Za Jiřím Kolářem mě zavedl Vladimír Boudník, vzpomíná legendární výtvarník Eduard Ovčáček 

Ta vrtule je ze dřeva a pochází z hangárů předválečného letiště v Hrabůvce. Ovčáček na ni vypálil kompozici z písmen a číslovek, takže celý objekt na mě působí jako trojrozměrná báseň. Český informel z konce šedesátých let. Paráda, když na avantgardu narazím na okraji Ostravy. Jsem nadšen a nevím, na co bych se dřív zeptal, tak začínám formálně: Jaké jsou vaše novoroční přání či předsevzetí pro rok 2020?

Jako obyčejně, a také kdykoliv před tím, pracuji na věcech, které mě nenechávají v klidu.  Čas běží jako kdykoliv před tím, jsou-li svátky nebo Nový rok.

Uznávám, že to byla hloupá otázka, ale nemohl jsem si pomoci.

Rozumím, čtenářům věnuji „péefko“.

PF Eduarda Ovčáčka pro čtenáře Ostravanu.

Krása, typické „ovčáčkovské“ prostorové formy. Takže se můžeme pustit do opravdových otázek. Jak se vlastně kluk ze slezského Třince stane významným výtvarným umělcem?

Dlouhá cesta. Otec pocházel z Přerova a do Třince na Těšínsku odešel proto, že se dostal na soupisku fotbalového týmu SK Třinec, a díky tomu dostal i dobrou práci v tamních železárnách. Táta byl velký fotbalista. V Třinci jsme získali krásný byt ve čtvrti Kanada a naše rodina tam celkem spokojeně žila až někdy do roku 1937, kdy zdejší českou komunitu začali provokovat místní polští „bekovci“. Tehdejší polský ministr zahraničí Józef Beck totiž začal hlásat, že Těšínsko náleží historicky Polsku a musí být vráceno.

A to se také po Mnichovské konferenci na podzim roku 1938 stalo.

Jakmile přišla na Těšínsko polská armáda, začala polská menšina s vyháněním Čechů. Rychle a tvrdě. Otce vyhodili z práce, a pak jsme museli ze dne na den naložit saky paky a nastoupit do prvního dobytčáku. Utekli jsme do Přerova ke starým rodičům mého otce, většinu války jsme ale prožili ve Frýdku.

Pamatujete si na konec války?

To mi bylo dvanáct, takže dost dobře. Po ulicí na periférii Frýdku, v níž jsme bydleli, se jednoho dne motal ožralý rudoarmějec s automatem v ruce. Všichni jsme měli strach, že ho někdo z volkssturmu odstřelí, ale naštěstí nikdo nenašel odvahu. Pak se Rusové utábořili kousek od nás a začali vyvařovat mastné a husté polévky. A že jsme poslední měsíce války neměli moc co do huby, a vojáci nás rádi pohostili, pamatuji si na ukrutné žaludeční problémy. Osvobození jsme zkrátka proseděli na záchodě.

A první doteky umění?

Z obchodní školy v Českém Těšíně jsem přestoupil na obchodní akademii do Ostravy, kde nás profesor Krystýnek seznamoval s moderní českou i světovou literaturou. A co více, dával literaturu do souvislosti s výtvarným uměním, s hudbou i dalšími médii. Hodně mě to oslovilo, tehdy jsem psal pořád nějaké veršíky a po ostravských antikvariátech sháněl literaturu, která už v knihkupectvích nesměla být, třeba Čapkovy překlady moderní francouzské poezie. Po maturitě v roce 1952 mě čekala vojna a jediným únikem byla vysoká škola, naštěstí mě vzali na Vysokou školu hospodářských věd v Bratislavě. Naivně jsem si myslel, že tam ve volných chvílích budu chodit po knihovnách a studovat filozofii, jenže k žádným normálním publikacím se v době nejtužšího stalinismu nedalo dostat, jen ke skriptům z marxismu a leninismu. Po třech semestrech jsem to sbalil a vrátil se do Ostravy, kde jsem měl přátele a zázemí.

Jaká byla Ostrava v roce 1954, kdy jste se do ní vrátil?

