Dnešní doba je rychlá, méně procítěná, a je to patrné i v hudbě, tvrdí Daniel Kanálik z kapely Dobytčí mor

Co aktuálního se děje v táboře skupiny Dobytčí mor?

Pomalu chystáme materiál na novou desku, zatím máme hotové tři songy. Doma udělám vždy verzi v počítači s bicími, kytarami a se zpěvem a pak pošlu klukům. A ve zkušebně se pak vše učíme dohromady. Nechceme to uspěchat. Chceme, ať jsou ty tracky v klidu i trochu vyhrané. A nelámeme to přes koleno, jak se dneska v té rychlé době dělá, honem honem další desku a tak. Původně jsme se s deskou trochu unáhlili a zjistili, že nestíháme kvůli práci a podobně, tak jsme zrušili termín a posunuli to tím způsobem, že až to bude fakt hotové hudebně, album natočíme.

Máš tedy pocit, že se dnešní doba promítá stále více i do hudby, řekněme do hudebního myšlení? To znamená, že mnohé kapely chtějí mít mermomocí nové a nové skladby a jde jim hlavně o počet a nikoliv o kvalitu?

No, dnešní doba je rychlá a stále rychlejší, méně procítěná, a je to patrné i v hudbě. Asi přibývá kapel, které za každou cenu nahrávají nové desky a honí se, jak říkáš, za kvantitou. A možná zbytečně… Vychází spoustu muziky, ale kapely se vykrádají, zvukově jsou desky stejné, stejné kytary, stejné postupy, je stále těžší vymyslet něco nového… Myslím si, že je lepší natočit album za delší časové období a kvalitněji, než každý rok vydávat desku. Nicméně zase je to kapela od kapely. Může být smečka, která vydá za čtyři roky čtyři desky, a bude to super. Anebo naopak. (smích)

Domníváš se, že nové skladby jsou v něčem jiné oproti vašim předchozím songům? Liší se v nějakých bodech?

Naše nové skladby nebudou zásadně jiné než na předešlé desce. Máme už svůj rukopis, jsme zvyklí na určité postupy a podobně. Ale měly by být riffové, chceme udělat normální songy s normálními, ale silnými riffy. A samozřejmě musí to být dostatečně tvrdé… My volíme stále grindcore, ale najdeš v tom i jakoby death metal, taková temná atmosféra strachu. Co se týká vokálu, chtěl jsem, ať se častěji střídáme ve zpěvu s basákem Harym. Už pár věcí máme a je to lepší, větší nářez, je to větší peklo a je to zajímavější. Hary zpívá ty vyšší skřeky a já ty naše klasické hluboké. Doplňujeme se a je to tedy větší jízda… (smích)

Kdy jste byli v souvislosti s Dobytčím morem nejvíce spokojení či šťastní?

Spokojení jsme vždycky po dobře odehraném setu. To zná každá kapela, ať hraje cokoliv. Když dobře zahraješ, lidi to bavilo, něco se ještě přidalo, prostě paráda, zadostiučinění. Víš, že to hraní má smysl… A šťastní? To je široký pojem…

Jasně, to máš pravdu. Nicméně jak to vnímáš ty?

Myslím si, že v rámci teritoria štěstí Dobytčího moru jsme byli asi nejšťastnější při rockovém maratonu ve Frýdku-Místku v roce 1993, kterého jsme se účastnili, kdy nás po třech skladbách museli zastavit kvůli skákání lidí z pódia. Z toho důvodu jsme museli přestat hrát a během vystoupení dalších dvou kapel, které hrály po nás, všichni fanoušci seděli na zemi a skandovali: „Dobytek, dobytek.“ My jsme byli mezi ostatními čekajícími kapelami a díky tomuhle peklu jsme pak dostali nabídku na naši první desku tři roky po sametové revoluci. (smích)… To nám bylo 21 let, fajn se na to vzpomíná. Jinak jsme šťastní za každé nové dobytčí ráno… (smích)

