem, jaké tajemství skrývá. Na rozdíl od Zuzanky je Katka asi jediná, která odpovídá době dnešní, trochu punk, trochu rebelie, trochu té ironie. Opět by stačilo trochu ubrat, kontrast je už v jejím chování. Obě mladé herečky paradoxně hrají umírněně a spíše civilně, což jim sluší a je to uctivě sympatické. Trochu afektovaná komorná Luiza (Michaela Rykrová) se naopak nebojí lehce lascivní pózy, což k její postavě patří a je to na místě, ale kostým jak z půjčovny na maškarní by si zasloužil trochu důvtipu.

Zprvu neutrální postava hospodyně, paní Chanelové (Anna Cónová) svým outfitem dokonce přeskakuje generaci Babi a se svou nabíranou sukní se zařazuje až do předminulého století.

Nicméně, co mě opravdu zarazilo, místy až lehce iritovalo, byl celkový dojem z postavy Blanky (Lada Bělašková). Jediné, co mě napadá, je otázka, proč? Proč zrovna tato postava vypadá jako Morticia Addams a proč je zrovna ona jakousi komiksovou verzí proradné sestry zavražděného, když ostatní jsou relativně z reálného světa. Lada Bělašková je bezesporu skvělá komediální herečka, kterou má publikum rádo, ale v Osmi ženách by ji slušela tajemnější grácie a přirozená elegance.

Lada Bělašková jako Blanka. (Foto: Radovan Šťastný)

Ivan Krejčí se vydal očividně jinou cestou než jeho předešlí kolegové. Tímto krokem však potvrdil, že civilnější pohled hře sluší více a je vlastně zbytečné nevyužít už dávno objevené. Národní divadlo moravskoslezské má klenotnici vynikajících hereček, které by si zasloužily prostor, čistý a minimalistický, aby vyniklo kouzlo každé z nich. Vzájemné slovní šarvátky by tak dostaly úplně jiný přesah a diváci by nebyli na rozpacích, zda přišli na komedii nebo frašku.

Osm žen v Divadle Antonína Dvořáka působí víceméně jako experiment na diváka, ale troufám si říct, že zvolená cesta je příliš kostrbatá, a obávám se, že nevede přímou cestou k vytouženému cíli.