Ador Dorath chystají páté album a říkají: Bude to návrat k syrovým kořenům

Vezměme tento rozhovor trochu retrospektivně a ohlédněme se nejprve za úplnými začátky Ador Dorath. Měli jste už na počátku ambice stát se respektovanou tvrdě metalovou kapelou, nebo to byla ve startu spíše jen zábava a určitá mladá touha něco tvořit a někam patřit, zařadit se? Přece jen v té době u nás vzniklo více stěžejních metalových formací, kterým doba byla v podstatě nakloněna.

Na počátku určitě ještě nebyly žádné velké ambice. Spíše jsme byli takoví ti nadšenci, kteří sami chodili na koncerty a kterým se tato hudba líbila. Dnešní Ador Dorath jsou v podstatě projektem napříč místními kapelami a muzikanty, kteří se dali dohromady pro zálibu v určitém žánru. Nejdříve jsme začali hrát covery od kapel, které jsme tou dobou měli rádi, tudíž Moonspell, Samael, Crematory atd. Z této zábavné formace se postupně stala hlavní, své další kapely jsme opustili a začali přemýšlet o vlastní tvorbě. V létě 1998 jsme udělali první song, který se objevil na první desce. Naše tvorba je od začátku protkána dlouhými pauzami mezi vydáváním desek, a to proto, že jsme se vždy snažili na našich věcech pracovat tak dlouho, až byl výsledek opravdu uspokojivý. I proto první deska vyšla až v roce 2002. Jsme perfekcionisté a dotahujeme věci do úplného konce.

Proč zrovna black metal? Vybrali jste si tento subžánr jako škatulku už na začátku, nebo to postupně vykrystalizovalo samo?

Všichni jsme k němu nějak podprahově tíhli. Navíc jsme měli od počátku jasnou představu, že chceme klávesy. Žánr, ke kterému jsme se posléze dostali, vznikl, když jsme to všechno začali hrát rychleji. Řekl bych ale, že u nás se vždy mísilo více hudebních žánrů a samozřejmě jsme nikdy nebyli ryze čistý black metal, ale šly kolem nás různé subžánry, více či méně zasahující do naší hudby. U nás je to v podstatě jednoduché – chceme hrát dost rychle, ale klávesami jsme brzděni do snesitelného tempa (smích)… Zkrátka kloubíme nářez a melodie, o tom naše hudba je. Co se týče black metalu, byli jsme ovlivněni převážně druhou vlnou norského syrového black metalu, který nestavěl na halekavém vokálu, jehož příznivcem jsme ani u jiných kapel nikdy nebyli. Nikdy nás ani nebavila klasická heavy metalová scéna jako taková. Nebyli jsme příznivci Iron Maiden a podobných, to nás zcela minulo. Naopak jsme od začátku tíhli k undergroundovějším záležitostem.

Už s první průlomovou deskou jste aktivně koncertovali a snažili se také o vytvoření určité atmosféry. Proto odjakživa považuji Ador Dorath především hlavně za atmosférickou kapelu. Jak moc tuto atmosféru ovlivnili všichni členové tehdy minulí i budoucí a existují ve vaší historii stěžejní okamžiky, které určovaly další kroky?

Všechno byl naprosto přirozený vývoj, konkrétní zážitky nás asi neformovaly. Jde to všechno ruku v ruce s klávesami, protože především ty tvoří danou atmosféru. Plus potom ženský vokál, který byl tehdy populární. Nám se navíc tento kontrast líbil. Všechny tyto faktory vytvořily námi chtěnou atmosféru. Navíc v našich začátcích, respektive v polovině procesu přípravy prvního alba, se k nám přidal violoncellista a kytarista Krystian Danel, a to violoncello se stalo dalším atmosférickým nástrojem, který tvořil náladu doom metalu a subžánrů příbuzných. V podstatě jsme od začátku měli jasnou představu, že budou přítomné klávesy, violoncello a ženský vokál, jen se časem ukázalo, že na koncertech se cello špatně zvučí a ještě hůře jde slyšet.

