Novoroční koncert Janáčkovy filharmonie a úžasného houslisty Jiřího Vodičky: Elegance, emoce, energie

Novoroční koncerty jsou prostě tradicí. I proto se na nich můžete setkat s řadou známých tváří, ale i s lidmi, kteří vyrazí za kulturou tohoto typu spíše výjimečně. Zcela zaplněný sál Domu kultury města Ostravy byl zhruba takovým průsečíkem těchto dvou kategorií diváků.

V úvodu koncertu si tradičně vzal slovo ředitel Janáčkovy filharmonie Jan Žemla. Po něm promluvil ostravský primátor Tomáš Macura, který vzpomenul nedávnou tragédii ve fakultní nemocnici a koncert věnoval všem pozůstalým obětí. Měl pravdu, když řekl, že velmi rychle zapomínáme. Paměť, ať už historická či morální, bývá v dnešních dnech omývána i kalnými vodami a je těžké si udržet čistou hlavu. Můžeme být v Ostravě vděční za to, že máme takového primátora a ředitele filharmonie.

Novoroční koncert měl letos zvláštní příchuť. Připomínala pocit, jako by člověk pouze koukal na nesmírně zajímavý a lákavý bonbon a nemohl jej rozbalit. Podobně mi bylo, když jsem si ve foyeru Domu kultury prohlížel s dalšími lidmi grafický vizuál návrhu amerického studia Steven Holl Architects. Jakoby se houslový futrál snesl z kosmu a zanořil do stávající budovy. Skvostný sál a důstojné řešení pro všechny účastníky kulturních událostí už je téměř za dveřmi, stačí je pouze vpustit a přijmout s otevřenou náručí. Věřme, že se to Ostravě podaří!

Janáčkova filharmonie Ostrava. (Foto: Ivan Korč)

Na úvod se po důležitém zamyšlení Tomáše Macury rozezněla hudba Leonarda Bernsteina. Předehra k operetě Candide má všechny znaky geniálního skladatelského talentu. Vzrušující, rozpustilé téma, doprovodnou lyrickou myšlenku, soudržnost celku i oslnivý vrchol. Bernstein se zkrátka dokázal hudbou bavit a jeho fantazie se odráží v orchestrálním lesku společných částí i komornějším pojetí instrumentace, v níž vynikly krásné hráčské výkony filharmoniků. Á propos: všimli jste si zabarvení vedlejšího lyrického tématu, které svou hřejivostí hodně připomíná melodiku Bedřicha Smetany či Antonína Dvořáka?

Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35 Ericha Wolfganga Korngolda je na koncertních pódiích vzácným hostem. Je však moc dobře, že byl „přizván“. Hned z prvních tónů široce rozevláté melodie první věty Moderato nobile bylo očividné, že skladatel byl zcela mimořádný talent. Ne nadarmo Korngolda charakterizoval samotný Gustav Mahler jako „hudebního génia“ už v jeho 18 letech. Korngoldův houslový koncert v premiéře provedl slavný Jasha Heifetz. Skladatel se tehdy o jeho hře vyjádřil ve smyslu, že hráli Paganini a Caruso současně. Další zajímavá pojetí přinesli také Anne-Sophie Mutter, Ithzak Perlman, Gil Shaham a generačně nejmladší norská houslistka Vilde Frang.

Houslista Jiří Vodička. (Foto: Ivan Korč)

A Jiří Vodička? Sympatický ostravský rodák svou hrou ukázal, že svůj vzácný dar vrchovatě naplňuje a předává dál. Jeho provedení bylo elektrizující: od ladně neseného romantického tématu v úvodu přes tajemnou, atmosférickou druhou větu s něžným vyprávěním sólových houslí ve vysokých polohách a dechberoucím vibratem až po ryze dobrodružnou melodii Allegro assai vivace, jejíž perlivé figurace a pasáže ostravský houslový mág vysázel s velkou vervou a detailní přesností. Orchestr zahrál Korngoldovu filmovým řemeslem nasáklou hudbu vitálně, v dobré souhře a elegantních sólových výkonech. Velkolepý závěr houslového koncertu vyvolal emotivní reakce. Tady se na chvíli vrátím k onomu dvojímu publiku, jehož polovina jednoznačně netušila, že po tak mimořádném zážitku si obecenstvo může vyžádat přídavek. Někteří diváci vstávali a sedali po vzoru filharmoniků a potlesk najednou ustal celkem bezdůvodně. Prokofjev by na to řekl jediné slovo: „zábavné“.

Svůj balet Romeo a Julie, op. 64 tento ruský velikán napsal v roce 1935, krátce po návratu do tehdejšího Sovětského svazu. A zažil si s ním celkem své. Leningradské divadlo z námětu couvlo, moskevské Velké divadlo poté smlouvu uzavřelo, ale Prokofjevovu hudbu následně shledalo jako netaneční a smlouvu zrušilo. Skladatel nebyl ušetřen ani během zkoušek, kdy musel snášet jízlivosti, že jeho hudba nestačí na to, aby bylo vytvořeno hodnotné představení. Prokofjev ale tvrdošíjně opakoval: „Napsal jsem právě tolik hudby, kolik je třeba, a nic víc dělat nebudu. Věc je dokončena. Chcete-li, proveďte ji, nechcete-li, nechte tak…“ Později Prokofjev z hudby k baletu upravil dvě symfonické suity, každou o sedmi částech.

Michel Mariotti. (Foto: Ivan Korč)

Koncertní suita z baletu Romeo a Julie zazněla v podání Janáčkovy filharmonie a dirigenta Michela Mariottiho a bylo to zakončení koncertu jaksepatří. Masivní symfonický tah, detailní prokreslenost v instrumentálních sólech i strhující dynamická a agogická výstavba. Prokofjevova hudba byla servírována v ukázkové souhře jako dílo ryze dramatické, emotivní, meditativní i vášnivé. S hrozivým napětím vyzněly zahuštěné akordy, disonantní charakteristiky i psychologická stínohra neuvěřitelné melodické invence Prokofjeva.

Správně si italský dirigent v závěrečné děkovačce vyvolal jednotlivé hráče sólových partů. Byl to koncert, který skutečně ukázal instrumentální kvality napříč celým orchestrálním spektrem. Rád bych ocenil také dramaturgii Novoročního koncertu, která představila hudbu tří autorů 20. století, jejichž tvůrčí poetiky se nijak nepřekrývaly, spíše si vzájemně konvenovaly. Janáčkova filharmonie vstoupila do nového roku transparentně, s uměleckou razancí a stylovou argumentační jistotu. Přejme jí, aby takovou úroveň potvrzovala jako běžný umělecký standard v těch nejdůstojnějších podmínkách a před plnými sály. Zaslouží si to!