Herec Jakub Burýšek: Role Zdeny Koubkové byla pro mne od počátku velkou výzvou

Kdy jste přišel na to, že chcete být hercem?

Všechno začalo už na základní škole. Já jsem chtěl dělat všechno možné, chtěl jsem být ředitelem bankovní pobočky, ale také číšníkem, prostě bylo toho hodně, čím jsem chtěl být.

Jak to šlo po sobě, co bylo první?

Zpočátku to byl doktor, pak teda číšník, no a potom jsem chtěl mít hodně peněz, tak jsem si říkal, že nějací ti úspěšní bankovní úředníci asi jsou za vodou.

A herectví nic?

Já jsem si jako dítě myslel, že herectví se studuje jenom na vysoké škole v Praze a v Brně, pak jsem se dozvěděl, že existuje konzervatoř. A protože mi nešla matika, ani fyzika, ani chemie, ale hodně jsem recitoval, od první třídy jsem hrál na zobcovou a později příčnou flétnu, a děda je kouzelník …

… neboli varietní umělec …

 … asi by se to tak dalo říct, nicméně věnoval a věnuje se moderní magii a klauniádě pro děti.

Takže nějaké sklony k působení na jevišti jste zdědil po prarodičích?

Ano, a teď toho docela využívám, třeba v Mistrovi a Markétce předvádíme s kolegy nějaká kouzla, se kterými nám dědeček pomáhal.

Takže jste se přihlásil na konzervatoř a vzali vás. Kdo vás učil hlavní obor, tedy herectví?

Václav Klemens.

Co si z jeho výuky pamatujete nejvíc?

Byl velmi přísný, byl náročný, ale nespěchal na nás. Ze začátku kladl důraz na objevování sebe sama a postupně se začaly nabalovat další a další věci.

A zjistil jste, že na začátku veškeré výuky herectví je cesta k sobě?

Tak nějak. To určitě. Ale trvá to dlouho.

V průběhu studií na konzervatoři už jste si zahrál v některých ostravských divadlech?

Ano. První, na co si vzpomínám, byla hostovačka ve Snu noci svatojánské v Národním divadle moravskoslezském v režii Petera Gábora. Když jsme tam s Robinem Ferrem poprvé přišli, byli jsme strašně nervozní. Všichni nám říkali, musíte se slušně chovat, všechny pěkně zdravit a tak, tak my jsme vtrhli do nějaké místnosti, kde byli všichni, takže jsme všechny obešli, podávali jsme všem ruku etiketa sem, etiketa tam, hlavně ať to máme za sebou, já jsem Robin Ferro, dobrý den, já jsem Jakub Burýšek, dobrý den, všichni zírali, co to je, o co nám jde, a nikdo netušil, že za tím je jen naše obava, aby se neříkalo, že Klemensovi žáci nezdraví.

Zahrál jste si i ve Staré aréně, jak na ni vzpomínáte?

S určitou lítostí. Mrzí mě, jak to dopadlo, že hodně lidí odešlo, protož se tam hrálo moc hezky, ten divadelní duch tam určitě je.

Máte nějaký názor na to, co se tam stalo?

Mně se o tom těžko mluví. Já jsem tam dělal v Hodině lásky nebo v Kouzelné noci a pak už jsem byl hodně pracovně vytížený u Bezručů. Takže jsem tam poslední dva roky už nic nezkoušel a jen se ke mně dostávaly zprávy, že se něco děje. Myslím si, že chyba byla v komunikaci. V komunikaci mezi uměleckým a manažerským vedením. Ale problém byl i v návštěvnosti. Pokud jsme si my, kteří jsme tam hráli, nepozvali své diváky, tak by tam po premiérách už skoro nikdo nebyl. Teď velice fandím Géčku …

Hned po konzervatoři jste nastoupil do Divadla Petra Bezruče. To je věhlasné ostravské divadlo. Jak se vám to povedlo?