Přemýšleli jste o tom, že byste v budoucnu v rámci nějaké desky do vaší hudby navrátili ke growlingu do páru čistý ženský, takřka operní vokál? Vzhledem k tomu, že vaše úspěšné počátky byly touto koncepcí charakteristické, by možná i věrní staří posluchači pookřáli nejen z důvodu nostalgie, ale i proto, že ženský čistý vokál se teď nikde příliš neobjevuje – forma „beauty and the beast“, populární zejména v devadesátkách a nultých letech, takřka umírá.

My už jsme bohužel na operní vokál alergičtí. Možná, že odstupem času tomu nějakou jinou alternativu dáme, ale stoprocentně jsme si všichni naprosto jistí, že operní vokál ne. Jsme si sice vědomi, že by to asi potěšilo některé naše fanoušky, kteří tento koncept měli rádi, nicméně my už jsme někde jinde a opakovat to nechceme. Nechceme udržovat něco, o čem sami už nejsme přesvědčeni. To by se pak tvořilo pouze na základě očekávání druhých. Když Devinovi Townsendovi hostovala na albu zpěvačka a na koncertě posléze nebyla přítomna, fanoušci tento fakt přijali a vše bylo skvělé. Ačkoli je toto srovnání určitě paradoxní, u nás to je jinak. Nám se tyto věci neodpouští, což víme už od začátku. I proto budou na koncertech ve skladbách s původně ženským vokálem pouštěny reprodukované hlasy, které nám natočily naše kamarádky – zpěvačky a vše bude znít v podstatě jako sbor.

Vždy jsem ve vašich textech oceňovala odkazy na jiná umělecká díla. Například na desce Bestiari můžeme nalézt skladbu s názvem Space Odyssey nebo na The Very Essence Of Fire skladbu Master & Margarita. Je pro vás inspirace v literatuře a jiných uměleckých formách důležitá?

Kdybych měl rozebrat to, co zmiňuješ, tak Space Odyssey je věc, která plyne ještě z mého vysokoškolského studia geografie, kde jsem rozebíral kromě klasického zeměpisu i tato témata, jako je vznik naší Sluneční soustavy a Vesmíru vůbec, geneze světa a tak dále. Motivací bylo a je popsat antropologicky směřování člověka a jeho místo tady, zachytit to, kam naše entita pomalu plyne. V souvislosti s těmito kosmologickými tématy nejenom, že interpretujeme svou představu o tom, jak si myslíme, že to je, ale v podstatě i podporujeme evolucionistický názor na život. Například na albu Bestiari se většina témat točí kolem kosmologie a evolucionismu. Zmiňované Master & Margarita je zase prací bývalé zpěvačky Lenky, jejíž styl textování byl spíše poetický a více ovlivněný klasickou literaturou. „Mistr a Markétka“ zastupuje klasické faustovské téma, další její věci staršího data, například na desce Symbols, řeší téma poznání a jsou velmi inspirovány dílem Jméno růže od Umberta Eca. Tato kniha desku Symbols v podstatě nejvíce ovlivnila. Literatura jako taková má určitě pro texty Ador Dorath obrovský význam. A texty Ador Dorath se snaží připomínat i témata, která jsou klasická a nesmrtelná, je to i pocta dílům, která jsou z našeho pohledu pro člověka důležitá.

Připadá vám tato poučenost a vzdělanost v metalu z vašeho pohledu ještě stále aktuální?

Zhruba všichni víme, o čem je metalový mainstream – o podobných tématech lásky nebo trápení, ostatně jako i v mainstreamu u jiných žánrů. Underground je vlastně o tom, že si můžeš dovolit psát o čemkoli, co tě napadne, a máš naprostou svobodu. I proto, že ten dosah zde je mnohem menší a týká se zasvěcených. Já do textů dávám své názory, a když to nadsadím, tak i určitou filozofii a světonázor.

Aktuálně jste dokončili turné a od ledna začnete ve studiu nahrávat novou desku. Komu jste se rozhodli pátý počin svěřit? Bude to na domácí půdě GM Recording studia v Jablunkově, nebo chcete mít všichni zdravý odstup a svěřit mastering a tyto další práce osobě nestranné?

