Nová výstava v Galerii města Třince nutí k intimnímu soustředění

Stejně tak obsazení obou umělců je polské, což v Třinci asi vadit nebude, naopak Polsko je doslova za humny a dobrý kurátorský koncept může rezonovat i u tamějšího publika. Česko-polská spolupráce není jediným konfrontačním východiskem výstavy. Dialog a spolupráce jsou vlastně podstatou celého projektu. Dva umělci Agnieszka Grodzińska (PL) a Vitalii Shupliak (UA/PL), muž a žena, dva specifické přístupy, dvě různé zkušenosti, dva různé světy, se potkávají v jednom procesu tvoření a vlastně není zřejmé, kde začíná a končí rukopis jednoho nebo druhého umělce.

Kurátorský text zčásti analyzuje slovo identický, respektive jeho podobu v polském jazyce, zde se totiž nalézá v rozporné významové pozici.  Tožsamość rovná se identita, doslovně ale značí absenci rozdílů tožsamý=stejný. Řekl bych, že význam tohoto autoantonyma je propsán do práce obou umělců. Setkáme se tak s prací dvou individualit, utvářejících ve výsledku jedno dílo nabývající zcela novou a svébytnou autonomii. Utváření vizuálních koláží, které je možné ve výstavě vidět po levé straně při vstupu do galerie, totiž nese především sílu procesu tvoření. Pro diváka je ale podle mne atraktivnější spíše povědomí o tomto procesu vzniku než samotný vizuální výstup.

Detail společného díla Agnieszky Grodzińské a Vitalie Shupliaka. (Foto: V. Schupliak)

Ohledávání a posouvání hranic vlastního vyjadřovacího pole, kvantity, vizuální struktury i užitých znakových systémů a hledání nové celistvé identity výsledného díla, byla zcela jistě pro oba umělce silná zkušenost. Ovšem ve výsledku je tato vizuální znaková struktura zbytnělá a sémanticky těžko čitelná. Na druhou stranu může symbolicky vynášet obraz současného světa, v němž otiskování individuality do informační mozaiky virtuálního prostoru podobně zaniká v chaotickém balastu. Stejně tak se na facebookové stránce mísí informativní, reklamní, osobní i širší sociální informace. Obraz individuality je rychlým pohybem palce nahrazen zprávou o ničivém požáru v australské buši, reklamu na boty střídají fotky afghánské uprchlické rodiny a vzápětí si můžeme přečíst třeba inspirativní motto Dalajlámy…

Pohled do objektové instalace. (Foto: Jaroslav Michna)

Naše identita je tedy na sociálních sítích sdílená a v důsledku zaniká v kvantech různorodých znaků. Stejně tak jsou ukrývány významy ve společném díle Agnieszky Grodzińské a Vitalie Shupliaka. Instalace této kolážovité řady, v níž se mísí rukou tvořené kresby, tisk, přetištěné a manipulované fotografie, či výstřižky z tištěných médií a archivů, byla také podle slov kurátorky experimentální výzvou, jak vystavit a pracovat s médiem papíru. Papíry jako nositelé rozličných významů tak posloužily jako podklady pro mozaikovité rastry a jsou nalepeny na velkoformátové PVC panely, to vše je obaleno folií a instalováno na cihlách. Právě cihla, jako ortodoxní matérie kontrastuje s nehmotnou mozaikou papírů, vnímanou divákem přes vrstvu průhledné folie.

Zleva Vitalii Shupliak, Agnieszka Grodzińska, Jagna Domżalska a Katarina Klusová. (Foto: Galerie města Třince)

V centru expozice je objektová instalace, složená z několika materiálních znaků, zpřítomňujících kořistnický vztah člověka vůči planetě, například do hloubky vypreparovaná kruhová struktura v atlasu světa evokující povrchový důl. Těžba země je snad nejvýraznějším projevem člověkem znásilňované krajiny. V krabici hned vedle pak nalezneme krajinné puzzle, jehož dílky nesou zespodu hřebíčky. Hypotetické skládání takovéhoto puzzle by připomínalo voodoo.  Zapichování každého dílku jako proces radikálního přisvojení. Krajina je totiž v antropocénu jednoznačně vnímaná jako fenomén sloužící k uspokojení potřeb člověka (surovina, místo pro obývání, pěstování plodin, chov dobytka, pro relaxaci, logistiku trhu, sportování…). Hned vedle nalezneme v instalaci „měšec“ předimenzovaných stříbrňáků. Za vším hledej peníze.

Statické instalace jsou ve výstavě doplněny pohybem. Video Vitalie Shupliaka Sunset na obrazovce opřené o cihly v horizontální poloze na podlaze, uzavírá simulaci slunce do pasti jakéhosi interiéru. Přírodní jev, který probíhá zcela nezávisle na člověku, je zde manipulován, uvězněn do lidského paradigmatu a znejistěn. Jakoby se toto fragmentární, v objemu rozložené Slunce zmateně ptalo: kde to jsem a kam mám zapadnout? Zde opět podprahově vyvěrá symbolická, v tomto případě až utopická procesuálnost násilí člověka páchaného na přírodě.

Z výstavy v Galerii města Třinec. (Foto: Vitalii Schupliak)

Celá instalace výstavy působí intimním dojmem, ať už svým osvětlením, tak množstvím a velikostí jednotlivých děl. Vlastně diváka nutí k intimnímu soustředění a koncentrované snaze o přečtení jednotlivých obsahů. I když tyto jednotlivosti nabízejí různé interpretační vhledy, a o některé jsem se v tomto textu pokusil, v celku se ale již ztrácím a marně hledám komplexnější zprávu například o stavu společnosti.  Ony šifry, o kterých se kurátorka zmiňuje ve svém textu, jsou pro mě vlastně nerozklíčovatelné a nejasné.