Dnešní Ostrava je oproti tomu lázeňským městem. Za hotelem Palace v samém centru města stála koksovna Karolina, ve dne v noci tam koksaři vytlačovali z koksových baterií žhavý koks a hasili jej vodou. Všude smrad a popílek, dnes je to těžko představitelné, i když Ostrava je pořád hodně znečištěným městem. Vedle té koksovny stál Důl Šalamouna, havíři umounění od uhlí tehdy běžně jezdili ze šachty na šachtu i tramvajemi. Nad hlavou nám svištěly vozíčky visuté lanové dráhy s uhlím, z dolů se takto uhlí dopravovalo do koksoven. Přihlásil jsem se na Vysokou školu báňskou a během studia jsem na vlastní kůži poznal i práci v dolech, museli jsme fárat i o prázdninách. Chyběl mi jeden semestr do promocí, když mi došlo, že nechci skončit někde na šachtě jako důlní inženýr, a báňskou jsem opustil. Doma z toho bylo učiněné peklo, ale já si podal přihlášku na Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě, kde mě v roce 1957 kupodivu přijali.

Jaké jste měl v té době za sebou výtvarné zkušenosti?

Kurz u Josefe Šrámka v ostravském Domě osvěty, což byl žák akademického malíře Otakara Nejedlého. Tehdy jsem ale hlavně četl a psal, v ostravském antikvariátu jsem třeba za šest korun koupil Osvobozená slova od F. T. Marinettiho, což pro moji výtvarnou tvorbu byla kniha skoro iniciační. Bratislavská škola byla plná ideologie, a měnilo se to jen pomalu. Od roku 1960 ale ve škole působil Václav Zykmund, člen válečné a krátce i poválečné avantgardní Skupiny Ra. A jak už jsem říkal, začal jsem jezdit do Prahy, v roce 1960 jsem se jakožto divák zúčastnil druhé pražské Konfrontace ve sklepních prostorách u Aleše Veselého. V bratislavském ateliéru Jozefa Jankoviče jsme pak hned další rok zahájili vlastní Konfrontace, to už jsem pracoval na strukturální grafice. Všechno bylo vlastně úzce provázeno i s Prahou.

Citoval jste název knihy Osvobozená slova. Vy jste se tehdy také rozhodl osvobodit slova a spojit je s výtvarným uměním. Propadl jste vizuální poezii a lettrismu, loni vás také výtvarný teoretik Martin Mikolášek na výstavě ve Slezskoostravské galerii označil za vůbec posledního žijícího českého lettristu. Jak jste se stal lettristou?

V tomto kontextu musím napřed připomenout osobnosti, jakými byli třeba Jiří Kolář, Josef Hiršal, Bohumila Grögerová, Ladislav Novák a další, vzájemně jsme si vyměňovali své práce ve formě samizdatů, já jsem do toho vstoupil v roce 1962. A v roce 1964 jsem navázal kontakt s francouzským básníkem Pierrem Garnierem, který vydával časopis Les Lettres, v němž jsem v následujícím roce poprvé publikoval své vizuální básně. Bylo toho ale mnohem více. V roce 1964 také začal vycházet časopis Tvář, v němž mi otiskli grafické básně i některé strukturální grafiky. Chtěl bych připomenout i tituly dalších časopisů, které se podílely na změně klimatu: Sešity pro mladou literaturu, Plamen, Knižní kultura, Světová literatura, Výtvarná práce, Umění a řemesla a na Slovensku Mladá tvorba. A pak pozoruhodně široká edice Světová četba, geometrickou růžici na obálku navrhl František Muzika. Doba se opravdu měnila k lepšímu, oproti tomu je dnešní časopisecká produkce téměř nulová.

Leccos se muselo z finančních důvodů přesunout na internet. Mnohé vizuální básně, jakési kaligramy, jste v šedesátých letech psal s pomocí psacího stroje. Jsou to obrazy z písmen i básně v obrazech. Líbí se mi třeba dílo pohrávající si slovy bar, barbar, barbara, barkarola, barman či bard. V levé části „obrazu“ jsou slova ještě jakžtakž úhledně seřazena, vpravo se rozsypou v naprostou změť a chaos. Je to sugestivní zpráva o životě tehdejší bohémy. Máte ještě ten psací stroj, s jehož pomocí básně vznikaly?

Schovávám ho jako památný objekt, je to americký psací stroj UNDERWOOD STANDARD PORTABLE z roku 1924, kufříkový pro reportéry. Fascinovalo mě, že má tři písmena nad sebou na jedné „klapce“, klasický stoj má jen dvě. A když jsem použil přeřaďovač, mohl jsem dělat s jeho pomocí třeba i vlnovky. Pro vizuální poezii naprosto ideální stroj.

Od počátku šedesátých let jste tedy byl v kontaktu s řadou umělců, na které už dnes může jen málokdo zavzpomínat. Tehdy jste studoval Vysokou školu výtvarného umění v Bratislavě, což byla sice socialisticko-realistická škola, ale po večerech jste v ateliéru vytvářel strukturální abstrakci (český informel). Znal jste se s Vladimírem Boudníkem?