Překonal jsi také vážnou nemoc… Jak moc tě tato skutečnost ovlivnila po lidské i po hudební stránce? Neláká tě předávat zkušenosti z toho období dále? Třeba ve formě nějaké knihy či přednášek…

Čeče, tohle období bylo pro mě peklo, dno, fakt dno. Měl jsem nepříjemný rozvod, doplněný spoustou žalob, jak se to někdy naschvál dělá. A do toho nemoc… Ano, změnilo mi to hodnoty, ale ne hned, ne za rok, ale postupně a je to drsné. To, když jsem pak po kontrolách zjistil, že jsem přišel hodně včas, byl jsem fakt šťastný a vážil si úplně jiných věcí než normálně fungující člověk… Vážil jsem si toho, že jsem. To jediné bylo podstatné. A chtěl jsem být. A tím se ti pak všechno změní.

To je pochopitelné…

Nicméně člověk je stále nahoře a dole, a když jsem už docela dlouho zdravý, člověk rychle zapomíná a chová se zase povrchně, ješitně, sobecky… (smích) Ale tohle máš v sobě už vždycky a uvnitř jsi poznamenán tou zkušeností napořád. Víš, jakou má život cenu. Vždy máš v sobě velké memento a pokoru a stále si uvědomuješ, že jsi na tom dobře. To mnoho lidí neví. Nevidí, že jsou na tom fakt dobře. Je to škoda. Bylo by méně pekla mezi lidmi… A pokud jde o přednášky a knihy? Je to možné, člověk má chuť to říct ostatním, aby jim třeba otevřel oči a pomohl něco těžkého vidět z jiné strany, lépe… Nicméně zatím jsem vážněji o tom nepřemýšlel. Já jsem spíše na muziku… (smích)

Zážitky spojené s nemocí jsou zachyceny zejména na vašem albu Penury Eats Handly, přičemž v souvislosti s obalem této desky jsi tehdy mimo jiné uvedl: „Za vše na tomto světě si můžeme sami, všichni dohromady. Je jen vidět, jací jsme vůči sobě, vůči druhému, vůči cizímu, jací jsme vůči milovanému, vůči nenáviděnému.“ Máš tedy pocit, že mnohým z nás stále chybí jakási sebereflexe a přiznání si, že máme zodpovědnost za naše vlastní činy nejen vůči sobě, ale i vůči druhým?

Stoprocentně. Jsme zodpovědní i vůči ostatním před sebou… Celý svět, ten lidský svět je příběh o boji o moc, o boji těch mocných… Obyčejní lidé jsou jen prostředek, a rádoby demokratické skutky a lidské dobro, ve kterém jakoby žijeme a děláme si ho údajně sami, jsou jen zástěrka. Samozřejmě to nejde říct jen jednou větou, není to zase tak jednoduché, ale princip je takový. A grindcore je jeden z prostředků, ventilů společenské krize, kde se může lidská mysl osvobodit a vyjádřit. Je to jakýsi osobní abstraktní postoj proti společenské falešné korektnosti a pokrytectví… Vlastně něco jako punk.

Z koncertu kapely Dobytčí mor. (Foto: archiv kapely)

Český grindcore je v zahraničí velmi respektovaný a spousta tuzemských kapel hraje často na prestižních zahraničních festivalech. Pro Dobytčí mor to však neplatí… Proč?

My jsme byli vždycky limitovaní osobním časem, který můžeš věnovat tomu, že jedeš do zahraničí, takže jsme to víceméně nikdy moc nevyhledávali. Neříkám, že to není fajn, pár akcí jsme mimo Česko odehráli, ale máme nebo musíme pracovat a čas je limitovaný. Neříkám však, že kapely, co jezdí do zahraničí, nepracují. Jde to možná skloubit taky, záleží kde, na jak dlouho a podobně. My jsme takoví patrioti. Ale ničemu se nebráníme.

Pomalu, ale jistě se blíží výročí, kdy by měl Dobytčí mor oslavit třicet let na hudební scéně. Plánujete nějaké speciální akce? Víte už, jak budete nebo jak byste chtěli slavit?