Zkoušeli jsme to, a dokonce jsme oslovili několik lidí, a to i v zahraničí. Nakonec jsme však usoudili, že čím lepší sound engineer, tím větší peníze samozřejmě budeme muset vydat my. Vzhledem k tomu, že to je ještě stále underground a my nemáme za sebou silnou zastupující firmu, rozhodli jsme se ponechat si i celkový sound a atmosféru jako undergroundovou a budeme natáčet převážně v GM Recording. Pouze bicí budeme nahrávat v Polsku. Původní plán byl dokonce vydat desku současně s tour, což se opět nestihlo, avšak už vzhledem k tomu, co jsem říkal před chvílí, na dlouhé rozestupy mezi našimi deskami je už asi každý posluchač zvyklý a my, když už tu desku děláme, ji chceme udělat pořádně. Podle aktuálních plánů by snad měla deska vyjít na začátku sezony.

Jak bude nová deska znít? Můžeme se těšit na populární návraty k syrovým kořenům, nebo už jste se naopak nechali zhýčkat mnohem lepšími možnostmi zvuku, tudíž máme například čekat black metal, ale řádně vyumělkovaný?

Určitě se bude jednat o návrat ke kořenům, ale k těm syrovým, tak to všichni chceme. A vzhledem k tomu, že to bude i bez zmíněného ženského vokálu, chceme se vrátit ke kořenům všech zmíněných oblíbených žánrů, které naší hudbou vždy prostupovaly. Doom, black, death… Jako vodítko by mohl posloužit klip a singl s názvem Outspoken, který jsme vydali před dvěma lety, a který je předzvěstí toho, jak bude album znít. Máme nový motor – bubeníka, který nás neskutečně žene kupředu a zvládá velmi rychlé motivy. Bude to zkrátka rozmanité a obsahující vše, co jsme chtěli.

Jste v kapele kompromisními, rovnocennými hráči, kteří se vzájemně respektují?

V některých kapelách to funguje tak, že jeden hráč dává partitury těm ostatním a má hlavní slovo. U nás jsme se odjakživa doplňovali, ačkoli vždy někdo hraje housle první a někdo druhé. Historicky je to u nás tak, že klávesák s kytaristkou jsou předními skladateli naší hudby a v tomto rovnocenní partneři, zpěváci se pak většinou starali o texty. Víceméně ale naše hudba vzniká jako nějaký pokrm, do kterého každý přidá svou ingredienci, metaforicky řečeno. Každý má navíc tu svobodu zahrát to tak, jak se mu to líbí, ačkoli limity vždy samozřejmě jsou.

U vznikající páté desky se vracíme k formě, kdy zkoušíme s bicími a částečně na tom hudbu stavíme, což se stalo naposledy u naší úplně první desky. Protože bývalý bubeník Čepa bydlel v Olomouci, všechny podklady jsme připravovali bez bicích a on se pak své party doučoval dodatečně. Pátou desku děláme znova s bicími od počátku a podle toho bude vypadat i výsledek. Proces vzniku samozřejmě determinuje to, jak bude hudba ve finále znít, a to, že jsou bicí už od počátku v tomto procesu, je pro celek velkou výhodou i inspirací.

Nedávno mi někdo říkal, že navzdory snahám dramaturgů a pořadatelů multižánrových festivalů a akcí je Česká republika odjakživa a ještě stále ryze rockovou a metalovou zemí. Myslíte si, že v tomto případě opravdu „metal forever“ a jste za to případně i rádi?

My si to úplně nemyslíme, a to proto, že se nám zdá, že mladou generaci oslovujeme jen zřídka. Jsme spíše rádi za to, že lidé na nás ještě chodí. Připadá nám naopak trochu smutné, že na naše koncerty chodí spíše naši vrstevníci kolem čtyřicítky, s výjimkou našeho bubeníka, který tento věkový průměr snižuje. Naopak bychom řekli, že velice málo mladých lidí poslouchá metal. V době, kdy vládnou jiné styly, a pokud jde o rock a metal, tak jen ten ve škatulce „agro“, jsme my spíše undergroundovou minoritou, kterou když chce člověk poslouchat, musí ji sám aktivně objevit, najít. U nás se například nikdy nemůže stát to, co v Norsku, že Satyricon se objeví v komerčních hitparádách zkrátka proto, že tam je black metal takřka vývozním artiklem. I tak je ale fajn, že naši věrní fanoušci stárnou s námi a my rozhodně budeme hrát do doby, kdy to ještě stále alespoň někoho z nás i z nich bude bavit.