Někdy v roce 1960 nebo 1961 jsem Boudníkovi napsal, ještě si pamatuji na tu adresu: Kostnické náměstí 7, Praha–Žižkov. Pozval mě. Žil v takovém kutlochu, asi dva metry na tři, kde tiskl na obyčejné „satinýrce“ ty svoje naprosto úžasné aktivní grafiky. Tisky měly silnou a osobitou atmosféru. Byl o devět let starší než já, na první pohled pozoruhodný a citlivý člověk. Svoje díla rozdával kdekomu, a hned při prvním setkání mi věnoval asi patnáct grafik. Víc mi toho ani nemohl ukázat, říkal, že jeho dílo sbírá a opatruje básník a výtvarník Jiří Kolář.

Šli jste za Kolářem?

Vladimír se rozhodl, že mě k němu zavede. Napřed jsme obešli asi tři hospody, protože tvrdil, že musíme počkat až na večer, kdy Kolář přestane pracovat. Bydlel kousek od vinohradské vodárny, a když v nevelkém pokojíku vytáhl Boudníkovo dílo, byl jsem u vytržení. A stejně tak, když mi ukazoval, jak vznikají jeho vlastní koláže, roláže, muchláže a další práce. Časem jsem se s Kolářem více sblížil, byl to prima chlap s nesmírným přehledem o umění, který mě fascinoval a posunoval neodbytně dopředu.

Odpovídal skutečný Vladimír Boudník tomu, jak ho ve svých skvělých prózách vylíčil spisovatel Bohumil Hrabal?

Ne úplně, máte-li na mysli knížku Něžný barbar?

Ano.

Neříkám to jen tak, část sedmdesátých i osmdesátých let jsem prožil v Praze a v té době jsem důvěrně poznal druhou Boudníkovou ženu Věru Boudníkovou-Špánovou. A od ní jsme se o Vladimírovi dozvěděl opravdu hodně podrobností o jeho životních peripetiích. Hrabal byl obecně velký fabulátor a třeba i Egona Bondyho popisoval s velkou spisovatelskou nadsázkou. Mám ale a to, že autor jeho formátu si to mohl dovolit.

Dojímá mě, jak Hrabal v Něžném barbarovi vylíčil zoufalého Boudníka, když si v prosinci 1968 sáhl na život. V této věci asi nefabuloval?

Jednou jsem seděl s Věrou v pivnici U Tygra, když Hrabalovi naléhavě vysvětlovala, že v den smrti Vladimíra byla situace poněkud jiná, než jak ji popsal v románu. Vadilo jí, že okolnosti Boudníkovy sebevraždy podal tak, že jí vlastně očernil. Hrabal se bránil, pamatuji si, že říkal něco v tom smyslu: „No a co, já mám právo na spisovatelskou licenci.“

Kdo ví, kde je pravda, aktéři jsou po smrti. Asi bychom teď mohli chodit Prahou z jednoho ateliéru do druhého, z bytu do bytu a vzpomínat. Ale to by zřejmě byl nekonečně dlouhý rozhovor.

To jo, byl jsem posedlý po kontaktech s lidmi, kteří mě tenkrát výtvarně fascinovali. V roce 1962 jsem opustil Bratislavu a studoval jeden semestr jako host na VŠUP v Praze u profesora Antonína Kybala. Chtěl jsem poznat dosud žijící představitele meziválečné avantgardy a hodně mi v tom pomohl malíř Mikuláš Medek, který měl na všechny kontakty, navíc jsme se s Mikulášem brzy spřátelili. Medek se mnou absolvoval dlouhé cesty po Praze, z ateliéru do ateliéru, on sám byl nakonec rád, že mohl kolegy navštívit a vidět, na čem zrovna pracují. Zvláště mě zaujal ateliér Roberta Piesene nebo Jiřího Valenty, a Medek mi dal i kontakt na Mariana Bogusze z varšavské galerie Křivé kolo. Poláci byli proti nám hodně popředu a tohle byla galerie, o kterou se zajímali i kritici se Západu. A já jsem tam s přáteli z Bratislavy také mohl uspořádat výstavu.

Mezi řečí jste před chvíli zmínil i spisovatele Milana Kunderu, který loni oslavil devadesátku. Vám je šestaosmdesát, v březnu to bude o rok více, jste s Kunderou vlastně vrstevníci, znal jste se i s ním?

