Hudební vizionáři Postcards from Arkham přetavili děsuplné Lovecraftovy příběhy do čarokrásného post-rocku

Pokud budeme počítat akustické „best of“ Spirit, jež vyšlo loni, tak Øakvyl je páté album havířovských Postcards from Arkham. Jak je pro tuto formaci typické, nadále se pohybujeme ve světě, který je ovlivněn potemnělými myšlenkami Howarda Phillipse Lovecrafta. Drásavost, napětí z toho, co neznáme a jakási nekonkrétní tajemnost, jež provázejí příběhy tohoto amerického autora hororových či fantasy příběhů, jsou otisknuty také do aktuálního počinu. Jen jsou přetvořeny do hudební formy, která má nejblíže k dynamickému a velmi vstřícnému post-rocku.

Ve vybraných pasážích však dostává výrazný prostor také growling, což nahrávku katapultuje spíše do metalového teritoria. Není to na škodu, protože ony zdánlivě nesourodé prvky jsou přesně tím, co upomíná na onen neklid v Lovecraftově mysli.

Jak jsme u této kapely zvyklí, onu přitažlivost zaručují podmanivé až atmosférické instrumentální plochy. V podstatě v každé skladbě dominují, a to i přesto, že nejsou nijak okázale vystaveny na odiv, čarokrásné melodie, jež spoléhají na kytarový základ (za všechny zmiňme například duševně osvěžující úvodní pasáž v Against Binding Gravity). Jejich přesvědčivost a působivost je právě v tom, že znějí zcela přirozeně a vystupují tak, že chtějí především sloužit celku. Tolik vyžadovaná chytlavost je tedy na albu zastoupena v dostatečné míře. Navíc dalším pozitivem je, že z nahrávky lze cítit jakési lidství a také si můžeme všimnout smyslu pro krásu.

Skladatelský rukopis hlavního člena souboru Marka „Frodyse“ Pytlíka je naprosto charakteristický, během mnoha let už také dostatečně vypilovaný, tentokrát se však dá říci, že album je ve srovnání s předchozími počiny mnohem kompaktnější, ačkoliv je svým způsobem ostřejší a agresivnější. Nepochybně to ovlivnil fakt, že Postcards from Arkham se nyní neprezentují pouze jako Frodysův projekt, ale jako regulérní kapela, kterou dále tvoří kytarista Jaroslav Mahr, baskytarista Jakub Moj a bubeník Jan Gajdoš, kteří se na výsledných podobách skladeb také podíleli.

Pokud je řeč o převládající tepající atmosféře počinu, tak do poněkud jasnějších a světlejších odstínů je zasazena šestá Lost Home, z níž vyzařuje určitá naděje. Závěrečná Happily Never After pak přináší nahrávce navzdory svižné pasáži v závěrečné třetině jakési uvolnění, kdy veškerý citový otřes pominul. Ačkoliv o happy-endu mluvit nelze („…Do not forget, there is no hope. Do not forget, there is no future…“).

Za zmínku stojí také rozbouřené songy Yidhra a Erich Zann Syndrome, v nichž samply tak trochu evokují Hollenthon, známý to projekt rakouského zpěváka a kytaristy. K druhé uvedené skladbě byl natočen také poutavě intenzivní videoklip.

Pestrost nahrávky podtrhává fakt, že se album nahrávalo ve třech různých studiích, přičemž o mastering se postaral švédský producent Jens Borgen, který s výsledným soundem už pomáhal věhlasným kapelám, jako například Kreator, Opeth, Dimmu Borgir, Sepultura, Arch Enemy či Amon Amarth.

Také vyzdvihněme atraktivní kosmicko-podmořský booklet s několika mnohoznačnými kresbami, o který se po grafické stránce postaral právě Frodys, ilustrace jsou pak dílem KKD Trooper.

V podstatě můžeme uvést, že album Øakvyl, které je věnováno Renému Krystynovi alias Fusatemu (kytarista a zpěvák doomových věrozvěstů Dissolving of Prodigy, jenž zemřel v roce 2013), představuje jakýsi soubor různorodých emocí přetavených do hudební složky. Jde jednoznačně o nejvyzrálejší počin Postcards from Arkham v jejich historii. Kapela zůstala věrná svému už dříve zvolenému stylu, ale je patrné, že se stále snaží inovovat a přicházet s něčím obohacujícím či nevšedním. Touha nespokojit se s tím, co už bylo dosaženo, je více než příkladná.

Postcards from Arkham: Øakvyl. MetalGate 2019