Herečka Sabina Muchová o Umění vraždy: Nejtěžší je najít tu pravou míru uvěřitelnosti

O čem je hra Umění vraždy?

O manželském páru. On a ona jsou malíři obrazů. Mají také agenta, který zprostředkovává výstavy a prodává jejich díla. Je to ale zamotané. Annie Brooksová je manželkou renomovaného umělce. Problém je v tom, že obrazy podepsané jeho jménem maluje jeho žena. Jack Brooks má totiž zrovna tvůrčí blok a malování mu momentálně moc nejde. Jenže Brooksovi potřebují peníze.

A tenhle podvod dělají ve vzájemné shodě? Na tomhle postupu se domluvili? A jejich agent to ví?

Trochu moc otázek najednou. Takže postupně: Ano, domluvili se, že takhle budou postupovat. Ale ona se brzy začne cítit využívaná a zneužívaná. Navíc oba jsou to umělci, mají silná ega. Takže začne manželovi vyčítat, že kvůli němu přišla o vlastní uměleckou identitu. Nakonec osloví jejich agenta Vincenta Cummingse, aby jejího muže zabil.

Objedná si vraždu?

Spíš ho poprosí, aby to udělali společně.

A motiv?

Má ještě několik svých obrazů a chce je dále prodávat pod jménem manžela. A je v tom ještě jeden úmysl, ale ten už bych raději neprozrazovala.

V té hře je ještě jedna ženská postava …

Ano, zahraniční studentka chemie, která potřebuje zelenou kartu k legalizaci pobytu. U manželů uklízí, přivydělává si tím na studium. A v závěru také sehraje dost důležitou roli v příběhu …

Nebudeme prozrazovat …

Ano, ať si to diváci užijí.

Jak byste označila žánr? Kriminální komedie?

Tam je od všeho něco. Komediální thriller s hororovými prvky. To je na jevišti dost často problém, protože lidé v hledišti se většinou chtějí smát a taky se smějí.

Tohle představení ale asi nemá být jen oddechová zábava. Je v tom něco hlubšího?

Určitě. Je to hra o sobectví, o bezohlednosti, o touze po penězích, o egu, o slávě, o touze se zviditelnit, prosadit se.

A ten partnerský vztah?

Také není dobrý. On ji spíše ovládá, ale také na ní parazituje.

Jak vás tak poslouchám, žádná postava není takzvaně kladná …

Přesně tak.

Co by si lidé odcházející z tohoto představení měli říct?

Že občas k sobě dokážeme být hodně krutí. Když začneme myslet jenom na sebe, když jsme frustrovaní, začneme myslet na hrozné věci. Přitom by stačilo si všechno jen vyříkat.

Ano, tento přistup radí psychologové.

Přesně. To nejhorší je problém v komunikaci. Někdy málo komunikujeme a pak si začneme myslet věci, které ani neexistují.

Co vám na vaší postavě dává nejvíc práce?

Najit pravou míru uvěřitelnosti. Věřím tomu, že divák není hloupý, a tak se snažím být věrohodná. Navíc tahle hra, jak je napsaná pro čtyři lidi, by se hrála dobře v komorním divadle, v malém prostoru. Ale my jsme na velkém jevišti, ve velkém divadle. A musíme být věrohodní. Jak říkám, míra uvěřitelnosti, s tím se herec potýká celý život.

Co vás ještě čeká ve druhé půlce divadelní sezóny?

Komedie Zítra to roztočíme, drahoušku, a pak ještě hra Edmond o Edmondu Rostandovi, po kterém přijde na řadu, ale až po prázdninách, jeho Cyrano z Bergeracu.