Rozvířil velmi potřebnou debatu, snad se pohnou ledy. Anketa osobností k otevřenému dopisu Lukáše Vondráčka

Zdeněk Klauda (klavírista a dirigent): Gesto Lukáše Vondráčka vnímám primárně jako demonstrativní se všemi atributy tohoto slova. Věřím, že jako hudebník nejvyšších kvalit a světového renomé neměl sám o sobě takovou reakci zapotřebí. Mohl to klidně nechat bez povšimnutí v duchu úsloví „psi štěkají a karavana táhne dál“, rozhodl se však jinak. Ne ze sobeckých důvodů či pod vlivem pošramoceného ega, jak mu někteří v diskusích na sociálních sítích vyčítají, ale proto, aby se pokusil stávající stav změnit. Nicméně pokud tato (pro některé možná přehnaná) reakce přinese zamyšlení na straně editorů a zejména šéfredaktorů hudebních periodik a začnou mít na své recenzenty (v oblasti preciznosti vyjádření, formálních náležitostí, vyváženosti pojednávaných složek, kvality českého jazyka, atd.) alespoň stejné nároky, jako oni na výkony hudebníků, bude to paráda. Avšak říci o tom, že je to řešení, je výraz nejvyššího optimismu, který bych velmi rád sdílel, ale zcela realisticky se obávám, že v těchto zeměpisných šířkách, kde je všem všechno jedno (záměrně přeháním), to zodpovědné pracovníky z jejich bohorovnosti nevyruší. Rád bych v tomto ohledu byl špatným prorokem (úsměv).

Otakar Svoboda (ředitel Jihočeské filharmonie a hudební publicista): Vždycky jsem ve své praxi vynechával případné nepodařené činění umělců z jakéhokoliv žánru, u kterých jsem měl pocit, že do toho dávají všechno. Pokud se jim něco nepovedlo, a to se stává i těm nejlepším, do hodnocení jsem se nepouštěl, prostě jsem to pominul. Něco jiného jsou samozřejmě ti, kteří vše dělají jen na efekt bez ohledu na kvalitu. Ale o těch zase nemá smysl psát, mluvit, točit, cokoliv. Neznamená to, že člověk má jen chválit, ale vždycky, když jsem z této praxe vybočil a něco „natřel“, mohl jsem mít stokrát pravdu, ale stejně mi to pak přišlo nesmyslné, bylo mi to líto, stejně jako těm zasaženým. Jak říkám, tento konkrétní případ posuzovat nechci, nikoliv ze strachu. Ale řekl bych, že recenze Dity Hradecké byla zbytečně ostrá a asi logicky Lukáše Vondráčka „nepotěšila.“ Samostatnou kapitolou je pak fakt, že server, na kterém to vyšlo, je spíš fanzinový a veřejné mínění ani názory zasvěcené veřejnosti nejspíš nezmění.

Dagmar Pecková (česká operní pěvkyně): Na své kůži jsem několikrát zažila neadekvátní kritiky, které se často vyjadřovaly k tématům, kde bylo evidentní, že recenzentům chybí patřičné znalosti. A přesto měli „touhu“ se vyjádřit nekompromisně a veskrze negativně. Jakmile se ovšem člověk ozve, tak je hned vystaven někdy i hrubým urážkám na téma ego a hysterie, nejen od obce kritiků, ale i některých méně úspěšných kolegů. Mám z toho pocit, že za tuto „nekolegialitu“ očekávají „odměnu“ ve formě kritiky pozitivní. Je také zajímavé, že se kritici zcela pravidelně strefují do umělců mezinárodního věhlasu! Zřejmě očekávají, že jejich odsudek dostane větší důležitosti, než by měli u umělce regionálního. A často by se i bulvár musel červenat, co všechno v „odborné” kritice stojí. Myslím, že pan Vondráček i za oběť vlastního komfortu vyvolal závažnou diskusi. Diskusi ve smyslu, že si nesmíme jako prvotřídní umělci nechat všechno líbit od lidí, kteří se často sami svým umem nebyli schopni uživit a jejich nastudovaná teorie se rozchází s umělcovým vlastním názorem na interpretaci.

Petr Hanousek (klavírista a pedagog): Lukášovo gesto chápu a souzním s ním. Třeba časem dojde k usmíření, ale očekával bych, že se šéfredaktor portálu omluví za neskutečně urážlivou recenzi.