Seznámili jsme se až někdy v půli šedesátých let, když psal román Žert. Kundera tehdy jezdil do Ostravy za určitými dámami, zároveň ale sbíral reálie pro svůj román. Jedna naše společná kamarádka ho pak poslala za mnou do ateliéru. Potřeboval nějaké autentické zkušenosti pétépáků nasazených v padesátých letech do dolů, a jeden z mých největších kamarádů se v Ostravě ocitl právě jako pétépák. Pražák poslaný za trest na šachtu, šlo o později evropsky známého grafika a sochaře Rudolfa Valentu, který žil za normalizace v Londýně a posléze v západoberlínském Kreuzbergu.

Našel jste v Žertu příběhy, které jste mu s Rudolfem Valentou vyprávěli?

Takto Milan Kundera nepsal. Oslovil nás, aby nasál atmosféru raných padesátých let, šlo mu o ten dojem, ne o konkrétní příběhy. Už dávno měl vymyšlený vlastní syžet a nemínil ho měnit, jen mu scházely reálie. Kundera byl erudovaný intelektuál, byla s ním dobrá řeč. A možná má ještě doma i některou z mých strukturálních grafik, které jsem mu věnoval.

Kundera jezdil v padesátých letech do Ostravy v rámci „spisovatelských úderek“, aby napsal něco propagandistického o průmyslovém srdci republiky. Vznikla tam třeba jeho báseň Slavnost návratu, v níž vylíčil osud ostravského horníka, který před válkou odešel fárat do Francie. Až po návratu do socialistické Ostravy ten havíř pochopil, že komunisté změnili ostravský revír téměř v ráj, zatímco ve Francii byl vykořisťován. Jak Kundera vzpomínal na padesátá léta?

Moc jsme o tom nemluvili, Kundera si prožil období těžkého svazáctví, naštěstí nakonec prozřel. Podobně jako Pavel Kohout, to se v té době prostě stávalo. Měl jsem v Ostravě kamaráda Ivana Kubíčka, který do Ostravy přišel v padesátých letech také jako kovaný svazák. Dokonce uspořádal údernickou svatbu, kdy hned po obřadu oba novomanželé zamířili na odpolední šichtu. Člověk není neomylný, i z Kubíčka se nakonec stal velký charakter a výjimečný novinář. A ještě po sovětské okupaci našel v září 1968 odvahu a publikoval v ostravském deníku Nová svoboda ostrý protisovětský článek, načež ho Rusáci deportovali v obrněném transportéru na velitelství do Trenčína a tam mu vyhrožovali fyzickou likvidací.

Na sovětskou okupaci v srpnu 1968 jste reagoval aktuální politickou grafikou, kterou jste nazval Lekce velkého A (Tragikomiks). Když se podíváme na současnou ruskou politiku, v mnohém je vaše dílo aktuální i dnes. Nechystáte Tragikomiks o Putinovi?

Výtvarně se už politickými tématy nezabývám, dost ale o situaci v Rusku přemýšlím. Za prezidenta Borise Jelcina, který dal zemi určitou nadějí na demokratický vývoj, jsem byl optimista, po nástupu Vladimira Putina se však všechno začalo vracet do vyjetých kolejí. Obsazení Krymu je okupace, stejně jako válka na Donbase, a teď už režim mlátí i opoziční demonstranty. Putin to tam pěkně drtí.

Máme se bát, že Rusové ještě někdy přijedou do Ostravy a zamíří děla na Novou radnici jako v srpnu 1968?

Aktuálně snad ne, tahle hrozba tu však bude vždycky, pokud se jí nebudeme aktivně bránit. A mladí lidé dělají velkou chybu, že se o politiku téměř nezajímají a nechodí k volbám. Svoboda je pro ně samozřejmosti, žijí si dobře, studují a jezdí po celém světě. Ale tohle není zaručeno napořád. Udržet si svobodu, to je náročná věc a chce to osobní účast každého z nás.

Co jsou to propalované koláže, která jste dělal hlavně v druhé půli šedesátých let?

Když jsem po studiích učil v Olomouci na Palackého univerzitě, dostala se mi do rukou sada kovových písmových razidlových matric. A v rozžhaveném stavu jsem je používal k vypalování struktur do papíru, dřeva, obrazových objektů i plastik. Je to takový můj vynález, a snad také příspěvek k novým médiím.

O srpnové okupaci v roce 1968 už byla řeč, co normalizace?

