„Přikládám ucho na tvoji lebku…“ Kardiochirurg a básník Radovan Jursa vydal přesvědčivou sbírku Mezzovoce

Zastavím se na počátku u názvu. Co vlastně znamená a k čemu odkazuje? Na jednu stranu jde o hudební termín, který znamená polohlasem, nevzrušeně. Tedy cosi, co se říká v určité intimitě, jako kdyby nebylo určeno pro každého. Svého druhu broukání. Ovšem sbírka sama toto omezení zásadně zpřesňuje: to, že není pro každého, je snad dáno tím, že je to poezie náročná. Dravým a sympatickým způsobem náročná. V dobách, kdy se vedou sáhodlouhé diskuze o srozumitelnosti literatury, ve chvíli, kdy náročnost je čímsi málo v literárním provozu pohodlným, přichází básník s poezií sice velmi otevřenou, ale zároveň vyžadující i odhodlání čtenářovo. Chce se po něm, aby sám ohledával hranice svého poznání a zároveň též zažité mechanismy, kterými svět přijímá.

Na straně druhé, pokud něco říkáme polohlasem, vědomě se vymezujeme vůči deklamaci, vzletnosti, obrázkovosti básnického slova. A přesně takový je i Jursův básnický výkon – verše jsou sice založeny na obraznosti, ale ta je daleko spíše metonymická, než metaforická. Daleko více propojuje věci na základě vnitřních souvislostí mezi nimi než na základě tvarové či barevné podobnosti. To je také princip odvážný, který do hájemství emocí a prožitků vnáší zase nárok intelektu a racionálnosti.

V žádném případě ale před námi neroste jakási zbásněná filozofie, nějaký pevně ukotvený myšlenkový svět, ale spíše obraz současného světa, který je nazírán bytostí intelektuála, který své poznávání světa vždy ještě konfrontuje s tím, jak se mu život dává a ukazuje v každodenních situacích a vztazích.

Zejména úvod sbírky je zasvěcen reflexím světa viděného zpoza roušky lékařského pláště. Najednou jsou naše představy o soucitu, propojenosti s druhými rozbity samou existencí těch lidí, kteří, aby mohli zachraňovat druhé, musejí občas rezignovat na emocionální kýčovitý soucit a musí se vrhat doprostřed bolesti, řekněme, s čistou hlavou, jako ve vstupní básni Prolog: „Píši ve spěchu / mám strach že se mi vytrácejí slova / mizí a nejsou k nalezení / jako jehla na operačním sále / všichni ji hledají / prohrabují teplé vnitřnosti / mezi prsty mnou chuchvalce krve / vytřásají roušky a vyhlazují záhyby / vzájemně si prohlížejí podrážky bot / nakonec si kleknou a lezou po čtyřech / běhají jako prasátka hledající ponravu / nepomáhá to / vyběhnou na chodbu vysypávají pytle s odpadem / nestačí to / jdou ven běhají po ulicích / kopou do popelnic a pronásledují popeláře / je to promarněný čas / startují auta a hledají ve svých domovech / náhle se zastaví a vracejí se zpět / znovu prohrabávají pytle s odpadem / přijde noc / a oni dál hledají ve svých snech“. Kdybychom tu k básni chtěli přistoupit s epickým záměrem kauzální souvislosti, případně chtěli svět vidět právě v metaforických připodobňováních, je pacient na sále dávno mrtvý. Jenže o to v této chvíli vůbec nejde. To jen metonymický obraz, propojující nepostradatelnost jehly s nepostradatelností určitého úběžníku, podle kterého lze žít, dává těm divokým obrazům smysl. Takto před námi šokézně vylézá naše neukotvenost a vrženost, se kterou – zas a znova v každodenních rozhodováních – musíme nacházet smysl celého tohoto absurdního divadla. V tom je hlavní síla poselství Jursovy knihy.