Jaromír Javůrek (ředitel Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka): Vzhledem k tomu, že jsem na uvedeném koncertě nebyl a kromě famózního výkonu Lukáše Vondráčka v Prokofjevově koncertu v Rudolfinu jsem jeho pražské koncerty neviděl, nemohu objektivně soudit. Jeho opravdu výjimečný výkon na našem festivalu v Ostravě jste slyšel, takže o klavírním umění tohoto interpreta  se vzájemně přesvědčovat nemusíme. Problém vztahu kritiky a hudební publicistiky a interpretů je věčný a sám dobře víte, že vždy – i při největší snaze po objektivitě – bude názor recenzenta jeho subjektivním názorem, se kterým se interpret ne vždy musí ztotožnit. Samozřejmě roli hraje erudovanost kritika a slovník, který zvolí. Osobně nepokládám vyjádření Lukáše Vondráčka za nejšťastnější a formu otevřeného dopisu za adekvátní. Navíc jím zmíněné „tristní poměry v české, hlavně pražské kritice“ se tím rozhodně nezmění a dle mé zkušenosti se jimi nikdo ani nebude zabývat. Od osmdesátých let jsem byl v Ostravě několikrát svědkem různých snah o vybudování hudební kritiky. Výsledek znáte: kdo kromě vás píše o ostravských koncertech? Takže problém vztahu umělec a kritik dopis Lukáše Vondráčka nevyřeší a zrušení jeho pražských koncertů hudební život Prahy nijak neovlivní. Ale souhlasit určitě lze s tím, že úroveň hudební kritiky a publicistiky obecně v České republice  je velmi kolísavá a ne vždy profesionální.

Petr Planý (varhaník, profesor Univerzity Palackého v Olomouci): Na hrubý pytel hrubá záplata. Je mi líto, že v dohledné době patrně Lukáše Vondráčka v Praze neuslyšíme hrát. Vůbec se mu ale nedivím. Nejde totiž pouze o spor pojetí hudební kritiky, jak jej předvedla publicistka Dita Hradecká. Jde o to, že takto pojatá „kritika“ se příliš neliší od internetových „diskusí“ na sociálních sítích. Jistěže má každý právo se k čemukoliv vyjádřit. Otázkou ovšem zůstává validita takových vyjádření a rovněž to, zdali má smysl se jimi zabývat; zde je má jediná výhrada k Lukášově veřejné reakci, zdali si tím více neublížil, v médiích (i velmi seriózních) se již objevily výhrady, že jde o laciné gesto, Vondráček se tak dostává do pozice „zneuznaného génia, který neunesl tíhu vědecké kritiky“. A jsme u jádra pudla. Vondráčkovi je přiznáno právo reakce, média se ale podivují jeho zrušení budoucích koncertů v Praze. Do očí především bije, jak tento názor (z milieu nehudebních publicistů) staví na neotřesitelném axiomu pojmu hudební vědec. Laická veřejnost, i všeobecně velmi vzdělaná, se domnívá, že hudební vědec má všechny atributy exaktního vědce, racionální myšlení a znalosti, které jej či ji opravňují k vynášení soudů podobných nejen v případě recenze D. Hradecké. Není tomu tak, a už vůbec ne v hudebně recenzní činnosti. Nebylo tomu tak ani v minulosti, nicméně, takové „skandály“ se příliš neděly. Velké osobnosti české muzikologie minulosti vládly totiž kromě své hluboké všeobecné vzdělanosti rovněž pokorou a jistou dávkou etických limitů. Jistě, byla jiná doba, svět neznal internetové diskuse, lajkování či dislajkování, kredibilita muzikologova vyjádření byla mnohem vyšší. Jaký kredit může mít „kritika“ od studentů uměnovědných či uměnovýchovných kateder, kteří často hru na žádný hudební nástroj nepěstují, a pokud ano, předčí je žáci základních uměleckých škol! Je tady ještě jeden aspekt, který v českém hudebním osvětí začíná „probublávat“. Z historické žumpy stalinské estetiky se opět začíná drát na světlo boží téze sovětského kulturtrégra, A. A. Ždanova, že „hudební reprodukce je uměním polotvůrčím“.  J. Zich se sice zasadil o emancipaci termínu „interpretační umění“ a jeho svébytnosti. Do interpreta se ale dá snadno strefovat („Klavíristé se /přitom/ nestřílí“).  Kanonády nedovzdělaných studentů, kteří si pletou hudební kritiku s „lajkováním na facebooku“ jsou toho dokladem.