My jsme s Robinem a se Štěpánem Kozubem chodili velmi často do divadel a v jednu chvíli jsme se začali tak trochu dělit: Štěpán začal více chodit do Komorní scény Aréna, Robin Ferro se zajímal o Divadlo loutek a já začal nejčastěji chodit k Bezručům. Byl jsem nešťastný z toho, že u Bezručů se moc nehostovalo. V Národním divadle moravskoslezském ano, ale tam ne. A mě to divadlo, které se tam hrálo, moc bavilo. Chtěl jsem to poznat zevnitř. Nevím, kde jsem tehdy sebral odvahu, ale sehnal jsem si telefonní číslo na Štěpána Pácla, tehdejšího uměleckého šéfa, a zavolal jsem mu, jestli bychom se nemohli sejít. A on že ano. Šli jsem na kafe a já jsem mu řekl, že jsem Burýšek z třetího ročníku konzervatoře, co má rád Bezruče, a že bych si přál, kdyby byla ta možnost, zahrát si, zahostovat u Bezručů v divadle. On mi řekl, že na konci sezony se budou dělat Tři mušketýři, kde by to možná šlo. Byl jsem tehdy už dost nervózní, protože Štěpán už hostoval v Komorní scéně Aréna, Robin v Divadle loutek a já furt nic. Když mi tedy Štěpán Pácl řekl, že se uvidí, a když to bude dobré, že bychom mohli uvažovat i o stálém angažmá, měl jsem velkou radost. Zahrál jsem si Aramise, to byla moje první role. Jenže Štěpán Pácl odešel do Prahy a přišla nová umělecká šéfka Janka Ryšánek Schmiedtová, která mi řekla, že mě nemůže vzít. Takže se mi všechno zhroutilo. Ale ve duchu jsem pořád doufal, chodil jsem se tam dívat na představení, s Jankou jsem byl v kontaktu, pak to zase začalo vypadat nadějně, protože jeden kolega měl odcházet, zase z toho ale sešlo, protože zůstal, a pak jednou zazvonil telefon, neznámé číslo, protože já neměl Janku ani uloženou, a byla to ona a řekla nastupuješ.

Od té doby jste si zahrál v několika inscenacích. Která z nich se vám výrazněji zapsala do paměti?

Třeba Spalovač mrtvol nebo handicapovaný chlapec ve Velkém sešitě a samozřejmě Nick Twisp v Mládí v hajzlu.

Teď máte hlavní roli v inscenaci hry Tomáše Dianišky Transky, body, vteřiny. Na co jste pomyslel, když jste se dozvěděl, že budete hrát Zdenu Koubkovou / Zdeňka Koubka?

Když bylo zveřejněno, kdo v tom bude hrát, byl to jen seznam jmen hereček a herců. A moje jméno bylo hned nahoře. U těch jmen nebyla uvedena jména postav. Věděli jsme jen, že je to o nějaké atletce, která se nechala přeoperovat na muže. Nikdo z nás ten příběh neznal.  Myslel jsem si, že tu hlavní postavu bude hrát žena, že je to role pro herečku. Ale Janka se mě zeptala: Víš, co to znamená, že jsi úplně nahoře? A já na to né, né, jako že mi to došlo, ale nechtěl jsem tomu uvěřit. A ona jenom řekla: „Ale ano!“ Samozřejmě jsem z toho měl radost. Mě hrozně baví objevování, zjišťování, co všechno je možné, těším se z každé výzvy. A tohle byla výzva od samého začátku.

Ta role je hodně těžká, složitá. Hrajete na začátku ženu, ale vůbec to nepřeháníte, nehrajete si na ženu, jsou tam jen velmi střídmé projevy ženského prvku v řeči, v minimálním gestu. K tomu vás vedl režisér Tomáš Dianiška?

Hned na první čtené zkoušce jsme si řekli, že to nesmí být žádné pitvoření. Že to musí být úsporné a pravdivé. I když jsem například uviděl, jaké budou kostýmy, tak mi to také pomohlo. Lehce, křehce, na to byl kladen velký důraz od samého začátku.

Zažíváte někdy v průběhu představení nějakou těžkou chvíli? Přece jen jsou tam scény násilí, musíte se vyrovnávat s nejrůznějšími bolestnými situacemi …

Ano, těch těžkých chvil je tam vážně spousta.

Je tam třeba situace, ve které Zdenu zmlátí dva muži, je celá od krve, zavrhne ji kamarádka… Co to s vámi udělá?

Snažím se to držet pořád v sobě. Samozřejmě s tím pocitem musím pracovat, ale rozhodit mě to nesmí, to bych pak nedohrál představení do konce.

Co bylo pro vás nejtěžší v práci na této postavě?

Asi přicházet na to, jak Zdena Koubková musela v určitých momentech jednat, na co všechno musela myslet. A také věrohodně zahrát ty okamžiky, kdy si začala uvědomovat svoje tělo. Tedy že něco s tím tělem není v pořádku.

 V závěru inscenace Transky, body, vteřiny zpíváte píseň, a mnozí nechtějí věřit, že to není nahrávka nějakého profesionálního zpěváka. Kdo vás učil zpívat?

Paní profesorka Petra Václavíková na konzervatoři, jsem jí za to velmi vděčný. Její hodiny mě velmi motivovaly. Zpěv mě baví, moc rád jsem na hodiny chodil.

Neuvažujte o dráze zpěváka?

Ne, na něco takového nemyslím. Ale bavilo by mě, kdybych si sem tam s někým zazpíval nebo si vyzkoušel roli v nějakém muzikálu. To mě láká.

Blíží se silvestr. Zazpíváte si někde?

Nevím, možná ano. Pojedu s kamarády na chatu, na hory, doufám, že budeme i sáňkovat, už se moc těším. Ale bohužel sníh je zatím v nedohlednu.