Temno, v němž se nám občas podařilo někde něco rozsvítit. Normalizace dokázala spojit zakázané i polozakázané výtvarné umělce z celé republiky, s nimiž jsem se v Ostravě pustil do vytváření takzvaných Alb. Vlastně to byly samizdatové katalogy reálně neexistujících výstav. Album z roku 1976 představilo třeba Naděždu Plíškovou, Adrienu Šimotovou, Karla Trinkewitze, Jiřího Valocha, Rudolfa Sikoru, Zdeňka Sklenáře i Stanislava Filka, celkem pětašedesát umělců z celé republiky. Za normalizace se toho ve výtvarném disentu a polodisentu na Ostravsku odehrálo opravdu hodně, což se dnes neví. Je to na knihu, marně ale čekám, že ji nějaký kunsthistorik napíše. Materiálů je dost.

StB po vás nikdy nešla?

Zažil jsem hodně výslechů, i když jsem Chartu 77 podepsal až dva roky před revolucí v Praze v hospodě u Bohouše. Přímo před zraky Olgy Havlové.

V Ostravě jste se spisovatelem Otou Filipem a dalšími založili v sedmdesátých letech Společnost pro restauraci Magotaje. Co to bylo?

Cimrmanovská záležitost či spíš intelektuální hra dobírající si husákovskou normalizaci. Magotajové byli fiktivním středoevropským národem, který jsme vymysleli, zkoumali a záměrně vydávali protichůdné a zmatené zprávy o jeho existenci. Estébáky jsme možná dráždili, ale asi moc nechápali, co to vlastně děláme, zvláště když Ota Filip psal básničky ve vymyšlené laštině, které zněly třeba takto: „Mateři bodluku magotajsky, / prosty je tajsky dom, / tys kvjatek, jak bych řeknul, rajsky / komu jech tebe dom?“

Celý život zkoušíte nové výtvarné postupy. Proč jste nezůstal jen u strukturální grafiky či vizuální poezie?

Je pravda, že mnozí slavní výtvarníci měli záměrně klapky na očích a dělali si jen to svoje, třeba celý život pouze geometrickou abstrakci. Obdivuji je, ale tohle mě nikdy nevyhovovalo. Strukturální práce, to byl pro mě jen začátek. Dělal jsme koláže, sochy, instalace, prostorové formy, serigrafie, digitální tisky, fotografie, performance i řadu jiných technik. Jednoduše mě bavilo ověřovat si smysl umění různými způsoby.

Po sametové revoluci o vašem díle vyšlo několik monografií. Následujících dvacet let jste ale zasvětil založení a rozvoji Fakulty umění Ostravské univerzity, která je dnes takovou malou „akádou“ na východě republiky. Jací jsou její dnešní studenti, třeba v ateliéru grafiky, v němž jste učil?

První generaci studentů ještě zajímal nějaký kontext a byli nadšeni, když jsem do výuky přinesl třeba práce Vladimíra Boudníka. S nástupem nových médií se ale stále víc zajímali o počítače, konečně i já jsem se s nimi musel sžít, a začal jsem tisknout digitální tisky na různých materiálech. Ale vždycky jsem studentům vysvětloval, že ani počítačovou grafiku neudělá počítač sám, že u myši a klávesnice musí sedět osobitý výtvarník, jinak nic zajímavého nevznikne.

Pravidelně sleduji výstavy diplomových prací této školy. Malba, socha, grafika, všude převládá zahleděnost do osobních problémů, každý řeší jen sám sebe, jako kdyby se ve společnosti nic nedělo. Proč?

Formálně jsou studenti velmi šikovní, ale zatím hledají osobitá nosná témata. Pro nás to bylo jednodušší, měli jsme společného nepřítele v komunistickém režimu. Dneska je navíc skoro nad lidské síly se nějak prosadit, konkurence je obrovská. Když přijedu z Ostravy do Prahy, necítím se tam moc dobře, všude vládnou ostré lokty, včetně výtvarného umění. V šedesátých letech i za normalizace v disentu jsme táhli za společný provaz. Podle mě ale čeká současné výtvarné umění velký zvrat, renesance tvůrčího myšlení je ve vzduchu.

Nevím, jak to myslíte, ale v Ostravě jsou velké zvraty docela vidět už dnes. Kurátor městské galerie PLATO Marek Pokorný třeba sleduje trend, kdy už vlastně v galeriích nemají klasické autorské výstavy žádné místo. Proto je ani nepořádá.

Ano, slyšel jsem pana Pokorného mluvit v rádiu, a nebylo to moc povzbudivé. Klasická média je třeba respektovat, ačkoliv je třeba zavrhnout i starou představu o obraze. Mladí tvůrci by měli prodělat jakousi renesanci ducha a myšlení.

Pěkná výzva na závěr, děkuji za rozhovor.