A jak je v naší „bulvarizované společnosti“ zvykem, osobních útoků (jakkoliv alibisticky skrytých ve vyrovnaném počtu lajků a dislajků) formou „ad hominem“ není nikdy dosti. Zajímalo by mne, jak by recenzent podobného kalibru, jako kupříkladu Dita Hradecká, pojal kritiku interpretačních kreací geniálního kanadského pianisty Glenna Goulda. S jeho interpretací Bacha či Beethovena ne všichni souhlasili, respektovali ale jeho génia a uměleckou svébytnost. Co ale s jeho grimasami, udáváním si tempa v průběhu hry, dokonce prozpěvováním během veřejných produkcí či nahrávek (viz Gouldovo/Bachovo Umění fugy)? A co sportovní komentátor a fenomenální výkony Emila Zátopka? Běhal skvěle, ve finále se ale divně tvářil. Vůbec nepodsouvám tato tvrzení Ditě Hradecké, v její recenzi nic takového nenajdete, jen upozorňuji, jaké povrchnosti dnes hrají hodnotící roli pro facebookovou a twitterovou generaci v její „poněkud egomaniakální“ komunikaci a způsobu myšlení.

Vítězství v klavírní Soutěži královny Alžběty není vítězstvím v SuperStar. A znovu opakuji, vůbec tímto neblasfemuji popovou scénu; jde o zcela rozdílná funkční pojetí hudby.

Tomislav Volek (muzikolog, pedagog a publicista): Protože počínaje lety devadesátými jsme vstoupili do údobí nadvlády egomaniaků, není pro kronikáře hudebního dění na výbuchu pana Lukáše Vondráčka nic překvapivého. Spíše mne překvapuje, že mu to nesmyslné zrušení několika dojednaných pražských koncertů jeho londýnská agentura Jaspera Parrotta dovolila. Kolik mu za to asi naúčtuje? Že se za některé partie tohoto svého nedomyšleného textu bude jednou stydět a omlouvat, mám za jisté. Ovšem píše-li o neprofesionalitě mnoha našich hudebních kritiků a publicistů, má nepochybně pravdu, sám jsem na toto téma už vícekrát psal. A k jeho citátům z  podřadného textu Dity Hradecké bych mohl přidat mnoho desítek dalších, ostatně můj text „Pohroma jménem Dita Hradecká“ z loňského prosince je na internetu dodnes hojně čten. Bohužel – jsouc trénovanou grafomankou – píše tato absolventka několika škol špatné texty s elánem přímo záviděníhodným. Nechápu ovšem, že pana Vondráčka rozzlobil například její výrok „sledovali jsme dlouhý zápas umělce s partiturou“. Copak ho lze brát vážně? Copak má nějakou výpovědní hodnotu?

Jemu osobně bych – právem starce-mudrce – v tomto momentě doporučil aspoň jedno: méně sebestřednosti a sebechvál a trochu se také poučit v dějinách. S ohledem na jeho profesi bych mu v tuto chvíli nejvíce doporučoval četbu dvousvazkových pamětí geniálního klavíristy Artura Rubinsteina! Pak ho snad opustí neblahý pocit silné osobní ukřivděnosti. S ohledem na momentální situaci doporučuji například začít pasáží o prvním Rubinsteinově koncertu v Paříži. Z jeho výnosu si jeho pařížský agent nejen strhl nekřesťanské peníze, ale po vyčerpávajícím koncertu, na němž hrál mladý Polák s orchestrem jeden koncert Chopinův a jeden Saint-Saënsův, sólově pak ještě dvě etudy Chopinovy a Brahmsovo Intermezzo, ho agent navíc přinutil jet s ním do redakce vlivných místních novin a nadiktovat tam pověřenému novináři, co by měl o jeho koncertu napsat. To vše rychle rychle, v jednu hodinu se sazba novin láme…