No, našich dobytčích třicet let by mělo být v roce 2021, a to je ještě hodně daleko. (smích) Navíc nikdy jsme takhle dlouho nic neplánovali. Ale jestli vydržíme, tak to určitě oslavíme jako každé výročí a určitě s prima kapelami. (smích) Všechny kapely, které baví hraní, jsou speciální, ale to bychom předbíhali…  Čas vše ukáže, zatím nás to baví. Nebojím se říct že hodně. (smích) Já vidím takovou vizi, že do deseti, patnácti let se bude v domovech pro seniory poslouchat death metal, kdysi nemožné, dnes normální… Takže hrát grindcore v padesáti je zcela normální věc. (smích)

Vzhledem k tomu, že na scéně působíte tolik let, nelze se nezeptat, jak se podle tebe česká hudební, případně undergroundová scéna za tu dobu proměnila?

No, já myslím, že je vidět určitě posun, je spousta mladých kapel, které šlapou jako hodinky. (smích) Dnes je hodně dobrých muzikantů, tím pádem velká konkurence. Ale zase na druhé straně mám trochu pocit, že jich tolik není jako kdysi… Nevím, jestli se nepletu, ale mám pocit, že lidi jsou trochu leniví něco dělat, dávat tomu čas a nečekat, že za rok budeš hvězda… Je to vše odraz doby. Já vždy říkám, že je to důsledek sociálního blaha. (smích)

Jak vnímáš vaši kapelu v kontextu vašich dalších životních aktivit? Myslíš si, že váš osobní život více ovlivnil vaše hudební aktivity, nebo naopak hudba více ovlivnila váš hudební život? 

Pěkná otázka (úsměv)… Myslím si, že nás ovlivnila hudba, která pak ovlivnila naše životy a směry, kudy náš život vede, a stále nás ovlivňuje, viz. vztahy, rodiny, přátelé, volný čas…  Pro člověka, který má rád muziku, je ona sama nekonečné pouto v životě. U jídla to je naopak. Jíme proto, abychom žili. U hudby žijeme proto, abychom mohli hrát, poslouchat, tvořit, vstřebávat, poznávat. Vidím to sám na sobě. Když se nevěnuji Dobytčímu moru, dělám další projekty a ani si neuvědomím, že vlastně zase dělám muziku. Je to setrvačník.

Každopádně kapel, které téměř třicet let drtí nekompromisní death-grind zas tolik není. Případně skupin, které se věnují tolik let extrémnímu metalu de facto bez žádných stylových odboček. Zmínit můžeme Cannibal Corpse, zatímco třeba kapely Obituary či Napalm Death jisté žánrové odbočky měly. Co vás tedy při vašem extrémním metalu drží? Neuvažovali jste nikdy, že by Dobytčí mor využil prvky z jiných žánrů?

Je to možná zvláštní po těch letech. Kdysi jsem měl tendence udělat vždy zpívanou věc na desce, trochu změnu. Taky sem tam něco vyšlo, ale úplně změnit styl, to se fakt nestalo. A ani by nám to asi při zkoušení či tvoření neklaplo. Myslím si, že pořád bereme Dobytčí mor jako ventil a hrajeme to, co hrajeme, a čím déle hrajeme, více vím, že se to nezmění! A jsem na to hrdý. Šrouby jsou utaženy stále tvrdě. (smích) Ono to tak prostě má být.

V pátek 24. ledna 2020 vás čeká koncert v ostravském klubu Barrák, kde kromě Dobytčího moru vystoupí například také finští Rotten Sound nebo Carnal Diafragma. Co od akce čekáte? Připravíte nějaký speciální set? 

Na akci se samozřejmě moc těšíme. Budou tam skvělé kapely, skvělí lidi, super kámoši. Tady na Moravě je super základna lidí, kapel, spolků, fanoušků, fajnšmekrů, promotérů, kteří tuhle undergroundovou tvrdou scénu totálně podporují a milují! Je to styl života. Jak jsem říkal, připravujeme nové věci na desku a určitě si tam něco naživo vyzkoušíme. Na to se moc těším.