Strašidla, démoni, kreatury. Bendova výstava v klubu Les analyzuje hospodské žvanění

Na Bezručovy návštěvy starobylého hostince na Antonínově náměstí v Místku dokonce upozorňuje básníkův portrét uvnitř této lidové knajpy. I s patřičnými faktografickými údaji. A dodnes se tu mluví hodně jadrně, tyhle věty jsem odposlouchal ve středu 15. ledna 2020 kolem osmnácté hodiny večer: „Meleš hovna. Co si dame? Vodku. Ne, už valime. Dopijem a pudem na nudle k Čiňanovi. Natalka piše, kdy přijdeme domu? Za hodinu. To už si říkal před dvěma hodinama. Co mi sahaš na babu? Bo mě laka šahat na všechny. Kmitaš jak kokot. Kladivem do palice. Hej, zaplať už.“

Spontánní řeč místeckého lidu. V dobách poštovního úředníka Vaška to asi nebylo lepší, tedy pokud si Bezruč zrovna nesedl ke stolu s místními elitami, které se v restaurantu také setkávaly. A to už se konečně dostávám k Bendovi a jeho výstavě Strašidla, démoni, kreatury v ostravském Absintovém klubu Les. Malíř totiž zhmotnil hospodskou řeč. Ta má samozřejmě mnoho podob, ale i ta nejintelektuálnější debata se s přibývajícím množstvím alkoholu mění v démonické blábolení a samotní mluvčí v kreatury. V obludné stvůry zrozené na doplantaném jazyku (orgánu) a v dočasně zatemnělém mozku.

A zatím U Antoníčka v Místku: „Pět piv a vodky. Objednavej, kurva! Nechci, letim dodom. Řve tam ta piča z oken, rachot jak cyp. Ještě tyden roboty. Nemam drobne, pičo. Fotr mě čeka, sem se měl stavit po svatkach. On ma problemy. Nemusiš se ji dotykat, kurva. Baba konči v deset a ide s chlapama chlastat, nerozloži tě to, pičo? Mě to drti. Dobre, dobre, cyparny, to neřeš.“

Bendův úvodní obraz na výstavě v Lese. (Foto: I. Mottýl)

A také úvodní plátno Bendovy výstavy, které visí nad stolem štamgastů hned vedle výčepu v Absintovém klubu Les, v sobě skrývá podobnou energetickou nálož. Slova a věty, respektive celé to běsné hospodské blábolení zaklel Benda do divokých tahů štětcem. Do siločar, které se kupí kolem jednotlivých opilců, aniž by doléhaly ke spolustolovníkům. Tak už to bývá. S postupující nocí mluví host především sám se sebou, a těch padesát centimetrů na druhou stranu stolu se najednou prodlužuje na délku rovníku. A Benda ožralé rovnoběžky analyzuje jako radvanický spiritista. Anebo spíše jako Karel Malich.

Mezi siločarami jednotlivých řečníků Benda záměrně ponechává tupé prázdno. Dnes už se v hospodě nikdo nedomluví. A příště to nemusí dopadnout lépe. Opilá řeč je něčím jako záhrobním životem, který na popisovaném obraze symbolizují strašidelné kontury tří štamgastů. Spíš umrlců. Zrcadlo alkoholické nirvány. Malíř takto vítá (a zároveň děsí) zatím střízlivé hosty Lesa, kteří zrovna vstoupili do podniku. Před ďábelským pokušením podívat se na dno nejedné kontušovky, višňovky či pekelně zákeřných absintů. Marné to varování…

A zatím v Bezručově výčepu v Místku: „Ožerem se. Jdem zakuřit. Furt to same. Co potřebuješ? Jedině žradlo. A uhli, kurva, uhli stoji pět tisic. Ukradli mi boty za dveřma. A mi zebrali tablet. Co kdo ukrade, to neřeš. Policajti to tež neřeši. Když se ti ztrati tablet, tak to musíš řešit. Hovno. Přide ňaky frajer, to ani neviš, jak to zebere, tak nepičuj. Za komunistu se to řešilo, jak zme byli děcka.“

Obraz nad stolem štamgastů v Lese. (Foto: I. Mottýl)

Malíř Benda nesedí v hospodě poprvé. A za téměř čtyři desítky let výčepního života se naučil „krčemné žvanění“ i přesvědčivě namalovat. Není to smyšlená abstrakce, spíše šifra, v níž lze dlouhé hodiny číst, co Benda zaslechl U Křižánka, Na Společenstvu, v Baníku, ve Staročechu a mnoha dalších ostravských putykách: „Synek kopl ve škole do holky, je to normalni? Že se neposunula v lavici. Obyčejny spolužak, zmrd. Učitelka je zodpovědna. Oni na to nemaji, ty piče, vyjebana škola. Na zdravi! Ale, kurva, nepichej do těch knedliku, to mam na večeřu. Pijem na ten novy rok! Když to nikdo nebude řešit, budou všichni krast. Tři vodky.“

Bohumil Hrabal, Ladislav Klíma a filozof Josef Šafařík v jednom. Prostě Benda a spol. A s nimi i opilci od Antoníčka z Místku, kteří tuto středu vypili ohromně štamprlí a piv: „Ty si taky zkurvysyn, kolik je hodin? Do piče v klidu, sedime. Hej pičo, posedíme. Dame si spolu. Taky střibrny tacek, to už nemaji v každe hospodě. Dej mi prostor, pičo. Vylivaš to. Drž to pivo, pičo! Řikali zme, že deme na dvě piva. Ty si taka krysa. Dame vodku! No kurva, tak to byva. Ty už to nedaš. Ticho buď!“

*

Zdeněk Janošec Benda: Strašidla, démoni, kreatury. Absintový klub Les v Ostravě. Výstava potrvá do konce února.