Věra Lejsková (klavíristka, pedagožka a publicistka): Vážený pane doktore, chcete znát můj názor na bouři ve sklenici vody, odpovídám Vám tedy Desaterem:
1. Nemohu se vyjadřovat ke konkrétnímu koncertu, který jsem neslyšela.
2. Nepochybuji, že Lukáš Vondráček je skvělý pianista, to dokazují jeho mezinárodní úspěchy včetně vítězství v nedávné prestižní světové soutěži.
3. V porotě té soutěže přece neseděli žádní blbci.
4. Kdo je ochoten předvádět své umění na veřejnosti, musí počítat i s negativními dopady.
5. I umělec je jen člověk, a ne vždy se mu jeho záměry bezezbytku podaří.
6. I když se mu podaří, nemusí se to všem, co jej poslouchají, líbit.
7. Případný neúspěch u posluchačů i kritiky jej však nesmí odradit, tím méně vést k nějakým odvetným krokům.
8. Jsem přesvědčena, že Ferenc Liszt, Robert Schumann i jiní by byli nad podobné „neúspěchy“ buď povzneseni, nebo by se nad nimi zamysleli.
9. Dmitrij Šostakovič byl bit ze všech stran, ale komponovat proto nepřestal.
10. Umělce zdobí skromnost.

Martina Bačová (houslistka):  Pomyslnými posledními kapkami pro rozhodnutí Lukáše Vondráčka zrušit koncerty v Praze se sice staly jmenované a v posledních dnech propírané recenze paní Hradecké a také pana Průši, ovšem poselství tohoto „gesta“ má mnohem větší rozsah. Osobně jsem přesvědčena, že každý umělec má legitimní právo udělat takovéto rozhodnutí, tak jako každý recenzent může psát, jak mu svědomí dovolí. A tady se dostávám k meritu věci.

Totalitní režim a jeho nástroje jako např. cenzura se mi příčí, nicméně jak už řeklo mnoho moudrých, demokracie není pro každého. Papír snese vše. Jsem bytostně přesvědčena, že jakákoliv kritika je možná, ovšem každá myšlenka se dá napsat různým způsobem a na úrovni. Některým kritikům chybí respekt a úcta, a jak to sleduji, recenze nám bulvarizovaly, což mi subjektivně hned vedle neerudice velmi vadí. A na to se zde Lukáš Vondráček snaží upozornit a volá po změně. Upřímně se mu nedivím.

Jeho výčet ocenění a úspěchy v kariéře, jaké nemá žádný jiný český hudebník, jsou nezpochybnitelné.  Zrušení koncertů nebylo kopáním do báboviček nedozrálého chlapečka na písečku v Opavě, který by se teď moc a moc zlobil na své posluchače, včetně recenzentů, že na něj byli málo hodní. Sebekritika a kritika jako taková je pro něj „denní chleba“ už 30 let, stejně jako nikdy nekončící práce na sobě a cesta vpřed.

Takto to vnímám já – chybí nám tu vzdělanost a odbornost v mnoha oborech napříč spektrem: máme množství samozvaných virtuózů, profesorů, kteří tento titul fakticky nemají, samozvaných prvních sólo hráčů v orchestru (označení hrdě převzato od německých sousedů z nejlepších orchestrů), atd. Zrušení pražských koncertů neupozorňuje pouze na způsob psaní recenzí, ale také na neadekvátní předkoncertní i koncertní podmínky a jednání.

Lukáš Klánský (klavírista a hudební pedagog): Obecně nejsem zastáncem bojkotů a podobně radikálních kroků. Rozhodnutí Lukáše Vondráčka v Praze nevystupovat ale samozřejmě plně respektuji. Hudební průmysl je byznys jako každý jiný a nikdo není povinen brát zakázky, které z jakéhokoliv důvodu dělat nechce. Pokud už se mám k něčemu vyjádřit, je to text, kterým své rozhodnutí vysvětluje a který nelze od toho rozhodnutí zcela oddělit. Je skutečně šokující, jestli se v Rudolfinu neměl možnost rozehrát, jak uvádí. To je pro klavíristu nepříjemné a je logické, že to v něm zanechá pachuť. Je těžko pochopitelné, jak se toto může stát umělci, který je zastupován snad nejvýznamnější agenturou na světě. Na to navázané téma výstavby nového koncertního sálu v Praze je velmi nosné. Nejsem ovšem přesvědčený, že zrovna bojkot pražských koncertů může být prospěšný. Snad se mýlím.