Jinou polohu představují verše, které odkazují zase ke světu slovesného i výtvarného umění, k obrazu a schopnosti výtvarných objektů a literárních textů spolupodílet se na našich životech. Tady je asi největší prostor věnován lásce, tomu skutečnému spoluexistování. Je to láska v mnoha podobách, v básni Vlna jde o tu rodičovskou: „Neměl jsem čas / neměl jsem odvahu / chybělo měkké světlo / dva roky trvalo / než jsem z nedokončeného portrétu / sundal igelitku a zvlhlé hadry / než jsem z hlíny seškrábal plíseň / a uviděl odhodlaný pohled / devítiletá dcera / dokonalý vesmír / který se rozpíná / a já ho nezastavil“. Jinde jsme konfrontováni s láskou mileneckou. Je v tom jistá odvaha a půvab. Poté, co svět uzávorkujete racionálním rámcem, se znova dokázat propadat do druhého, být s ním a v něm. A je potom úplně jedno, komu je toto vyznání určeno, jako v básni Prošlý hovor: „Naskočilo mi to v hlavě / při čekání na Rudné / ready-made jak lego / volal jsem ti / ale nebralas to / měl jsem bláznivou představu / jak se ti báseň / líhne / rovnou do ucha“.

Mluvil jsem ale i o tom, že je tu velká pozornost věnována také otázkám básnického slova a principů, které určují poezii jako celek. Tak je tomu např. v básni Jarní trojúhelník, kde se uprostřed pohledu na obrys Lysé hory pod nebem k ránu báseň rozletí k odvážné odpovědi: „(…) střelné modlitby pěnkavy / amabile těch kteří neumrzli / holé větve prázdné místo po souhvězdí Lyry / celá moje poezie je jenom volání / na někoho kdo by za mnou přišel na balkón / a řekl mi že je to dobré doskočiště / a taky že musím dovnitř / dopsat tu smršť ordinací / poznamenat si / že krátký pohled na nebe / trvá déle než lidský život / déle než geneze a vyhynutí ptáků / déle než existence hvězd“. Ano, poezie jako volání, jako nutnost blízkosti, jako možnost věřit, že vydávat básnický vzkaz má ještě pořád smysl, to je další cenná hodnota Jursovy sbírky.

Už jsem cosi naznačil o básnickém jazyku Radovana Jursy. A právě v souvislosti s posledními dvěma citovanými básněmi lze úvahu zpřesnit. Jursova řeč je skutečně v mnohém výjimečná. Zde je asi nejvýrazněji přítomna ona linie poezie lékařské, vedoucí kdesi od Vladislava Vančury přes Miroslava Holuba až k Robertu Fajkusovi či Norbertu Holubovi. Jursa zkrátka je si vědom, že i básnický obraz musí být, má-li si uchovat alespoň základní sdělnost, především obrazem přesným, teprve potom se může stát skutečným novým poznáním. To souvisí i s veršem. Ten Jursův je zdánlivě stejně klidný jako řez skalpelem, ale je to jen první pohled. Už ten druhý nás zavede do světa nervnosti a nervozity, v tom nejlepším slova smyslu, do napětí, ve kterém se nové poznání jedině může rodit. I proto nepotřebuje interpunkci, protože věří, že slova mají vlastní magnetismus a na jeho základě se propojují ve spojené celky. I proto rozhodující slovo blízkosti v básni Prošlý hovor, „líhne“, musí stát jako samostatný verš, musí na sebe drze připoutat pozornost, aby věc byla úplná. Proto i druhá báseň, nervně postávající večer na balkoně, se najednou musí spolehnut na dychtivé, polkové trochejské běsnění, aby se až v samém závěru uklidnila a ztišila, i díky anaforickému opakování slov na počátcích verše a dospěla právě k onomu specifickému vědění.

A tak nás lékař a frýdecký rodák, zdánlivě vzdálený od centra básnění a poezie, vyučuje v elementárních věcech a znova zdůrazňuje, a celou sbírkou podtrhává, že poezie, má-li být nenahraditelnou, musí být především poznáním, které jiné druhy lidské činnosti, ani medicína, ani filozofie či ekonomie, poskytnout neumí. A Jursova poezie se právě těchto základních hodnot a funkcí poezie dotýká a dělá to velmi přesvědčivě.

Radovan Jursa: Mezzovoce. Vydalo nakladatelství Dauphin v Praze, 2019. Redakce: Pavel Hruška. 60 s.