Zpět k otázce: já situaci v české hudební publicistice a hudební branži obecně za tristní nepovažuji. Na to, jak je klasická hudba dlouhodobě podfinancovaná, vnímám stávající situaci spíše jako zázrak. Je to díky skvělé práci mnoha málo ohodnocených lidí. Samozřejmě, že úroveň recenzentů je různá. Vondráček si ve svém textu stěžuje, že recenze píší „lidé, kteří jsou studenty, v lepším případě absolventy regionálních konzervatoří”. Mají je snad psát jen absolventi konzervatoře v hlavním městě? To, že někdy píší recenze lidé, u kterých skutečně nelze prokázat dostatečnou erudici, je fakt. Nevidím to ale jako hlavní proud. Máme mnoho recenzentů, kteří mají vzdělání i dostatečné zkušenosti. Na inkriminovaném koncertě jsem nebyl, proto nemůžu soudit ani recenzi na něj. Ditu Hradeckou však považuji za profesionálku, která má nejen vystudovanou hudební vědu, ale pracovala také jako korepetitorka. Rozhodně tedy není od praxe odtržená. Vondráčkovo srovnání „Jak je možné, že někdo, kdo sotva zdolal Sněžku, radí zkušenému pokořiteli himalájských osmitisícovek…” dle mého názoru pokulhává. Recenze na automobily také píší lidé, kteří sami automobil neumí vyrobit, politický komentátor má právo kritizovat vládu, i když sám ministrem či premiérem nikdy nebyl. Představa, že koncerty budou recenzovat jen vítězové světových soutěží, je naprosto mimo realitu.

Ač mi celé Vondráčkovo gesto nepřijde zcela šťastné, dokázal bych za tím doposud vidět dobrý úmysl. Až do odstavce, kde se táže „Kdy naposledy vygenerovalo české hudební školství instrumentalistu skutečně světové úrovně a renomé?” Z tohoto už mám bohužel pocit, že se nejedná o polemiku s recenzenty, boj za nový koncertní sál či snahu rozvířit debatu, ale o celkovou nechuť k českému hudebnímu prostředí. Abych tedy na Vondráčkovu řečnickou otázku odpověděl: Pouhých 60 km od jeho rodné Opavy je Frenštát pod Radhoštěm, ze kterého pochází Martin Kasík. Je absolventem ostravské konzervatoře a HAMU. Soupis sálů, kde hrál, a orchestrů a dirigentů, kteří ho doprovázeli, je podobně bohatý a prestižní, jako Vondráčkův. Těch jmen je samozřejmě více… To, že se Lukáš Vondráček dlouhodobě kriticky staví k hudební scéně v České republice, může být jistě velice prospěšné. Názory člověka, který má za sebou vítězství ve světové soutěži a zkušenosti s koncertováním po celém světě, by byly jistě velice užitečné. Bylo by skvělé, kdyby zveřejnil konkrétní a konstruktivní postřehy.

Terezie Fialová (klavíristka): Myslím, že je potřeba si uvědomit, že Lukáš Vondráček se nerozhodl zrušit svá lednová vystoupení v Praze pod dojmem jedné kritiky. Vadí mu celkové pojetí a tendence posledních let, kdy publikují lidé, kteří z nějakého důvodu nemají patřičné vzdělání, odstup, nadhled a zkušenosti. Vše se schovává za otřepanou větu „svoboda slova”. Velmi často je z textu cítit sympatie či antipatie k interpretovi či pluralizace recenzentova názoru (např. „publikum sledovalo“ apod.), a to by se v kvalitním článku objevovat nemělo. Na sociálních sítích se z této kauzy stal jakýsi „hon na Ditu Hradeckou”, vnímejme však raději širší souvislosti, na které Lukáš ve svém textu upozorňuje. Jeho rozhodnutí je jeho svobodná volba, na kterou má podle mého názoru právo. Umělec, kterému na provedení opravdu záleží, může těžko podat úplný výkon v atmosféře, která mu není blízká. Ať se nám jeho řešení zdá šťastné, či nikoliv, rozpoutala se velmi důležitá debata, a věřím, že nastal čas, kdy se „pohnou ledy” a leccos se změní k lepšímu.

Miroslav Sekera (klavírista):  Přečetl jsem všechny recenze a reakce. Na recitálu jsem nebyl, sám jsem koncertoval. Pokud ale v prvních větách recenzentka píše o Lukášovi jako o známém „drtiči klavíru“, vnímám to jako urážku. Slyšel jsem jeho výkon ve 3. klavírním koncertu Sergeje Rachmaninova z finále Soutěže královny Alžběty a v ten moment se pro mne dostal do kategorie „nekritizovatelných“. Mám před ním ohromný respekt, dosáhl něčeho, čeho nedosáhl žádný jiný český pianista. Jako jediný z nás jede skutečně světovou kariéru plnou koncertů na nejvyšší úrovni, s nejlepšími orchestry, aniž by hrál klasický repertoár z not či iPadu. Umím si představit, že s jeho bezmeznou technikou a talentem mohl na recitálu trochu experimentovat, ale patřím do kategorie muzikantů, kteří stokrát radši ocení takový přístup než „sterilní“ výkon, který neurazí, ale ani nenadchne. Nechápu, že takové bezpohlavní výkony někteří hudební kritici vyzdvihují do nebes. Moc mě mrzí, že Lukáš nevystoupí v Praze, má spoustu obdivovatelů. A jestli mu majitel Operaplus v e-mailu nabídl možnost vybrat si příště „svého“ kritika, ukazuje to na závažný problém, doufám, že jen na Operaplus.

René Adámek (klavírista, profesor na Pedagogické fakultě Katolické univerzity v Ružomberku a Akademii umění v Banské Bystrici): Zcela akceptuji vyjádření Lukáše Vondráčka ve všech aspektech. Umělec jeho formátu by si zasloužil ve své vlasti větší úctu. Jeho postoj je promyšlený, slušný a naprosto adekvátní. Doufám, že se díky tomu v daných oblastech trochu „pohnou ledy.“

Aleš Březina (hudební skladatel a muzikolog):  Problematiku portálů bez fungující redakce nevyřeší anketa. Dokud budou hudebníci potřebovat recenze a recenzenti koncerty, budou i nadále vznikat excesy na obou stranách.

Radek Baborák (přední český hornista): Myslím, že kritika byla jen pomyslnou třešničkou na dortu, jež přispěla k Lukášovu radikálnímu rozhodnutí, které je třeba brát vážně a které je odvážné. Ve svém vyjádření poukazuje i na celkovou úroveň, která v naší branži panuje (to je pro mne skoro podstatnější a souhlasím s ním), která je pod standardem. Kromě toho, že nejsou nové sály, nástroje, vybavení a vůbec podmínky, chybí respekt a podpora muzikantům, kteří dávají kvalitu v očekávání, že to je ten základ, na němž je vše postaveno. Z praxe vím, že není. A v tom se s Lukášem shodneme. ,,Pouhá“ kvalita jako kdyby nestačila. Někdy dokonce naopak. Průměrnost a nevybočování se cení, osobitost moc ne. Zdají se mi nastavena nějaká nejasná vnitřní měřítka, podle kterých je měřeno nestejně. I toto je případ na první pohled nevinné a subjektivní kritiky, které ale není nahodilá, ale cílená, a tak nějak se tváří fundovaně. Opak je skutečností, je prostě jen povrchní a nedopečená. Ale to je dnešní trend. Nerozlišovat opravdovou kvalitu a průměr, relativizovat, doporučovat dozrání. Objektivita jde stranou, předstírá se, jakoby v umění snad ani neexistovala, protože přiznat si, že mezi muzikanty jsou rozdíly třeba i v základním řemeslu, které jsou poznat, to by rozviklalo a otřáslo pozicí mnoha místních etablovaných umělců. Naprosto Lukáše chápu, jeho gesto je adekvátní. Nikoho nebaví hrát a pak se dočítat ponižující texty, jež čtou i lidé, kteří na koncertě nebyli, ale tu kritiku zaznamenají a šíří dál. Prostě ho nebaví, aby se k němu chovali jako k chlapečkovi z Opavy. Ale jistě, úhly pohledu na toto romantické gesto se budou lišit podle toho, jak si kdo stojí v hudebním prostředí, kde od sebe na nejvzdálenější pólech jsou nezávislí hudebníci, skladatelé, dirigenti, kteří to prostředí aktivně tvoří, a na straně druhé ti, kteří z toho různě profitují nebo případně píší kritiky. Ovšem obrovská podpora pro Lukáše od muzikantů a pedagogů je jasná, protože na něj se chodí. Je totiž co poslouchat, z čeho si brát inspiraci, co dávat za příklad. On za sebou rozhodně zanechá stopy, a to se jen tak o někom nedá říct.

Celý text Lukáše Vondráčka si můžete přečíst ZDE.